Protesty v Číně: frustrace z politiky nulového covidu

David Gardáš

Drakonická opatření čínské vlády proti covidu nemají ze zdravotnického hlediska smysl a slouží jen k udržování kompletní kontroly nad obyvatelstvem. Lidé se proti nim masivně bouří.

Mnozí občané Číny — bez ohledu na etnickou příslušnost — se spojili, aby dali hlasitě najevo nesouhlas s potlačením lidských práv v zemi a s utužením moci komunistického režimu. Foto Hector Retamal, AFP

V posledních dnech mnohá čínská města zachvátily protesty, jaké země dlouho nepamatuje. Nikoli snad pouze počtem protestujících — těch bylo poměrně dost už letos v létě při bankovní a hypoteční krizi v provincii Che-nan. Na rozdíl od letních demonstrací však ty současné nejsou omezeny na ekonomickou rovinu a provinční oblast. Lidé napříč celou Čínou konfrontují politiku samotné Komunistické strany Číny včetně jejího nejvyššího představitele, generálního tajemníka Si Ťin-pchinga.

Současné nepokoje nejsou bleskem z čistého nebe, ale spíše kulminací dlouhodobé frustrace obyvatel z politiky nulového covidu, kterou čínské vedení již bezmála tři roky dusí svobodu obyvatel. Ve čtvrtek 13. října, pouhých několik dní před jubilejním 20. sjezdem Komunistické strany Číny, vyvěsil protestující na centrálním mostě v Pekingu transparent, kterým požadoval větší svobodu a celkové přehodnocení vládního přístupu, a to s kritickým odkazem na samotného generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Úřady pochopitelně jakékoliv zmínky o incidentu zcenzurovaly.

Rozbuškou současných projevů nespokojenosti se stal požár výškové budovy v Urumči, hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v západní Číně. Požár si vyžádal deset mrtvých, čemuž zjevně napomohlo drastické uzavírání budov a ulic po celé Číně, které vychází ze Si Ťin-pchingovy politiky nulového covidu.

Do ulic následně vyšli obyvatelé města z řad Ujgurů, čelících represivní etnické politice ze strany centrální vlády, ale i Chanů, tedy etnických Číňanů. Poté se začali přidávat i lidé v dalších městech včetně nejlidnatější Šanghaje a společně se dožadovali ukončení opatření, která ve světě nemají obdoby.

Udržení nuly i za cenu nastolení dystopie

Zářným příkladem je aplikace zdravotní kód, bez které především obyvatelé měst v podstatě nemohou fungovat. Aplikace totiž slouží jako jakýsi semafor, na němž pouze zelená barva umožňuje občanům běžný pohyb po městě — od návštěv obchodů, restaurací, hromadné dopravy, až po opuštění bytového bloku. Problémem je, že pouhý jeden pozitivně testovaný může svým pohybem s telefonem v kapse virtuálně „nakazit“ tisíce jiných uživatelů aplikace v okolí, a děje se tak i zpětně skrze permanentní trasování pohybu obyvatel.

Jeden nakažený tak v lepším případě vynutí povinné testování všech svých souputníků — nezřídka v tisícových i vyšších počtech, v horším pak izolaci či nucený odvoz do jednoho z masivních karanténních táborů, oficiálně nazývaných „dočasné zdravotnické zařízení pro izolaci a pozorování“.

×