Prodej sociální sítě Twitter za částku, která řádově odpovídá ročnímu rozpočtu České republiky, pochopitelně vzbudil velkou pozornost. A vzbudil také nekonečné debaty o tom, co příchod nového excentrického majitele znamená pro nastavení pravidel na síti, která významně ovlivňuje celospolečenskou debatu nejen ve Spojených státech.

Jakkoliv je současná diskuze o pojetí svobody slova na Twitteru zajímavá a důležitá, má tendenci pomíjet hlavní pointu. O tom, jak by mělo či nemělo vypadat moderování příspěvků, se můžeme přít donekonečna. A podobně nekonečný může být seriál o rozmarech podivínského miliardáře.

Klíčový problém ale není v konkrétním pojetí svobody slova nebo v tom, nakolik altruistický, vizionářský či šílený je majitel firmy. Klíčový problém je v tom, že takhle velkou část veřejné debaty vůbec může spravovat a definovat jedna společnost s jedním vlastníkem.

Místo, abychom Twitteru vyčítali, že dostatečně nenastavuje a nehlídá pravidla hry v zájmu celé společnosti, měli bychom se ptát, jak jsme vůbec mohli dovolit takto obří monopolizaci veřejné debaty — jak to, že jsme připustili vznik takové monokultury. Každá větší či menší komunita má nárok na vlastní pojetí toho, jak vypadá svobodná a civilizovaná debata, každá komunita by měla mít právo a možnost toto pojetí aktivně hlídat a prosazovat — při respektování některých obecně platných mezí.

Právě tuto možnost nám ale obří centralizované sítě vzaly. A my se teď do krve přeme o to, čí pravidla na nich budou platit pro všechny.

Řešením problému přitom není najít „správná“ pravidla pro celou globální společnost, ale přijmout odlišnost různých komunit. Dovolit každé z nich, aby určovala a hlídala vlastní pravidla, vlastní kulturu, a umožnit těm, které o to stojí, vzájemné propojení.

Technicky se toto řešení označuje jako decentralizace nebo federace — místo jedné centrálně řízené sítě existuje nespočet menších, navzájem nezávislých, ale vzájemně propojených. Funguje tak například elektronická pošta: pokud si založíte účet dejme tomu na Seznamu, můžete si snadno psát s kontakty, které používají Gmail, ačkoliv na obou službách platí trochu jiná pravidla — a obě služby se odmítají bavit s řadou jiných, protože z nich přichází nežádoucí spam. Díky tomu se teď nemusíme dávit veřejnou debatou o tom, že celou elektronickou poštu koupil nějaký miliardář a všechny vlastníky e-mailu čeká nejistá budoucnost.

Decentralizovanou alternativu k centralizovanému Twitteru nabízí sociální síť Mastodon. Její hlavní výhodou není absence reklamy, lepší moderační nástroje nebo otevřený zdrojový kód, ačkoliv i to všechno nabízí, ale především skutečnost, že ji neprovozuje ani nekontroluje jeden člověk či jedna společnost. Jde o síť tisíců různě velikých a navzájem propojených serverů, z nichž každý má jinou kulturu a jiná pravidla.

Podobně jako u e-mailu si můžete založit účet na některém z existujících serverů, anebo si za relativně malé náklady otevřít vlastní, s vlastními pravidly. A podle toho, jaká pravidla na něm nastavíte a jak budete prosazovat jejich dodržování, se s vámi (ne)budou bavit ostatní. Míra vaší izolace bude tedy jako jinde ve společnosti odpovídat tomu, nakolik extrémní jsou vaše názory a jak moc zarputile je prosazujete.

Po prodeji Twitteru zažívá Mastodon velký příliv uživatelů, kteří už s Twitterem ztratili trpělivost — aktuálně je v síti něco přes milion aktivních uživatelů měsíčně a zhruba čtyři tisíce serverů, na které se můžete přidat. Tradičně na nás tedy zůstává, zda se dál chceme vézt na vlně emocí z nekonečného seriálu o výstřelcích jednoho miliardáře a jedné centralizované platformy, anebo jestli chceme raději investovat svou pozornost a energii do jiné vize budoucnosti.