Prodej sociální sítě Twitter za částku, která řádově odpovídá ročnímu rozpočtu České republiky, pochopitelně vzbudil velkou pozornost. A vzbudil také nekonečné debaty o tom, co příchod nového excentrického majitele znamená pro nastavení pravidel na síti, která významně ovlivňuje celospolečenskou debatu nejen ve Spojených státech.

Jakkoliv je současná diskuze o pojetí svobody slova na Twitteru zajímavá a důležitá, má tendenci pomíjet hlavní pointu. O tom, jak by mělo či nemělo vypadat moderování příspěvků, se můžeme přít donekonečna. A podobně nekonečný může být seriál o rozmarech podivínského miliardáře.

Klíčový problém ale není v konkrétním pojetí svobody slova nebo v tom, nakolik altruistický, vizionářský či šílený je majitel firmy. Klíčový problém je v tom, že takhle velkou část veřejné debaty vůbec může spravovat a definovat jedna společnost s jedním vlastníkem.

Místo, abychom Twitteru vyčítali, že dostatečně nenastavuje a nehlídá pravidla hry v zájmu celé společnosti, měli bychom se ptát, jak jsme vůbec mohli dovolit takto obří monopolizaci veřejné debaty — jak to, že jsme připustili vznik takové monokultury. Každá větší či menší komunita má nárok na vlastní pojetí toho, jak vypadá svobodná a civilizovaná debata, každá komunita by měla mít právo a možnost toto pojetí aktivně hlídat a prosazovat — při respektování některých obecně platných mezí.

Právě tuto možnost nám ale obří centralizované sítě vzaly. A my se teď do krve přeme o to, čí pravidla na nich budou platit pro všechny.