↗

Jsou sociální sítě budoucnosti skutečně novým způsobem sociální interakce, jak tvrdí jejich provozovatelé? Nikoli. Spíše novým prostředkem, jak soustředit moc. Foto FB Meta

Kdysi dávno, v dobách starověkého lydického království, našel pastýř jménem Gýgés kouzelný prsten. Když jím otočil, stal se neviditelným. Gýgés toho využil a nepozorovaně vstoupil do královského paláce, svedl královnu, zavraždil krále a ustavil se novým panovníkem. Kdybyste našli podobný prsten nebo jiný předmět, jenž propůjčuje obrovskou moc, ptal se kdysi Sókratés, bylo by moudré využít ho k tomu, abyste získali právě to, co chcete?

Nedávné oznámení Marka Zuckerberga o báječném digitálním prostředí čekajícím na člověka dává někdejší Sókratově odpovědi nový rozměr: lidé by se měli zříci přílišné moci a zejména jakéhokoliv prostředku, který umožňuje splnit více přání najednou.

Měl Sókratés pravdu? Zřekli by se rozumní lidé takového prstenu? A měli by tak vůbec učinit?

O tom nebyli přesvědčeni ani jeho žáci. Podle Platóna očekávali, že téměř všichni by takovému pokušení podlehli stejně jako Gýgés. Ale nemohlo to být zkrátka tím, že Gýgův prsten neměl až takovou moc, aby dostatečně odrazoval? Mohl by v nás daleko mocnější prostředek než pouhý prsten neviditelnosti vyvolat pocit, abychom se — v souladu se Sókratovou vizí — při pouhé představě jeho použití otřásli hrůzou? A pokud ano, jak by takové zařízení mělo vypadat?

Prsten Gýgovi umožnil přemoct protivníky, a tím odstranit několik překážek, které stály jeho tužbám v cestě. Ačkoliv však neviditelnost Gýgovi umožnila zavraždit královy strážce, zdaleka mu nepomohla odstranit všechny překážky. Co kdyby však existovalo zařízení — říkejme mu třeba Nástroj osvobození —, které by odstranilo naprosto všechny překážky, jež nám brání v dosažení toho, co chceme? A jak by taková existence bez překážek, jakmile bychom tento Nástroj osvobození aktivovali, vypadala?

Odstranění překážek?

Dokázali bychom létat jako ptáci, cestovat rychlosti blesku do jiných galaxií a provádět kousky, které známe jen z vesmírů vytvořených talentovanými vývojáři videoher. Ani to by však nebylo dost. Jednou z nejneúprosnějších překážek je totiž čas, který nás nutí k tomu, abychom se zřekli četby, když zrovna plaveme v moři nebo sledujeme sportovní utkání.

Aby tedy náš hypotetický Nástroj osvobození mohl odstranit veškeré překážky, musel by také umožňovat nekonečný prožitek neomezeného množství věcí najednou. I poté by ovšem přetrvávala jedna poslední a možná i nejsložitější překážka: jiní lidé.

Když chce Jill jít s Jackem na hory, kdežto Jack touží po romantické procházce po pláži, pak Jack pro Jill stejně jako Jill pro Jacka představují překážku. Aby je Nástroj osvobození těchto překážek zbavil, musel by Jill zajistit přeochotného Jacka a Jackovi nějakou verzi spokojené Jill.

Musel by zkrátka umožnit, abychom všichni obývali týž virtuální svět, ale prožívali v něm své vzájemné interakce různě. Nevytvořil by tak jen univerzum blaženosti, ale spíš multiverzum nekonečných, simultánních a vzájemně se překrývajících požitků. Jinými slovy by nám dopřál nejen osvobození od nedostatku, ale i od toho, co nám jiní lidé činí, co od nás očekávají a co po nás chtějí.

Teprve v momentě, kdy by všechny překážky zmizely a všechny rozpory a kompromisy se rozplynuly, bychom měli bezmezné uspokojení skutečně na dosah ruky.

Lze si snadno domyslet, že Zuckerberg by nad představou takového zařízení doslova slintal. Byla by to totiž dokonalá podoba „metaverza“, do něhož chce podle svých slov zanořit více než dvě miliardy uživatelů Facebooku. Úplně vidím, jak nám dává okusit z rohu hojnosti plného okamžitých a bezplatných požitků, jen aby v nás vyvolal touhu po dalších, za něž už nás patřičně zkasíruje.

Každá nanovteřina pobytu v tomto multiverzu by umožňovala bezpočet mnohonásobných radostí — které by nám znovu a znovu účtoval. Netrvalo by dlouho a tržní kapitalizace společnosti Meta, která dnes vlastní Facebook, by přesáhla hodnotu všech ostatních korporací dohromady.

Věčný problém

To, že vývojáři technologií zatím mají k vynálezu Nástroje osvobození daleko, zde nehraje roli — stejně jako fakt, že Gýgův prsten byl mýtický. Sókratova otázka opírající se o tato dvě sci-fi zařízení, jedno starověké a druhé moderní, je i přesto zásadní: Je moudré ve snaze o naplnění vlastních tužeb uplatňovat nad ostatními a nad přírodou samotnou přílišnou moc?

Velké technologické firmy a zastánci volného trhu na tom nic závadného nevidí: Co je špatného na radosti? Proč by se měl někdo bránit prožitkům, které uspokojují jeho nejsilnější tužby? A proč by nemělo být v pořádku, když Zuckerberg pobírá peníze od těch, kteří mu za odstranění veškerých překážek zaplatit chtějí?

Sókratova odpověď je dnes platná stejně jako před 2500 lety: cenou za využití přílišné moci je rozháraná duše — tedy krajní pocit neštěstí. Ať už jste uživatelem usilujícím o absolutní kontrolu nad vlastními prožitky uvnitř virtuálního prostředí, anebo Zuckerbergem prahnoucím po vlastnictví digitální říši, do níž už brzy vstoupí miliardy lidí, vaše strádání je nevyhnutelné.

Úspěšný život totiž stojí právě na schopnosti překonat touhu po moci a vyžaduje pochopení toho, že moc v rukou tak rozporuplných bytostí, jako jsme my, představuje nebezpečnou a dvousečnou zbraň.

Nadměrná moc je zkrátka kontraproduktivní, ba přímo sebezničující, neboť vyžaduje ovládnutí jiných myslí, které zkrátka ovládat nemůžeme. Když druzí dělají, co nechceme, cítíme zklamání, vztek nebo smutek. Avšak ve chvíli, kdy bychom je plně ovládali, by nám jejich povolnost neposkytovala žádné potěšení a jejich uznání by nemohlo nijak zvýšit naše sebevědomí.

Není snadné přistoupit na to, že ovládání druhých je iluzí i v případě, že jsme za podrobení druhých ochotni obětovat téměř vše, zaplatit jakoukoliv cenu. Máme-li však zabránit tomu, aby druzí — kupříkladu Zuckerberg — ovládali nás, je toto prozření nezbytné.

Sókratés nás prostřednictvím příběhu o Gýgově neštěstí důsledně varoval, abychom nepodlehli pokušení kouzelného prstenu. Dnes, v době technofeudalismu, kdy se rodí plány na různá všeobjímající metaverza, je jeho varování aktuálnější než kdykoliv dříve. Stejně jako ve starém Řecku totiž stojíme před nelehkým úkolem propůjčit moc lidu a sami přitom nepodlehnout jejímu vábení.

Psáno pro Project syndicate. Z anglického originálu přeložil JIŘÍ KOBĚLKA.