Některá světová média označila pondělní výpadek sociální sítě Facebook za „nejdelší v jeho dějinách“. Zdá se poněkud pošetilé uznávat Facebooku „dějiny“. A přesto — existuje pouhou dekádu a za tu dobu toho změnil tolik, jako se ve srovnatelném čase nestihl změnit žádný jiný lidský vynález. Ano, Facebook má svoje dějiny — jsou podstatně kratší než třeba dějiny lékařství nebo sýrařství, ale jsou to dějiny. Dají — a měly — by se studovat. A měli bychom se z nich poučit, aby se neopakovaly.

Největší sociální síť původně začala jako sexistická, povrchní, stupidní aplikace na porovnávání vzhledu spolužaček, s geniálním a stále zdokonalovaným — a posléze i sebe sama zdokonalujícím — algoritmem z dílny několika IT géniů nové generace.

Už samotný zrod tohoto fenoménu milénia by měl humanitu varovat — kolik dalších pokřivení bude ovlivňovat každodenní fungování sítě, kterou den co den aktivně využívají dvě miliardy lidí po celé planetě? A jaký to bude mít vliv na komunity, národy, společenství a celé civilizace? Ucelenou odpověď na to ještě nikdo neposkytl — ale z těch dílčích běhá mráz po zádech.

Jaké jsou okolnosti několikahodinového výpadku, který stál Marka Zuckerberga sedm miliard dolarů na ceně akcií? Jediné, co víme, je, že pouhých čtyřiadvacet hodin před výpadkem zveřejnila své prohlášení whistleblowerka Frances Haugenová, která pracovala pro Facebook jako produktová manažerka týmu pro dezinformace. Haugenová poskytla několika médiím a státním zástupcům v několika státech interní dokumenty společnosti. Evropský parlament reagoval požadavkem na další vyšetřování.

Její odhalení ukazují, že Facebook v konkrétních případech zcela vědomě upřednostňuje lživý a agresivní obsah oproti faktům s cílem bezprostředního zisku. Potvrzují tak to, co řada politiků, expertů a novinářů říká už dlouho — není možné pokračovat v modelu, kdy se technologičtí giganti jako Facebook nebo Google mohou regulovat sami.

O další slušné řádce eticky sporných, ale i pro lidstvo vyloženě zhoubných, mechanismů informuje unikátní dokument Sociální dilema. Bývalí zaměstnanci společností jako Facebook nebo Google v něm vysvětlují, proč firmy opustili, odhalují jejich vnitřní fungování a firemní kulturu a popisují, jak se snažili varovat před důsledky nových algoritmů — neúspěšně. Výsledkem je situace, kdy sám vynálezce tlačítka Like Facebook nepoužívá a svým dětem ho zakazuje.

Podstatou kontinuálního vývoje Facebooku je zdokonalovat způsoby, jakými sociální síť dokáže upoutat naši pozornost — každý den se kdesi v Californii sejde skupina supervýkonných bílých mužů mezi 25 a 35 lety věku, intenzivně pracuje na sebemenší „vychytávce“ tohoto nástroje a tu ve vteřině aplikuje na několik miliard lidí.

Je třeba si uvědomit, jak nezměrnou moc tito lidé koncentrují. Dějiny nejmocnějších vládců největších říší takovou koncentraci moci nepamatují. A stejně tak je důležité si uvědomit, co je výhradním účelem pro zdokonalování této moci: zisk. Nikoli stabilita společnosti, nikoli mír — zisk. Nejaktuálnější poznatky psychologie jsou z jediného místa každou vteřinu využívány v neprospěch miliard lidí po celé planetě. To je Facebook.

Pocity, které zažíváme (jistě ne všichni, ale ani ne málokdo), když nám konstantně naskakuje potřeba vyjádřit se o největším výpadku Facebooku na Facebooku, jsou svědectvím o míře, v jaké tohle monstrum digitální éry, které uteklo svému stvořiteli z laboratoře, dokázalo za tak krátkou dobu uzurpovat naše osobnosti, naděje, ambice, endorfiny, když se nám dostane uznání, i adrenalin, když jsme kritizováni, to vše všem na očích.

Proto je při takových „výpadcích“ stejně důležité klást si také osobnější otázky o povaze hlavního zprostředkovatele naší komunikace — abychom dokázali stále ještě identifikovat své angažmá v tomto sociálním experimentu.

Jsou to vesměs otázky, které člověka rozechvějí, pokusí-li se je domyslet: Co kdyby už Facebook nenaskočil? Jak dlouho by člověku trvalo, než by si to uvědomil? Jak dlouho, než by se s tím smířil? S kým a jak by se o tom podělil? Kam by se poděly všechny lajky a všichni sledující — jsou zcela pryč, nebo jejich stopy zůstaly vepsané v našem sebevědomí a společenské stratifikaci, aniž by jim již co odpovídalo v realitě? Splatí mi někdo ztrátu tak bezprecedentní pozornosti, které se mi denně dostávalo — a budou mít moje myšlenky ještě někdy takovou odezvu, na kterou si zvykly?

A z hlediska konkrétních důsledků: Jak budou politické strany dostávat k občanům závěry svých kampaní? Jak budou drobná média vybírat prostředky na provoz — kdo když ne facebookové algoritmy zacílí jejich reklamu s žádostí o podporu?

Podobná zamyšlení nám ukazují dvě věci. Že by měl být Facebook „rozbit“ na menší části, které se budou zodpovídat demokratickým pravidlům. Zároveň ale vidíme, že jsme si s Facebookem na hodně věcí zvykli a podřídili jsme jim fungování mnoha složek soukromých i profesních aspektů našich životů. S tím druhým se musíme už dnes naučit pracovat, abychom byli připravení, až se stane to první.