Novinářky v Módího Indii: V terénu můžeme potkat muže, který nás dražil na internetu

Petra Dvořáková

Novinářky v Módího Indii čelí výhrůžkám znásilněním či tweetům vyzývajícím k jejich zatčení, zvláště jde-li o muslimky či novinářky z nižších kast. Indická vláda ve věci nejedná, ba naopak — na online obtěžování novinářek se přímo podílí.

Když si v roce 2017 novinářka Rana Ajubová stěžovala na reprodukovanou nenávist jednoho facebookového statusu, Gauri Lankéšová její post komentovala slovy: „Bejby, jsou to tygři z papíru, nenech se zastrašit.“ Den nato byla zastřelena. Foto Sajjad Hussain, AFP

„Budeš si mě nahrávat jenom na diktafon, nebo i na kameru?“ píše mi Meena Kotwalová těsně před naší schůzkou. Odpovídám, že pouze na diktafon. Pět minut nato mi otevírá v lesklém růžovém županu a noční košili stejné barvy s výstřihem lemovaným krajkou. Ač se vidíme poprvé, ještě na prahu dveří mě přátelsky objímá, načež mě odvádí do malé ložnice ve druhém patře úzkého skromného domku, v němž se svou rodinou bydlí.

Většinu místnosti zabírá manželská postel potažená bílým prostěradlem s dětským vzorem modrých autíček, na níž se usazujeme i s její rok a půl starou dcerkou. Ta nepřestává zaujatě chrastit kovovými rolničkami náramků navlečených na svých dětsky buclatých nožkách.

Do povědomí patriarchální indické společnosti, v níž drtivá většina žen nepracuje, Kotwalová vstoupila mimo jiné jako novinářka, která neváhá zpovídat respondenty s dítětem v náručí. Především je ale známá jako jedna z mála novinářek, která pochází z komunity dalitů, neboli „nedotknutelných“, tedy nejníže postavené menšiny v indickém kastovním systému.

Navrhuji, že zapnu rekordér. Kotwalová znervózní a zeptá se, zda umím hindsky. Po mé záporné odpovědi vysvětluje, proč neumí dobře anglicky: „Jsem dalitka. Mí rodiče pracovali rukama, neumějí ani číst.“ Navrhuje proto, abych se raději stavila příští neděli i s tlumočníkem. Souhlasím, načež Kotwalová postaví na čaj a posílá manžela koupit kolu, džus, cibulové pakory a bílý jogurt.

Neformálně si povídáme o tom, jak Kotwalovou napadlo stát se novinářkou. Prý jí v pubertě říkali, že je vysoká, takže by se měla stát buď letuškou, nebo televizní moderátorkou. Posléze se k nám přidává její manžel, též novinář. Jako příslušník nejvyšší brahmánské kasty umí anglicky lépe, a tak usuzujeme, že s jeho pomocí zvládneme rozhovor přece jen už dnes.

Násilí na kastě nedotýkatelných (dalitech) je mnohde v Indii pevnou součástí řádu. Foto AFP

Výhrůžky znásilněním jsou moje denní rutina

Po studiu na Institutu masové komunikace v Dillí Kotwalová nastoupila do BBC Hindi. Jako jediná dalitka v redakci, kde se kolegové údajně namísto jmény oslovují přízvisky odkazujícími k jejich kastě, se však v práci cítila systematicky podceňovaná a diskriminovaná.

Poté, co jí neprodloužili krátkodobou pracovní smlouvu, se proto rozhodla založit vlastní médium The Mooknayak, které propůjčuje hlas dalitům a dalším diskriminovaným indickým menšinám. Jako redakce jí slouží ložnice, v níž sedíme.

„Do té doby o kastách a diskriminaci hovořili v médiích pouze privilegovaní novináři z vyšších kast a vyhrávali za to ceny. Meena byla první, kdo jim vytrhl mikrofon z ruky. Je to přece její bolest, ne jejich,“ tvrdí hrdě její manžel. Jak koneckonců potvrzuje studie organizace Oxfam z roku 2018, většinu novinářů napříč redakcemi indických médií tvoří brahmáni. Za svou práci však Meena platí vysokou cenu. „Výhrůžky znásilněním či smrtí jsou moje denní rutina,“ konstatuje Kotwalová svým sladkým hlasem.

Nejsilnější smršť internetové nenávisti ji zasáhla v prosinci 2021. Kotwalová tehdy spálila kopii Manusmriti, hinduistického starověkého právního textu, který v indické civilizaci zakotvil podřadnost nižších kast. Poprvé tento symbolický protest uskutečnil v roce 1927 jeden z autorů indické ústavy, historicky nejvýznamnější dalitský aktivista Brímrá Rámdží Ámbédkar a od té doby jej každoročně opakuje mnoho dalších lidí, kteří s oficiálně zapovězenou leč přetrvávající kastovní diskriminací nesouhlasí.

Kotwalová svůj čin natočila na video, které zveřejnila na sociálních sítích. Ihned jí začaly chodit vzkazy, ať video okamžitě smaže, nebo že ji „potká stejný osud jako Gauri Lankéšovou“, levicovou novinářku, kterou v roce 2017 zastřelil hinduistický fundamentalista.

Narendra Módí. Foto Money Sharma, AFP

„Samozřejmě, že se občas bojím. Hlavně o dceru, ta je mým nejslabším místem. Samozřejmě, že mívám úzkosti,“ připouští Kotwalová. „Jenže není cesty zpět. Vedle mého webu existuje v naší obrovské zemi pouze jedna jediná platforma, kterou vedou dalitské ženy. Nemohu skončit. Musím se zasadit o změnu, která zaručí, že moje dcera a další marginalizované ženy nebudou muset procházet tím, čím jsem si prošla já,“ vysvětluje.

S online obtěžováním mají zkušenosti tři čtvrtiny novinářek

Jak poukazují mezinárodní studie Reportérů bez hranic, UNESCO a dalších, online obtěžování novinářů za účelem jejich zastrašení a umlčení je celosvětově na vzestupu. Studie se shodují, že na vině je především boom sociálních médií, který kontakt s novináři významně usnadnil, a posílení pozice krajně pravicových politiků, kteří kritické novináře s gustem a účelově démonizují.

Platí přitom, že internetoví hateři se strefují o poznání častěji do žen. S online obtěžováním ve formě misogynních urážek, neskrývaného sexismu či výhrůžek znásilněním mají zkušenosti tři čtvrtiny novinářek. V průzkumu Komise pro ochranu novinářů dokonce novinářky označily online obtěžování za největší hrozbu, jíž v rámci své profese čelí.

Za troufalost psát a točit jsou přitom trestány zvláště novinářky s menšinovými identitami a ty, které se věnují tématům genderu, migrace či politiky. Své by o tom koneckonců mohla vyprávět i reportérka Deníku Referendum Fatima Rahimi, kterou zapšklí uživatelé Twitteru pravidelně posílají zpátky do Afghánistánu.

Indie jakožto země, v níž mezi lety 2015 a 2021 vzrostl počet uživatelů internetu více než čtyřikrát a v níž od roku 2014 vyhrává volby hinduisticko-nacionalistická Indická lidová strana (BJP) vedená Narendrou Módím, vskutku není výjimkou.

„Jsem možná známou politickou novinářkou, autorkou knih o Indické lidové straně… Ale hlavně jsem ženou, která je kritická a má muslimské jméno. A muži zkrátka kritické ženy — zvláště ty z řad menšin — objektifikují a zesměšňují po celém světě, protože se jim nelíbí, že ženy mají názory a berou jim jejich někdejší monopol, “ říká Saba Naqviová. Na snímku vlevo. Foto @sabanaqvi

Protože se jim nelíbí, že ženy mají názory

„Už v devadesátých letech jsem si všimla, že pod mými nejčtenějšími politickými články se v komentářích objevuje spousta špíny. Byla jsem v šoku. Jakožto kritičku konzervativního islámu mě napadala jak hinduistická krajní pravice, tak ortodoxní muslimové,“ otevírá své vyprávění Saba Naqviová. O jejím třicetiletém působení v médiích, v současnosti na volné noze, si povídáme u ní doma, nad máslovými sušenkami v prostorném obývacím pokoji plném knih a světla.

Její oči lemují ostré černé linky, vlnité vlasy má svázané v culíku, na sobě džíny a vyžehlenou bílou košili — jako by na rozdíl od Kotwalové čekala, že se zjevím s kamerou. „Je však pravdou, že poté, co se v roce 2014 změnil režim a co nastala éra Twitteru, nabralo online obtěžování epických rozměrů,“ pokračuje. Hashtagy vyzývající k jejímu zatčení či znásilnění se na indickém Twitteru stávají trendem.

Jak sama cynicky shrnuje: „Jsem možná známou politickou novinářkou, autorkou knih o Indické lidové straně… Ale hlavně jsem ženou, která je kritická a má muslimské jméno. A muži zkrátka kritické ženy — zvláště ty z řad menšin — objektifikují a zesměšňují po celém světě, protože se jim nelíbí, že ženy mají názory a berou jim jejich někdejší monopol.“

V Indii, kde si nadpoloviční většina dospělých myslí, že ženy patří do domácností, a jejíž současný premiér Módí tříská politické body z rozdmýchávání mezináboženské nenávisti, jsou digitálně napadány nejvíce právě muslimské novinářky.

Lepší než bourat mešity

„Mě to vlastně většinou až tak neobtěžuje. Pokud vyrůstáš jako muslimka v Indii, pokud tu chodíš do průměrné školy, rychle si zvykneš na ty nejhorší možné urážky. A pokud se chceš jakožto muslimka v Indii stát novinářkou, musíš se připravit i na obtěžování a zesměšňování,“ krčí rameny mezi sousty muffinu ze Starbucksu, který se jí o pracovní sobotě stává večeří, reportérka magazínu The Quint Fatima Khánová.

Nejbrutálnější virtuální kampaň vedou hinduističtí fundamentalisté už několik let proti Raně Ajubové (na snímku), mezinárodně oceňované novinářce a autorce investigativní knihy o Módího podílu na pogromu muslimů ve státě Guadžarát v roce 2002. Foto Chandan Khanna, AFP

Khánové je pětadvacet, má husté vlnité vlasy, temné oči, je krásná. „Chodí mi soukromé zprávy ve stylu ‚jdi do prdele, ty děvko, jsi tak pěkná‘. Zkrátka mě exotifikují,“ líčí. Jak však zdůrazňuje, se silně sexualizovanými a exotifikujícími útoky se v Indii potýkají všechny veřejně aktivní muslimky. Muslimským novinářkám se na internetu pravidelně nadává do „sexuálních otrokyň Islámského státu“ či „pákistánských děvek“ a teorizuje se o tom, jaké jsou asi v posteli.

Na sociální síti Clubhouse loni uživatelé — jak hinduisté, tak hinduistky — bez zábran v rámci nahrávané diskuse debatovali o tom, že lepší než bourat mešity je znásilňovat muslimky. Jedním z moderátorů diskuse byl teprve sedmnáctiletý student Riteš Džha, který spravuje dosud fungující YouTube kanál Liberal Doge.

Loni v květnu v den Ídu, jednoho z nejdůležitějších muslimských svátků, Džha na kanálu zveřejnil video s fotografiemi pákistánských žen, které stáhl ze sociálních sítí. Ve videu pak rozesmátý avatar pejska plemene shiba inu s tradiční muslimskou pokrývkou hlavy kufi publikum vyzývá, aby ženy ohodnotilo, a zahajuje jejich „aukci“.

V terénu můžeme potkat muže, který nás prodával

Od té doby se v Indii odehrály ještě dvě další falešné internetové aukce muslimských žen. Nejprve loni v červenci prostřednictvím mobilní aplikace Sulli Deals, podruhé letos v lednu prostřednictvím aplikace Bulli Bai. Podobně jako v případě aukce na kanálu Liberal Doge pachatelé — prozatím jsou obvinění opět sotva dvacetiletí studenti — stáhli fotografie žen ze sociálních médií a „dražili“ je jako služky. Tentokrát aukce mířily na veřejně aktivní muslimky z Indie a zahrnovaly mnoho novinářek.

„Nejvíc mě rozčililo, jak málo rozhořčení nad aukcemi vyjadřovali na internetu indičtí liberálové, kteří jindy komentují všechno,“ vzpomíná na své pocity poté, co našla svou fotografii na aukci, Khánová. Ačkoliv se nadále snaží nebrat si online obtěžování příliš k srdci, připouští, že případ falešných aukcí ji zasáhl.

Zatýkání dalitské dívky během protestů proti násilí na ženách. Foto Sajjad Hussain, AFP

„Před letošními volbami jsem jela psát reportáž do čtvrti s historií mezináboženského násilí ve státě Uttarpradéš. Na ulici mě poznal neznámý muž. Ihned jsem se vyděsila, že mě poznal z fotek zveřejněných na aukci. Sice to nebyla pravda, ale uvědomila jsem si díky tomu, že nic se neděje pouze online a všechno má své dopady i ve fyzickém světě. Jsme reportérky. Může se stát, že v terénu potkáme muže, který nás prodával,“ vysvětluje Khánová.

Podobně znamenala falešná aukce zlomový moment pro novinářku Kuratulen Rehbarovou, která zdůrazňuje, že „není obyčejnou muslimkou, nýbrž muslimkou z konfliktní zóny“. „Do té doby jsem online obtěžování příliš neřešila. Pocházím z Kašmíru, zažili jsme toho hodně, moje tolerance je vysoká,“ popisuje Rehbarová do telefonu.

„Nikdy jsem si nemyslela, že se mi může stát něco takového. Trvalo dost dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala. Než jsem si uvědomila, že můžu nahrávat na sociální sítě své fotky, aniž by se cokoli stalo. A že pokud se něco přece jen stane, dokážu se s tím vyrovnat,“ pokračuje.

Nic se neděje pouze online

Nejbrutálnější virtuální kampaň vedou hinduističtí fundamentalisté už několik let proti Raně Ajubové, mezinárodně oceňované novinářce a autorce investigativní knihy Guajarat files o Módího podílu na pogromu muslimů ve státě Guadžarát v roce 2002. Když si v roce 2017 Ajubová na Facebooku stěžovala na on-line obtěžování na Twitteru, již zmíněná novinářka Lankéšová její post komentovala slovy: „Bejby, jsou to tygři z papíru, nenech se zastrašit.“ Den nato byla Lankéšová zastřelena...

Digitální útoky na Ajubovou, zahrnující třeba zveřejňování její adresy spolu s výzvami k násilí nebo šíření falešných porno videí a fotografií s ní či s její matkou, během posledního roku nabraly děsivý spád. Několik mezinárodních organizací — včetně OSN — proto vyzvalo indickou vládou, aby Ajubové zaručila ochranu. Útoky začalo monitorovat také Mezinárodní centrum pro žurnalisty. Jeho ředitelka výzkumu Julie Posettiová vyjádřila obavy, že Ajubovou nakonec zlynčuje dav i v reálném životě.

Indická vláda mezinárodní výzvy ignoruje. Digitální hon na kritické autorky totiž představuje nedílnou součást komplexní státní šikany, jež má dotyčné umlčet. Ajubová je nejenže pod palbou nenávisti na internetu, ale zároveň proti ní bylo z rozličných důvodů zahájeno trestní stíhání hned v několika indických státech. Totéž platí o Naqviové, která byla loni spolu s Ajubovou stíhána za retweetnutí videa s násilím vůči muslimovi. Stíhání bylo odůvodněno tím, že samy novinářky takto podněcují mezináboženskou nenávist.

„Nejde o trolling. Jde o trestní případy. Pokud je proti mně zahájeno stíhání, musím se zvednout a jít jej fyzicky řešit na policii. Kdykoliv vzroste počet tweetů, které požadují moje zatčení, bojím se, že budu opět kriminalizována,“ objasňuje svým rázným hlasem Naqviová.

Zásadním tématem protestů v Indii je sexuální násilí na ženách. Foto Sajjad Hussain, AFP

V online obtěžování novinářek má prsty Indická lidová strana

Indická vláda má přitom v online obtěžování novinářek přímo prsty. Kampaň na sociálních médiích představuje klíčovou volební zbraň Indické lidové strany už od roku 2009, kdy strana založila svůj IT odbor. Odboru se přinejmenším od roku 2016, kdy o něm napsala novinářka Swati Čaturvediová knihu s názvem Jsem trol, přezdívá „trolí armáda“. Jak Čaturvediová prokázala, členové IT buňky mají v popisu práce mimo jiné online útoky na politické a novinářské oponenty strany — zvláště pak ty ženského pohlaví.

Módí sice zapojení své strany v online útocích popírá, mnoho prominentních trolů nicméně sám sleduje na Twitteru, komunikovat s novináři odmítá a vytrvale pracuje na tom, aby jejich zájem zkrátka nepotřeboval. Jeho IT buňka vyvinula aplikaci NaMo, která občanům zprostředkovává přímou komunikaci s premiérem. Módí zároveň představuje hned po Trumpovi druhého nejsledovanějšího politika na Twitteru na světě — ač, nutno dodat, nadpoloviční většinu jeho sledovatelů tvoří falešné profily.

Magazín The Wire letos zveřejnil sérii investigativních textů o soukromé aplikaci Tek Fog, na níž se za účelem vedení hinduisticko-fundamentalistické digitální kampaně shromažďují podporovatelé Indické lidové strany. Aplikace Tek Fog umožňuje svým uživatelům mnoho děsivých věcí: třeba hacknout nepoužívané WhatsApp účty a rozesílat jejich kontaktům dezinformace.

Zároveň Tek Fog obsahuje databázi oponentů Indické lidové strany, do nichž se mají uživatelé Tek Fogu na sociálních sítích strefovat a kteří jsou rozdělení do kategorií nejen na základě své profese, ale i víry, pohlaví, etnicity, nebo dokonce fyzických rysů — třeba velikosti prsou či odstínu kůže. Dle investigace jsou uživatelé Tek Fogu placeni za tweet — a hlavně jsou přímo napojení na BJYM, tedy mládežnickou organizaci Indické lidové strany.

Nenávist ovoce neplodí

Digitální taktika hinduistických fundamentalistů nicméně kýžené ovoce neplodí. Žádná z novinářek, s nimiž jsem hovořila, ani vteřinu nepřemýšlela nad tím, že by se ze sociálních sítí či dokonce z novinařiny stáhla. Sociální média naopak nadále používají jako svou zbraň.

„Když jsem o své zkušenosti promluvila na sociálních médiích, lidé začali reagovat, sdílet své vlastní příběhy, diskutovat o tom, že tohle se ženám nesmí dít — a že je potřeba o tom mluvit,“ líčí Rehbarová, která se ve své zkušenosti s falešnou aukcí zpočátku cítila v odstřiženém Kašmíru osamělá — dokud se s ní nesvěřila internetu. Pro oběti falešných aukcí na sociálních médiích zároveň vznikly podpůrné skupiny.

Pro novinářky diskriminované v tradičních médiích pak sociální sítě představují nenahraditelné útočiště. „Sociální sítě jsou moje jediná možnost, jelikož jsou vlastněné zeměmi, v nichž kasta nic neznamená. Jsou mým prostorem, mým mikrofonem. Nebýt Twitteru, YouTube, Facebooku, neexistovala bych jako sledovaná novinářka ani já,“ vysvětluje Kotwalová.

O svých zkušenostech s online obtěžováním veřejně nemluví pouze o generaci starší Naqviová. Sociální média považuje za toxický ring plný nabubřelých eg a nepřeje si být smrštěna do role muslimské oběti. Neznamená to ale, že by snad svůj souboj perem o budoucí podobu země vzdávala, nebo že by odvracela zrak od směru, jímž se Módího Indie řítí.

Než se s ní rozloučím, naklání ke mně hlavu a zadívá se mi odhodlaně přímo do očí: „Vnímám všechno, co se děje, a je to strašné. Tohle nejsou dobré časy pro demokracii, pro práva žen, pro práva menšin, pro ničí práva. Ale — a tohle říkám on record — ať jsem si prošla čímkoliv, daleko horší věci se dějí obyčejným lidem, kteří nemají moc, kteří nemají hlas. Já nejsem oběť.“

Obtěžování novinářek se v Indii rozrostlo do takových rozměrů, že je třeba, aby na situaci adekvátně reagovaly i redakce. „Měly by pečlivě zvažovat, jaká témata muslimským novinářkám přidělují. Rozumím tomu, proč se mají muslimky věnovat tématům mezináboženského napětí. Stačí, ale aby se mnou byl do terénu vyslán fotograf, který není muslim — a hned se budu cítit bezpečněji,“ myslí si Khánová. „Musíme si uvědomit, že tohle není normální doba. Tohle je doba, kdy mohou být muslimské novinářky draženy na internetu.“

advertisment