Bezpečnostní zákon: Hongkong směřuje pod přímou kontrolu Číny

Aleš Karmazin

Připravovaný bezpečnostní zákon je možná nejdůležitější změnou v Hongkongu od jeho předání Číně v roce 1997. Zároveň je i zprávou o měnícím se kurzu čínské domácí i zahraniční politiky směrem k nacionalismu.

Hongkongské protesty z počátku letošního roku: zákon připravovaný v Číně má být nástrojem jak demonstrace potlačovat přímou cestou. Flickr Etan Liam

Všečínské shromáždění lidových zástupců (VSLZ), tedy čínský parlament, na konci května schválilo návrh, na jehož základě bude moci být vytvořen a přijat kontroverzní bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Tento zákon v plné podobě ještě neexistuje, jelikož bude muset být dopracován Stálým výborem VSLZ. Jeho další zasedání se očekává v červnu a celý proces vytváření zákona by mohl být ukončen v srpnu. O připravovaném zákonu zatím tedy víme jen základní informace. Nicméně je jasné, že bude zaměřen na postihování trestných činů souvisejících s terorismem, separatismem a podrýváním národní jednoty a státní autority.

Podobný návrh byl na stole již v roce 2003, kdy jeho přijetí zabránily masové demonstrace v Hongkongu. Situace oproti roku 2003 je však zásadně odlišná. Zatímco v roce 2003 byl návrh vytvořen přímo v Hongkongu a měl být projednán v hongkongském parlamentu, aktuální návrh vzniká na pevninské Číně. 

Je dobré zdůraznit, že současné rozhodnutí VSLZ autorizuje jeho stálý výbor také k uvedení zákona v platnost. To znamená, že zákon bude v zásadě včleněn do hongkongského právního systému rozhodnutím čínské autority. 

I kdyby byl zákon následně autorizován hongkongskými orgány, šlo by o velmi problematickou situaci. Není úplně jednoduché interpretovat ústavní vztahy mezi Čínou a Hongkongem (jde o zvláštní vztah nadřazené a autonomní jednotky), ale zavedení zákona takovým způsobem je patrně nezákonným krokem. 

Zásadní je ale především to, že takový krok by posunul praxi v rámci právního nastavení čínsko-hongkongských vztahů. A jak víme, tak i praxe vždy dotváří právní rámce. Druhým klíčovým aspektem je to, že zákon otevře možnost Číně vytvořit si v Hongkongu agentury (bezpečností sbory), které by jednaly pod přímým vedení Pekingu a byly by zodpovědné za bezpečnostní situaci. 

Toto je rovněž v rozporu s logikou hongkongské autonomie tak, jak fungovala od roku 1997, kdy byl Hongkong předán Velkou Británií Číně. Kromě toho bude bezpečnostní zákon pokrývat otázky terorismu, podrývání státní autority a další obdobné aspekty. Většinu z těchto činů lze trestat již podle současného hongkongského práva, avšak připravovaný bezpečnostní zákon má zjevně umožnit jednodušší postihování protistátní činnosti.

Přijetí bezpečnostního zákona předpokládá hongkongská ústava, takzvaný Základní zákon. Avšak uvedené změny budou velmi pravděpodobně znamenat výrazné přehodnocení vztahů mezi Čínou a Hongkongem. 

Jestli půjde o úplný konec hongkongské autonomie, jak říkají mnozí, si netroufám říct. Zatímco ale doposud byl Hongkong pod nepřímou vládou Pekingu, nyní se bude dostávat více pod přímou kontrolu. Zdá se, že jde o nezvratný trend.  

Občanské protesty přímo v Hongkongu nepomohou. Peking s nimi bezpochyby počítá a zároveň právě tento připravovaný zákon má být nástrojem, jak takové protesty řešit přímou cestou. 

Čína také využila koronavirové pandemie, aby částečně odstínila negativní mezinárodní dopad. Představitelé některých západních států, mimo jiné i USA a Velké Británie, již různými způsoby podpořili hongkongské obyvatelstvo či zkritizovali jednání Číny.

Těžko si ale představit, že by se mezinárodní komunita dokázala nyní zmobilizovat k dostatečně účinné, a především koordinované odpovědi. Je tomu tak kvůli pandemii, ale především kvůli chaotickému stylu vládnutí Donalda Trumpa a Borise Johnsona.

V posledních letech docházelo v čínské politice k balancování mezi pragmatickou uměřeností a autoritářským nacionalismem. Ve vztahu k Hongkongu se už dříve objevilo vyjádření čínského ministerstva zahraničí, které tvrdilo, že britsko-čínská dohoda, která vedla k současné autonomii Hongkongu, je již historickým přežitkem. 

Ještě dříve se začala objevovat rétorika kladoucí důraz na „suverenitu, bezpečnost a rozvoj“ namísto dřívějšího hesla „míru a rozvoje“. Při jiných příležitostech však (alespoň formálně) představitelé Číny zdůrazňovali autonomii Hongkongu. A až doposud se při protestech snažilo čínské vedení držet zpátky a využívat spíše zákulisní vliv.

Původně velmi autonomní přičlenění Hongkongu bylo jedním z klíčových ukazatelů pragmatičtějšího kurzu čínské zahraniční politiky, který stavěl na představě o nutnosti ekonomické spolupráce se Západem za účelem modernizace. Ten nastoupil na konci 70. let 20. století. Nicméně společně s ním rostl i význam nacionalismu v rámci čínské politiky. 

Příklad aktuální situace Hongkongu je testem, který ukazuje stále výraznější příklon k nacionalistické pozici. Ta se stává více autoritářskou a také více sebestřednou. Jak vidíme nyní, tato pozice již naplno převážila i v oblasti, která byla symbolem ekonomického a společenského liberalismu v Číně. 

Otázkou je také, zda se Čína nepokusí během několika měsíců využít současné mezinárodní situace ovlivněné pandemií k tomu, aby dále posílila svoje postavení i v jiných sporných otázkách, například v teritoriálních konfliktech v Jihočínském moři. Šlo by o podobnou taktiku jako v případě Hongkongu. 

I proto by bylo již nyní vhodné pokusit se na mezinárodní úrovni nacházet nástroje a platformy pro odpověď Číně, ale také definovat, jaké pozice a hodnoty chce mezinárodní komunita zastávat.

    Diskuse