Začněme špatnými zprávami. Co se týče technologických korporací, jako stoupenci sociální demokracie nebo socialismu jsme dnes úplně mimo.

A tím, že jsme „mimo“, nemyslím jen naše nedostatečné porozumění dynamice digitální ekonomiky a digitálního kapitalismu. Myslím tím také nedostatečné porozumění zákonitostem kapitalismu jako takového a roli, jakou by demokratická levice měla hrát, jak by se mu měla stavět na odpor a působit jako jeho protiváha.

V současnosti se může velmi snadno stát, že stoupenci demokratické levice projevují zcela falešné představy o tom, z jakých priorit a hodnot by měl jejich přístup k technologickým gigantům a firmám ze Silicon Valley vycházet. Demokratická levice se tradičně věnovala otázkám moci, právního státu a dodržování zákonů, nikdy se ale nejednalo o hlavní priority v jejím programu.

Socialisté a sociální demokraté programově vycházeli hlavně z rovnostářství, vize sociální spravedlnosti a také — jakkoliv překvapivě to může znít — z programu institucionálních inovací. Právě v utváření nových institucí a nových procesů toho sociální demokracie dosáhla hodně. Takovými příklady jsou instituce jako právní stát, spolurozhodování odborů či další nástroje, které stojí mezi kapitalismem a veřejným sektorem.

Vezměme si například knihovny. Jde o instituci, která funguje na odlišném étosu a principech, než na jakých stojí trh. Nesnažíme se mezi padesáti různými knihovnami povzbudit konkurenční boj, aby dosáhly co nejlepších výsledků. Uvědomujeme si, že knihovny slouží veřejnému blahu, že vyžadují infrastrukturu a adekvátní financování.

Danou veřejnou instituci využíváme k tomu, abychom podporovali soubor hodnot, které jsou pro nás důležité — jako spolupráce a rovnostářství. Vycházíme z toho, že sociální status by nikomu neměl bránit v přístupu k určitým zdrojům, jako je vědění uložené v knihách.

Ale právě v tomto bodě sociálnědemokraticky a socialisticky smýšlející lidé opomíjejí nejdůležitější argument: mnohé z uvedených zásahů od zavádění sociálního státu přes posilování role odborů až po zakládání institucí, jako jsou knihovny, nevycházely jen z myšlenek rovnosti a solidarity. Přispívaly rovněž k efektivnímu fungování společnosti a podnítily značné množství společenských i hospodářských inovací.

Sociální stát je totiž také nejlepším způsobem, jak efektivně strukturovat vztahy ve společnosti. To proto, že lidem umožňuje plně využít zdrojů, které jsou k dispozici, a dává jim zázemí vyjádřit se k tomu, jak je společnost spravována a formována.

Dlouhá historie institucionálních inovací, které umožnil sociálnědemokratický projekt, téměř upadla v zapomnění. Místo toho se v posledních desetiletích sociální demokracie téměř výhradně vyčerpává úsilím bránit dříve založené instituce před neoliberálními útoky.

Jakkoli je to nezbytné, vede to k tomu, že se demokratické levici nedostává sil k úvahám o tom, co přinášejí proměny technologického prostředí, a jakých forem institucionální inovace by bylo zapotřebí k nasměrování ekonomické dynamiky k rovnostářštějšímu, ale i efektivnějšímu a produktivnějšímu, uspořádání společnosti — jako to sociální demokracie dokázala v minulosti.

Úzké zaměření neoliberalismu na konkurenci

Co si z toho všeho ale vzít tady a teď? Předně je na místě si říct, že kapacity prosazovat ve společnosti sociální a institucionální inovace, jež by vycházely ze sociálnědemokratických hodnot, jsou dnes všemožně oslabované.

Důvodů je celá řada. Patří k nim rychlost změn a síla struktur globálního kapitalismu. Od vypuknutí finanční krize leží příliš mnoho kapitálu ladem, takže se hledají investiční příležitosti, které by zajistily návratnost alespoň šest až sedm procent.

Značné množství ladem ležícího kapitálu drží nikoliv nenasytné hedgeové fondy, ale často i penzijní fondy vytvořené sociálnědemokratickými vládami. Jinými slovy, penze mnoha evropských obyvatel garantují fondy investující do Facebooku, Googlu nebo Amazonu.

Pokud se rychle nevyřeší, jak světovou ekonomiku dostat z marastu, do kterého v posledním desetiletí zabředla, uvedené strukturální omezení nezmizí. V dlouhodobém výhledu řada lidí nebude moci získat peníze, které očekávali, odjinud než z technologických start-upů a technologických platforem. Umrtvený kapitál vyčkávající na investiční příležitosti je příkladem jedné ze strukturálních podmínek, kterou musíme změnit.

Neměli bychom proto například zavrhovat myšlenku zřízení Evropského technologického fondu jako něco přemrštěného. Nepostavíme-li se tváří v tvář realitě, vystavíme celý evropský technologický sektor od start-upů po velké firmy hrozbě pohlcení řekněme čínským kapitálem, kapitálem z Blízkého východu, americkým nebo japonským kapitálem. V uplynulých letech už jsme takových případů byli svědky.

Neargumentuji tu pro ekonomický nacionalismus. Nenavrhuji, abychom některé sektory chránili jen proto, že jsou německé či francouzské. Snažím se jen ukázat, že nutným předpokladem pro sofistikovanější institucionální inovaci je schopnost určovat cestu a směr, jakým se bude naše digitální infrastruktura ubírat.

V současnosti je celá digitální infrastruktura naneštěstí převážně v soukromých rukou. To se vztahuje na data, umělou inteligenci i robotiku. Bez výrazného strukturálního zásahu ztratíme nad situací kontrolu, ač k němu třeba nemusíme mít mnoho chutí, protože to zavání etatismem.

Má-li si ale demokratická politika udržet vůbec nějaký manévrovací prostor, musí provést celý soubor razantních regulatorních zásahů. Právě na nich závisí příští možnosti sociální inovace.