Jestliže se ještě donedávna snad mohl šéf Facebooku Mark Zuckerberg tvářit, že má ty nejčistší úmysly a že se mu jeho vynález vlivem rychlého, masového rozšíření jen tak trochu vymkl z rukou, ačkoli dělá všechno proto, aby to napravil, pak nejpozději od zveřejnění takzvaných Facebook Papers whistleblowerky Frances Haugenové je nad slunce jasné, že tak tomu skutečně není. Uniklé dokumenty totiž ukazují, že vedení firmy velmi dobře o všech škodlivých dopadech sociální sítě vědělo, návrhy na zlepšení ze strany svých zaměstnanců ale v zájmu vlastní expanze a zisku dlouhodobě ignorovalo.

Facebook se tak zařazuje do neslavné společnosti korporací fosilního, tabákového nebo finančního průmyslu, o kterých se v minulosti prokázalo, že posilování vlastní pozice na trhu a zvyšování zisků systematicky nadřazují možným anebo i zcela reálným škodám pro jednotlivce či veřejné zájmy. V podnikání digitálních platforem tomu není jinak, ačkoli se jeho představitelé mají tendenci ještě o něco víc nežli tradiční kapitalisté tvářit, že jsou jacísi dobročinní spasitelé lidstva, a ne pouzí byznysmeni.

Frances Haugenová nyní absolvuje určité politické turné, po slyšení v americkém Kongresu ji čeká také setkání s politiky v Berlíně. Už místa jejích zastávek ale dobře ilustrují, jak nerovné je ve vztahu ke korporaci typu Facebook postavení různých států nebo regionů.

Při vší obecné mizérii to je pořád „americký“ či „německý“ Facebook, jimž firma sama věnuje kvůli jejich velikosti a významu přece jen o něco větší péči — mimo jiné tam zaměstnává více moderátorů obsahu. V obou rozšířených jazycích také lépe fungují zautomatizované možnosti kontroly obsahů.

A dělá to mimo jiné proto, že jsou na ni oba státy schopny a ochotny vyvinout také větší politický tlak, jak dokládá to, že si politické instituce v obou zemích Haugenovou ihned povolaly ke konzultacím. Vliv mají nejen velikostí svého „tržního podílu“, ale zejména proto, že má jejich státní správa obecně větší kapacity a kompetenci se podobnými věcmi zabývat.

To vše ale ilustruje, o kolik obtížnější je čelit sociálním důsledkům digitálních platforem v menších a politicky méně vyvinutých zemích. U nás se téma může jevit ve srovnání se stavbou dálnic či financováním zdravotnictví jen jako určitá nepovinná, méně důležitá nadstavba, přitom dopad působení digitálních platforem na politickou situaci je zřejmý, významný a v úhrnu vyloženě nepříznivý — právě to je podstatou odhalení, jež přinesla Frances Haugenová.

V Německu tak třeba již několik let platí takzvaný Zákon pro prosazování práv na sítích (Netzwerkdurchsetzungsgesetz), který velkým sociálním sítím ukládá povinnost zřídit v zemi pobočku právně odpovědnou vůči německým úřadům. Ta má pak povinnost vypořádávat ve stanovených lhůtách pod hrozbou vysokých pokut podněty uživatelů. Novela tohoto zákona bude nadto od začátku příštího roku ukládat problematické obsahy nejen mazat, ale i automaticky nahlašovat německém orgánům činným v trestném řízení.

Právě kvůli absenci takového opatření selhávají všude jinde jakékoli pokusy o regulaci či zůstávají jen ve formě bezzubých dobrovolných memorand. Prakticky všechny ostatní země, často již tak jako tak politicky nestabilnější, jsou tedy negativním efektům fungování Facebooku vystaveny v plné síle — vedení firmy jim věnuje minimální pozornost, protože pro ni nejsou takovou hrozbou, a to ani regulační, ani reputační. Také automatizované nástroje pak fungují v méně rozšířených jazycích daleko hůře.

Co bude následovat nyní, se bude z velké míry odvíjet jednak od opatření, která budou přijata ve Spojených Státech, jež mají samozřejmě na Facebook zdaleka největší páku už z toho důvodu, že jsou domovskou zemí globálně působícího technologického giganta. Bude třeba nicméně bedlivě sledovat, zda to, co na něm případně američtí zákonodárci vymohou, změní fungování sítě opravdu všude po světě.

Regulatorní ambice má ale i Evropská komise, která již delší dobu pracuje na dvou legislativních návrzích, Digital Markets Act a Digital Services Act. Ty mají digitálním platformám mimo opatření okopírovaných z německé legislativy například také ukládat větší transparentnost používaných algoritmů, povinnost poskytovat data pro vědecké účely, mají posílit národní i evropský dozor nad nimi či uložit jim povinnost vypracovávat analýzy rizik a zavčas na ně reagovat.

Jak se konkrétní zjištění Facebook Paper do připravovaných evropských návrhů promítnou i zda se Komisi tentokrát podaří najít cestu, jak ochránit všechny členské státy nezávisle na jejich vyjednávací a sankční síle vůči digitálním platformám, musíme vyčkat. Frances Haugenová má na své cestě Evropou v itineráři každopádně i Brusel.

Mark Zuckerberg se prozatím uchýlil k taktice odvracení pozornosti od svých provinění jinam. Zakrátko po zveřejnění Facebook Papers jednak oznámil, že se firemní impérium, do něhož sociální síť spadá, nově přejmenovalo na Meta, a jednak že bude usilovat o integraci všech jeho součástí do jakési paralelní virtuální reality zvané Metaverse.

V ní by se v budoucnu podle něj měla odehrávat významná část našich životů. Že termín zveřejnění nebyl zvolen náhodou, je zcela očividné. Na druhé straně by ale bylo chybou nad projektem Metaverse jen mávnout rukou jako nad nerealistickou hloupostí; varuje před ním koneckonců i sama whistleblowerka Frances Haugenová.

Technologický vývoj je opravdu překotný a není obtížné si uvědomit, že mnoho přístrojů a nástrojů, které v současnosti zcela samozřejmě používáme, bychom ještě před deseti, patnácti či dvaceti lety označili za sci-fi. Chystaný projekt má ale i svou byznysovou logiku — paradoxně právě souběžně zveřejněné Facebook Papers definitivně potvrdily, že dosavadní byznysový model Facebooku, tedy vyvolávání skandálů, konfliktů a nenávisti, aby se pozornost uživatelů a jejich data dala zpeněžit za reklamními účely, prostě nemá budoucnost.

Očekávaná opatření si právě daný model fungování Facebooku berou za terč, a korporace tak musí hledat nové cesty k výdělku. Vytvoření virtuálního prostoru, kde se najednou dá obchodovat s mnoha jinými věcmi podobně jako už nyní obchodují vývojáři počítačových her například s nejrůznějším vybavením avatarů hráčů, se v tomto světle jeví jako celkem nadějný plán.

Notabene je takový vývoj prodloužením dosavadní vývojové trajektorie, jak ho předpověděl již teoretik digitálního kapitalismu Nick Srnicek ve své knize Platform Capitalism: všem digitálním platformám jde při jejich expanzi nakonec o to stát se internetem, potažmo snad nakonec i světem jako takovým. Už nyní internet přestává existovat ve formě jednotlivých, na sobě nezávislých webových stránek, digitální platformy je již dnes v sobě integrují, stávají se rozdělovníky pro přístup k nim.

Mnohým lidem už tak v podstatě pro všechno na internetu postačí Facebook. Stvoření celého virtuálního prostoru, kde se budou odehrávat i činnosti, které jsme dosud vykonávali ve fyzické realitě, je logickým pokračováním daného typu expanze, jakkoli nyní může znít jako sci-fi.

Bohužel je třeba i zohlednit okolnost, jak to dělá kupříkladu i Juval Noach Harari ve své knize Homo Deus, že člověka v blízké budoucnosti nemusí do virtuálního prostoru nalákat jen radost z technologického experimentování. Může ho k tomu přinutit stupňující se neobyvatelnost reality fyzické.

Obezřetnost a prozíravost jsou tedy na místě. Abychom si za deset, patnáct let s hrůzou neuvědomili, že jsme sice po dlouhých peripetiích našli nástroje jakž takž usměrňující Facebook z roku 2021, mezitím nám tu ale vyrostl problém úplně nový. Že totiž Metaverse přinese celou řadu úplně nových, zřejmě ještě větších otázek, včetně hrozby dalšího masivního upevnění moci a dosahu v rukou jednoho soukromého aktéra, a to v míře, jakou jsme zatím v historii ještě nezažili, je naprosto mimo diskuzi.