Začněme špatnými zprávami. Co se týče technologických korporací, jako stoupenci sociální demokracie nebo socialismu jsme dnes úplně mimo.

A tím, že jsme „mimo“, nemyslím jen naše nedostatečné porozumění dynamice digitální ekonomiky a digitálního kapitalismu. Myslím tím také nedostatečné porozumění zákonitostem kapitalismu jako takového a roli, jakou by demokratická levice měla hrát, jak by se mu měla stavět na odpor a působit jako jeho protiváha.

V současnosti se může velmi snadno stát, že stoupenci demokratické levice projevují zcela falešné představy o tom, z jakých priorit a hodnot by měl jejich přístup k technologickým gigantům a firmám ze Silicon Valley vycházet. Demokratická levice se tradičně věnovala otázkám moci, právního státu a dodržování zákonů, nikdy se ale nejednalo o hlavní priority v jejím programu.

Socialisté a sociální demokraté programově vycházeli hlavně z rovnostářství, vize sociální spravedlnosti a také — jakkoliv překvapivě to může znít — z programu institucionálních inovací. Právě v utváření nových institucí a nových procesů toho sociální demokracie dosáhla hodně. Takovými příklady jsou instituce jako právní stát, spolurozhodování odborů či další nástroje, které stojí mezi kapitalismem a veřejným sektorem.

Vezměme si například knihovny. Jde o instituci, která funguje na odlišném étosu a principech, než na jakých stojí trh. Nesnažíme se mezi padesáti různými knihovnami povzbudit konkurenční boj, aby dosáhly co nejlepších výsledků. Uvědomujeme si, že knihovny slouží veřejnému blahu, že vyžadují infrastrukturu a adekvátní financování.

Danou veřejnou instituci využíváme k tomu, abychom podporovali soubor hodnot, které jsou pro nás důležité — jako spolupráce a rovnostářství. Vycházíme z toho, že sociální status by nikomu neměl bránit v přístupu k určitým zdrojům, jako je vědění uložené v knihách.

Ale právě v tomto bodě sociálnědemokraticky a socialisticky smýšlející lidé opomíjejí nejdůležitější argument: mnohé z uvedených zásahů od zavádění sociálního státu přes posilování role odborů až po zakládání institucí, jako jsou knihovny, nevycházely jen z myšlenek rovnosti a solidarity. Přispívaly rovněž k efektivnímu fungování společnosti a podnítily značné množství společenských i hospodářských inovací.

Sociální stát je totiž také nejlepším způsobem, jak efektivně strukturovat vztahy ve společnosti. To proto, že lidem umožňuje plně využít zdrojů, které jsou k dispozici, a dává jim zázemí vyjádřit se k tomu, jak je společnost spravována a formována.

Dlouhá historie institucionálních inovací, které umožnil sociálnědemokratický projekt, téměř upadla v zapomnění. Místo toho se v posledních desetiletích sociální demokracie téměř výhradně vyčerpává úsilím bránit dříve založené instituce před neoliberálními útoky.

Jakkoli je to nezbytné, vede to k tomu, že se demokratické levici nedostává sil k úvahám o tom, co přinášejí proměny technologického prostředí, a jakých forem institucionální inovace by bylo zapotřebí k nasměrování ekonomické dynamiky k rovnostářštějšímu, ale i efektivnějšímu a produktivnějšímu, uspořádání společnosti — jako to sociální demokracie dokázala v minulosti.

Úzké zaměření neoliberalismu na konkurenci

Co si z toho všeho ale vzít tady a teď? Předně je na místě si říct, že kapacity prosazovat ve společnosti sociální a institucionální inovace, jež by vycházely ze sociálnědemokratických hodnot, jsou dnes všemožně oslabované.

Důvodů je celá řada. Patří k nim rychlost změn a síla struktur globálního kapitalismu. Od vypuknutí finanční krize leží příliš mnoho kapitálu ladem, takže se hledají investiční příležitosti, které by zajistily návratnost alespoň šest až sedm procent.

Značné množství ladem ležícího kapitálu drží nikoliv nenasytné hedgeové fondy, ale často i penzijní fondy vytvořené sociálnědemokratickými vládami. Jinými slovy, penze mnoha evropských obyvatel garantují fondy investující do Facebooku, Googlu nebo Amazonu.

Pokud se rychle nevyřeší, jak světovou ekonomiku dostat z marastu, do kterého v posledním desetiletí zabředla, uvedené strukturální omezení nezmizí. V dlouhodobém výhledu řada lidí nebude moci získat peníze, které očekávali, odjinud než z technologických start-upů a technologických platforem. Umrtvený kapitál vyčkávající na investiční příležitosti je příkladem jedné ze strukturálních podmínek, kterou musíme změnit.

Neměli bychom proto například zavrhovat myšlenku zřízení Evropského technologického fondu jako něco přemrštěného. Nepostavíme-li se tváří v tvář realitě, vystavíme celý evropský technologický sektor od start-upů po velké firmy hrozbě pohlcení řekněme čínským kapitálem, kapitálem z Blízkého východu, americkým nebo japonským kapitálem. V uplynulých letech už jsme takových případů byli svědky.

Neargumentuji tu pro ekonomický nacionalismus. Nenavrhuji, abychom některé sektory chránili jen proto, že jsou německé či francouzské. Snažím se jen ukázat, že nutným předpokladem pro sofistikovanější institucionální inovaci je schopnost určovat cestu a směr, jakým se bude naše digitální infrastruktura ubírat.

V současnosti je celá digitální infrastruktura naneštěstí převážně v soukromých rukou. To se vztahuje na data, umělou inteligenci i robotiku. Bez výrazného strukturálního zásahu ztratíme nad situací kontrolu, ač k němu třeba nemusíme mít mnoho chutí, protože to zavání etatismem.

Má-li si ale demokratická politika udržet vůbec nějaký manévrovací prostor, musí provést celý soubor razantních regulatorních zásahů. Právě na nich závisí příští možnosti sociální inovace.

Ve výsledku totiž neoliberalismus stojí na potlačování jakékoliv formy koordinace, která není založená na trhu, tedy například na principech solidarity a rovnosti. Stručně řečeno, neoliberální projekt usiluje o zúžení pestrého repertoáru různých forem hospodářské a společenské organizace na jedinou: na konkurenci.

Umělá inteligence jako veřejný statek

Neoliberálům se podařilo zúžit naši představivost. Přesvědčili nás o tom, že veškeré problémy se vyřeší zvětšováním konkurence. Tím nechci tvrdit, že myšlenka konkurence je sama o sobě špatná, ale až příliš často je automaticky považována za to nejlepší, i když tomu tak mnohdy nemusí být.

Právě na příkladu technologických korporací lze ukázat meze daného přístupu. Očekává se, že všechny problémy vyřeší Amazon, Facebook a Google nebo alespoň start-upy. Prakticky se nedostává prostoru pro představy o alternativních uspořádáních digitálního prostoru, jež by mohly mít pod kontrolou odbory, družstva pracujících nebo obce.

Jen minimum úsilí se věnuje úvahám o tom, jaká právní, politická a technologická infrastruktura by umožnila skupinám založeným na kooperaci, a nikoli na soutěži, společně vytvářet rozsáhlé projekty, jakými jsou osvědčené instituce sociálního státu. Je tedy třeba prozkoumat nový digitální ekosystém a načrtnout základní, hrubé obrysy toho, jak by mohly vypadat nové sestavy institucí, které by jej uspořádaly ve veřejném zájmu. Je třeba načrtnout představu, jak bychom mohli spolupracovat, vytvářet nové vědění, využívat nové podoby veřejných statků.

Zamysleme se například nad umělou inteligencí. Jde o oblast, v níž deset firem, z nichž je polovina čínských a polovina amerických, utápí ročně přibližně deset až dvanáct miliard amerických dolarů za výzkum.

Dává smysl mít stovku firem, z nichž každá na výzkum umělé inteligence vydá dejme tomu dvě miliardy? Evidentně je to špatně položená otázka. Musíme se místo toho ptát, kolik ze současných vynaložených zdrojů přijde vniveč. Odpověď zní, že zhruba devadesát procent.

Umělá inteligence je přitom přímo učebnicový příklad veřejného statku — něco, co musíme jednou vyvinout a zpřístupnit všem ostatním. Tím se nejen drasticky sníží náklady, ale potenciálně i zvýší kvalita, protože bude možné těžit z výhod síťového efektu.

Dnes naproti tomu máme deset velkých firem, které v oboru vyvíjejí tytéž algoritmy a strojové učení. Všechny z nich školí své systémy v tom, aby uměly poznat obrázky koček od obrázků psů, všechny replikují ty samé typy funkcí.

Snad ani nenajdeme lepší argument dokazující plýtvání v kapitalismu, než je soudobý závod o umělou inteligenci. Když se množství firem dělajících totéž zvýší z deseti na sto, situace se nijak nezlepší.

Naopak je potřeba centralizovaný přístup, ve kterém se umělá inteligence pojme jako infrastruktura. Základem je dobře naplánované financování i vývoj a přístupnost pro různé aktéry — nejspíš za různých podmínek. Velké firmy by mohly platit nejvíce, menší by přispívaly nižšími částkami, zatímco organizace občanské společnosti, angažovaná veřejnost a start-upy by nemusely platit vůbec.

Tohle všechno najednou začne být možné, jakmile se rozhodneme vydat daným směrem a pustíme se do jeho právní, politické i finanční institucionalizace. Jedná se přesně o takový druh institucionální inovace, který si chceme spojovat s ideály demokratické levice.

Naneštěstí je naše mentální nastavení až příliš ovlivněné chronickými delikty digitálních firem — od daňových úniků přes podezřelé lobbování ve Washingtonu a Bruselu až po jejich „šmírování“ aktivistů a kritiků. Je pro nás proto obtížné přemýšlet o nich v abstraktnější rovině a naše politické zásahy koncipovat na základě dlouhodobých sociálnědemokratických cílů.

Než na troskách technologických korporací a Silicon Valley vybudujeme jakýkoliv sociálnědemokratický nebo socialistický projekt, bude muset vyřešit klíčovou otázku. Ta se týká vlastnictví a řízení infrastruktury tak, aby ji bylo následně možné přizpůsobit potřebám různých projektů.

Sociální stát jsme postavili na velmi důležitém předpokladu: některé služby jsou tak zásadní k tomu, aby lidé a společnost jako celek prosperovali, že je nutné je dekomodifikovat. Komoditou není zdravotní péče, vzdělání, veřejná doprava a některé další oblasti, ač si kapitalismus žel nachází cestu, jak znovu pronikat nejen sem, ale i do nejintimnějších sfér naší existence.

Kapitalismus se vyznačuje sklonem systematicky komodifikovat všechny aspekty našeho každodenního života, každou interakci s ostatními lidmi nebo se společenskými institucemi. A protitlak vůči tomu je už dlouhodobě nedostačující. Je tomu tak i proto, že digitálně zprostředkované společenské vztahy se zatím nepodařilo dekomodifikovat natolik, aby se mohla jejich infrastruktura využít pro solidární, rovnostářské vazby a hájení s nimi spjatých hodnot.

Pouhá regulace už nestačí

Stoupenci demokratické levice proto už nemohou zlehčovat, jak důležité je získat nad digitální infrastrukturou veřejnou kontrolu. Musíme jednat pragmaticky. Současným úkolem je udržet povědomí o tom, že převedení digitální infrastrukturou pod veřejnou kontrolu je žádoucí a správné. V tuto chvíli ale ještě sociální demokracie není dost silná, aby mohla rovnou vyrazit na zteč — nyní v první řadě spoléhá na regulace. A řekl bych, že se jí v tomto ohledu vcelku daří.

Celá Evropská unie stojí na myšlence, že se ve veřejném zájmu zavádějí pravidla, a ta že je pak zapotřebí dodržovat. Nicméně takový přístup je stěží slučitelný se sociální inovací. Kdykoliv některý představitel demokratické levice navrhne regulaci, měli bychom to ocenit. Ale vzápětí bychom se měli tázat, co plánuje jako další kroky vzhledem k obrovským politickým, hospodářským i kulturním důsledkům a zásahům spjatým s digitalizací.

Uvažují nad komplexními návrhy určité infrastruktury nebo politicko-hospodářského programu? Můj dojem je, že spíše ne. Částečně i proto, že se nechali širokými možnostmi, které nabízejí evropské regulace, ukolébat.

Nevykládejte si to špatně, nejsem proti regulacím. Dnes však nedokáží zajistit ani přetrvání úspěchů, kterých sociální demokracie dosáhla už v minulém století — zejména proto, že současná politická i intelektuální rovnováha sil má k převaze idejí solidarity a rovnosti velmi daleko.