↗

Stoupenci demokratické levice by měli přestat zlehčovat, jak důležité je převést digitální infrastrukturu pod veřejnou kontrolu. Foto Niharb, flickr.com

Začněme špatnými zprávami. Co se týče technologických korporací, jako stoupenci sociální demokracie nebo socialismu jsme dnes úplně mimo.

A tím, že jsme „mimo“, nemyslím jen naše nedostatečné porozumění dynamice digitální ekonomiky a digitálního kapitalismu. Myslím tím také nedostatečné porozumění zákonitostem kapitalismu jako takového a roli, jakou by demokratická levice měla hrát, jak by se mu měla stavět na odpor a působit jako jeho protiváha.

V současnosti se může velmi snadno stát, že stoupenci demokratické levice projevují zcela falešné představy o tom, z jakých priorit a hodnot by měl jejich přístup k technologickým gigantům a firmám ze Silicon Valley vycházet. Demokratická levice se tradičně věnovala otázkám moci, právního státu a dodržování zákonů, nikdy se ale nejednalo o hlavní priority v jejím programu.

Socialisté a sociální demokraté programově vycházeli hlavně z rovnostářství, vize sociální spravedlnosti a také — jakkoliv překvapivě to může znít — z programu institucionálních inovací. Právě v utváření nových institucí a nových procesů toho sociální demokracie dosáhla hodně. Takovými příklady jsou instituce jako právní stát, spolurozhodování odborů či další nástroje, které stojí mezi kapitalismem a veřejným sektorem.

Vezměme si například knihovny. Jde o instituci, která funguje na odlišném étosu a principech, než na jakých stojí trh. Nesnažíme se mezi padesáti různými knihovnami povzbudit konkurenční boj, aby dosáhly co nejlepších výsledků. Uvědomujeme si, že knihovny slouží veřejnému blahu, že vyžadují infrastrukturu a adekvátní financování.

Danou veřejnou instituci využíváme k tomu, abychom podporovali soubor hodnot, které jsou pro nás důležité — jako spolupráce a rovnostářství. Vycházíme z toho, že sociální status by nikomu neměl bránit v přístupu k určitým zdrojům, jako je vědění uložené v knihách.

Ale právě v tomto bodě sociálnědemokraticky a socialisticky smýšlející lidé opomíjejí nejdůležitější argument: mnohé z uvedených zásahů od zavádění sociálního státu přes posilování role odborů až po zakládání institucí, jako jsou knihovny, nevycházely jen z myšlenek rovnosti a solidarity. Přispívaly rovněž k efektivnímu fungování společnosti a podnítily značné množství společenských i hospodářských inovací.

Sociální stát je totiž také nejlepším způsobem, jak efektivně strukturovat vztahy ve společnosti. To proto, že lidem umožňuje plně využít zdrojů, které jsou k dispozici, a dává jim zázemí vyjádřit se k tomu, jak je společnost spravována a formována.

Dlouhá historie institucionálních inovací, které umožnil sociálnědemokratický projekt, téměř upadla v zapomnění. Místo toho se v posledních desetiletích sociální demokracie téměř výhradně vyčerpává úsilím bránit dříve založené instituce před neoliberálními útoky.

Jakkoli je to nezbytné, vede to k tomu, že se demokratické levici nedostává sil k úvahám o tom, co přinášejí proměny technologického prostředí, a jakých forem institucionální inovace by bylo zapotřebí k nasměrování ekonomické dynamiky k rovnostářštějšímu, ale i efektivnějšímu a produktivnějšímu, uspořádání společnosti — jako to sociální demokracie dokázala v minulosti.

Úzké zaměření neoliberalismu na konkurenci

Co si z toho všeho ale vzít tady a teď? Předně je na místě si říct, že kapacity prosazovat ve společnosti sociální a institucionální inovace, jež by vycházely ze sociálnědemokratických hodnot, jsou dnes všemožně oslabované.

Důvodů je celá řada. Patří k nim rychlost změn a síla struktur globálního kapitalismu. Od vypuknutí finanční krize leží příliš mnoho kapitálu ladem, takže se hledají investiční příležitosti, které by zajistily návratnost alespoň šest až sedm procent.

Značné množství ladem ležícího kapitálu drží nikoliv nenasytné hedgeové fondy, ale často i penzijní fondy vytvořené sociálnědemokratickými vládami. Jinými slovy, penze mnoha evropských obyvatel garantují fondy investující do Facebooku, Googlu nebo Amazonu.

Pokud se rychle nevyřeší, jak světovou ekonomiku dostat z marastu, do kterého v posledním desetiletí zabředla, uvedené strukturální omezení nezmizí. V dlouhodobém výhledu řada lidí nebude moci získat peníze, které očekávali, odjinud než z technologických start-upů a technologických platforem. Umrtvený kapitál vyčkávající na investiční příležitosti je příkladem jedné ze strukturálních podmínek, kterou musíme změnit.

Neměli bychom proto například zavrhovat myšlenku zřízení Evropského technologického fondu jako něco přemrštěného. Nepostavíme-li se tváří v tvář realitě, vystavíme celý evropský technologický sektor od start-upů po velké firmy hrozbě pohlcení řekněme čínským kapitálem, kapitálem z Blízkého východu, americkým nebo japonským kapitálem. V uplynulých letech už jsme takových případů byli svědky.

Neargumentuji tu pro ekonomický nacionalismus. Nenavrhuji, abychom některé sektory chránili jen proto, že jsou německé či francouzské. Snažím se jen ukázat, že nutným předpokladem pro sofistikovanější institucionální inovaci je schopnost určovat cestu a směr, jakým se bude naše digitální infrastruktura ubírat.

V současnosti je celá digitální infrastruktura naneštěstí převážně v soukromých rukou. To se vztahuje na data, umělou inteligenci i robotiku. Bez výrazného strukturálního zásahu ztratíme nad situací kontrolu, ač k němu třeba nemusíme mít mnoho chutí, protože to zavání etatismem.

Má-li si ale demokratická politika udržet vůbec nějaký manévrovací prostor, musí provést celý soubor razantních regulatorních zásahů. Právě na nich závisí příští možnosti sociální inovace.

Ve výsledku totiž neoliberalismus stojí na potlačování jakékoliv formy koordinace, která není založená na trhu, tedy například na principech solidarity a rovnosti. Stručně řečeno, neoliberální projekt usiluje o zúžení pestrého repertoáru různých forem hospodářské a společenské organizace na jedinou: na konkurenci.

Umělá inteligence jako veřejný statek

Neoliberálům se podařilo zúžit naši představivost. Přesvědčili nás o tom, že veškeré problémy se vyřeší zvětšováním konkurence. Tím nechci tvrdit, že myšlenka konkurence je sama o sobě špatná, ale až příliš často je automaticky považována za to nejlepší, i když tomu tak mnohdy nemusí být.

Právě na příkladu technologických korporací lze ukázat meze daného přístupu. Očekává se, že všechny problémy vyřeší Amazon, Facebook a Google nebo alespoň start-upy. Prakticky se nedostává prostoru pro představy o alternativních uspořádáních digitálního prostoru, jež by mohly mít pod kontrolou odbory, družstva pracujících nebo obce.

Jen minimum úsilí se věnuje úvahám o tom, jaká právní, politická a technologická infrastruktura by umožnila skupinám založeným na kooperaci, a nikoli na soutěži, společně vytvářet rozsáhlé projekty, jakými jsou osvědčené instituce sociálního státu. Je tedy třeba prozkoumat nový digitální ekosystém a načrtnout základní, hrubé obrysy toho, jak by mohly vypadat nové sestavy institucí, které by jej uspořádaly ve veřejném zájmu. Je třeba načrtnout představu, jak bychom mohli spolupracovat, vytvářet nové vědění, využívat nové podoby veřejných statků.

Zamysleme se například nad umělou inteligencí. Jde o oblast, v níž deset firem, z nichž je polovina čínských a polovina amerických, utápí ročně přibližně deset až dvanáct miliard amerických dolarů za výzkum.

Dává smysl mít stovku firem, z nichž každá na výzkum umělé inteligence vydá dejme tomu dvě miliardy? Evidentně je to špatně položená otázka. Musíme se místo toho ptát, kolik ze současných vynaložených zdrojů přijde vniveč. Odpověď zní, že zhruba devadesát procent.

Umělá inteligence je přitom přímo učebnicový příklad veřejného statku — něco, co musíme jednou vyvinout a zpřístupnit všem ostatním. Tím se nejen drasticky sníží náklady, ale potenciálně i zvýší kvalita, protože bude možné těžit z výhod síťového efektu.

Dnes naproti tomu máme deset velkých firem, které v oboru vyvíjejí tytéž algoritmy a strojové učení. Všechny z nich školí své systémy v tom, aby uměly poznat obrázky koček od obrázků psů, všechny replikují ty samé typy funkcí.

Snad ani nenajdeme lepší argument dokazující plýtvání v kapitalismu, než je soudobý závod o umělou inteligenci. Když se množství firem dělajících totéž zvýší z deseti na sto, situace se nijak nezlepší.

Naopak je potřeba centralizovaný přístup, ve kterém se umělá inteligence pojme jako infrastruktura. Základem je dobře naplánované financování i vývoj a přístupnost pro různé aktéry — nejspíš za různých podmínek. Velké firmy by mohly platit nejvíce, menší by přispívaly nižšími částkami, zatímco organizace občanské společnosti, angažovaná veřejnost a start-upy by nemusely platit vůbec.

Tohle všechno najednou začne být možné, jakmile se rozhodneme vydat daným směrem a pustíme se do jeho právní, politické i finanční institucionalizace. Jedná se přesně o takový druh institucionální inovace, který si chceme spojovat s ideály demokratické levice.

Naneštěstí je naše mentální nastavení až příliš ovlivněné chronickými delikty digitálních firem — od daňových úniků přes podezřelé lobbování ve Washingtonu a Bruselu až po jejich „šmírování“ aktivistů a kritiků. Je pro nás proto obtížné přemýšlet o nich v abstraktnější rovině a naše politické zásahy koncipovat na základě dlouhodobých sociálnědemokratických cílů.

Než na troskách technologických korporací a Silicon Valley vybudujeme jakýkoliv sociálnědemokratický nebo socialistický projekt, bude muset vyřešit klíčovou otázku. Ta se týká vlastnictví a řízení infrastruktury tak, aby ji bylo následně možné přizpůsobit potřebám různých projektů.

Sociální stát jsme postavili na velmi důležitém předpokladu: některé služby jsou tak zásadní k tomu, aby lidé a společnost jako celek prosperovali, že je nutné je dekomodifikovat. Komoditou není zdravotní péče, vzdělání, veřejná doprava a některé další oblasti, ač si kapitalismus žel nachází cestu, jak znovu pronikat nejen sem, ale i do nejintimnějších sfér naší existence.

Kapitalismus se vyznačuje sklonem systematicky komodifikovat všechny aspekty našeho každodenního života, každou interakci s ostatními lidmi nebo se společenskými institucemi. A protitlak vůči tomu je už dlouhodobě nedostačující. Je tomu tak i proto, že digitálně zprostředkované společenské vztahy se zatím nepodařilo dekomodifikovat natolik, aby se mohla jejich infrastruktura využít pro solidární, rovnostářské vazby a hájení s nimi spjatých hodnot.

Pouhá regulace už nestačí

Stoupenci demokratické levice proto už nemohou zlehčovat, jak důležité je získat nad digitální infrastrukturou veřejnou kontrolu. Musíme jednat pragmaticky. Současným úkolem je udržet povědomí o tom, že převedení digitální infrastrukturou pod veřejnou kontrolu je žádoucí a správné. V tuto chvíli ale ještě sociální demokracie není dost silná, aby mohla rovnou vyrazit na zteč — nyní v první řadě spoléhá na regulace. A řekl bych, že se jí v tomto ohledu vcelku daří.

Celá Evropská unie stojí na myšlence, že se ve veřejném zájmu zavádějí pravidla, a ta že je pak zapotřebí dodržovat. Nicméně takový přístup je stěží slučitelný se sociální inovací. Kdykoliv některý představitel demokratické levice navrhne regulaci, měli bychom to ocenit. Ale vzápětí bychom se měli tázat, co plánuje jako další kroky vzhledem k obrovským politickým, hospodářským i kulturním důsledkům a zásahům spjatým s digitalizací.

Uvažují nad komplexními návrhy určité infrastruktury nebo politicko-hospodářského programu? Můj dojem je, že spíše ne. Částečně i proto, že se nechali širokými možnostmi, které nabízejí evropské regulace, ukolébat.

Nevykládejte si to špatně, nejsem proti regulacím. Dnes však nedokáží zajistit ani přetrvání úspěchů, kterých sociální demokracie dosáhla už v minulém století — zejména proto, že současná politická i intelektuální rovnováha sil má k převaze idejí solidarity a rovnosti velmi daleko.

Představa, že nás ze současné šlamastiky dostane technokratický regulatorní přístup, je tudíž z říše bájí. Chybí nám mnohem ambicióznější projekt, který by mohl zcela předefinovat, co znamená sociální demokracie ve 21. století.

Přitom právě setkání s digitální technologií nabízí sociální demokracii příležitost zachránit si krk. Protože v posledku umožňuje přijít s úplně novou vizí toho, jak má sociální demokracie vypadat, pokud má dokázat víc než jen horko těžko hájit ohrožené výdobytky dvacátého století.

Sociální demokracie musí především vědět, co dělá, pokud se rozhodne technologické korporace demontovat. A také to musí dělat z dobrých důvodů. Plánem nemůže být jen to, že velké firmy se rozpustí a nahradí se mnoha menšími. Tak by mohl vypadat cíl liberálů nebo středopravicových stran, ne však sociální demokracie.

Cílem musí být vznik „něčeho úplně jiného“. Ale tak či onak to nebude možné bez zlomení moci Googlu a Facebooku.

Taktické spojenectví mezi sociálnědemokratickými a socialistickými silami na straně jedné a zastánci konkurence na straně druhé tedy není jen možné, ale asi i nezbytné. Rozhodne-li se ovšem levice do takového spojenectví vstoupit, aniž by plně chápala politickou a filozofickou dynamiku situace, může ji to přemoci.

Těžko bude v obhajování smyslu konkurence lepší než liberální nebo středopravicové strany. Potom se ovšem nabízí otázka, proč má sociální demokracie ještě vůbec existovat.

Potřebujeme experimenty a nabídku alternativy pro budoucnost

Potřebou konkurence lze argumentovat takticky i strategicky, abychom se přiblížili svým cílům, ale je třeba si co nejpřesněji vyjasnit, v čem spočívají. Udělat si jasno v tom, co to vůbec znamená „demokratická levice v digitální éře“.

V programu sociálnědemokratických stran tu zeje obrovská díra. V lepším případě mají tři nebo čtyři roky na její zaplnění. Jestliže se to nepodaří, připraví se o zásadní příležitost, která by je mohla zachránit.

V následujících letech tedy bude nutné poradit si se dvěma úkoly. Za prvé si musíme ujasnit, jaké jsou nezbytné podmínky k tomu, aby byl sociálnědemokratický projekt nové koncepce digitální infrastruktury proveditelný. Vyžaduje to mimo jiné zcela odlišný politický přístup k vlastnictví dat. Součástí může být zavedení prototypů řešení založených na solidaritě a občanské participaci — například ve městech, kde už dnes fungují velmi odlišné digitální ekonomiky.

Bude potřeba taková řešení zkoušet a povzbuzovat. Dokud totiž nebudou na místní úrovni existovat skutečně funkční prototypy nových digitálních infrastruktur, které by pomáhaly k naplňování žádoucích cílů, jen sotva někoho přesvědčíme, aby se zaváděly i na celostátní nebo evropské úrovni.

K tomu samozřejmě budeme potřebovat finance, ale také politiky ochotné pustit se do rizika a do křížku s korporacemi jako Uber, Google nebo Amazon. Nepochybně silná bude i opozice politická. Nadnárodní digitální korporace jsou mocné, vědí, co chtějí, a mají nezměrnou výhodu v tom, že své projekty zakládají téměř zcela na neoliberálním schématu, jímž brání rozšíření všech forem netržní koordinace.

Tím se úkol pro sociální demokracii ještě ztěžuje. Je proto zásadní, abychom v příštích dvou až třech letech zintenzivnili práci na lokálních experimentech a vytvořili dobře financované a bezpečné základy pro digitální — ve své koncepci jinou nežli neoliberální — inovaci.

Za druhé musíme podstoupit ambiciózní intelektuální dobrodružství, v němž znovu promyslíme, co by mohla znamenat sociální demokracie ve 21. století. Dosud se to žádné ze sociálnědemokratických stran v Evropě, severní ani Latinské Americe dostatečně dobře nepovedlo.

Je tedy potřeba spojit dva přístupy. Za prvé je třeba houževnatě experimentovat v praxi na komunální úrovni a snažit se o pragmatické regulatorní zásahy v Bruselu.

Co by mělo mít na evropské úrovni prioritu? Potřebujeme Evropský technologický fond — přinejmenším proto, aby naše technologické firmy neskončily v rukách Saúdské Arábie? Kolik nám na to zbývá času a máme nezbytné právní a hospodářské struktury, abychom takovým převzetím předcházeli? Pokud tyto otázky nedokážeme zodpovědět, pak se v určitém okamžiku může stát, že nám dojdou — nejen finanční — prostředky k tomu, abychom vůbec měli možnost zformovat pro budoucnost politickou alternativu.

Druhá oblast obnáší potřebu znovuobjevit subversivnější a progresivnější podoby sociálnědemokratických myšlenek. Potřebujeme mnohdy zapomenutým tradicím vdechnout nový život a propojit je s relevantními institucemi.

Pokud se nám povede pokročit na obou popsaných frontách, pak nebude sociálně demokracie jen přežívat, ale bude moci i vzkvétat. Současná situace se totiž vyznačuje hlubokými konflikty. Navzdory skutečnosti, že neoliberálnímu projektu se zdánlivě daří a firmy jako Uber, Airbnb a Google usilovně upevňují myšlenku podnikatelství a konkurence, náklady na další provozování současného systému budou prudce stoupat.

Tak prudce, že to zaskočí i neoliberály. Systém se blíží k limitům toho, co lze tržními prostředky zvládnout. Výsledkem bude spirála regrese, ve které se problémy nejen už nebudou řešit, ale budou se kvapem kupit.

Neměli bychom přitom podceňovat odolnost a tvrdohlavost našich protivníků. Dokud demokratická levice jasně neřekne, čeho ve vysoce globalizovaném, finančním a digitalizovaném kapitalismu současnosti chce dosáhnout, nemůžeme očekávat příliš velký pokrok.

Příčinou našich problémů není nevyjasněnost povahy technologického sektoru, nýbrž nevyjasněnost role, smyslu a budoucnosti sociální demokracie. Bezradnost vůči technologickému sektoru je následkem, nikoliv příčinou našich nesnází. Chceme-li se pohnout z místa, nejprve si musíme ujasnit jednu základní věc: co znamená idea sociální demokracie v podmínkách kapitalismu 21. století.

Text vychází z hlavního příspěvku autora na konferenci Digital Capitalism, kterou 30. října 2019 pořádala pobočka FES Berlin. Další informace o konferenci najdete na www.fes.de/digitalcapitalism. Přeložila PETRA JELÍNKOVÁ