„Budeš si mě nahrávat jenom na diktafon, nebo i na kameru?“ píše mi Meena Kotwalová těsně před naší schůzkou. Odpovídám, že pouze na diktafon. Pět minut nato mi otevírá v lesklém růžovém županu a noční košili stejné barvy s výstřihem lemovaným krajkou. Ač se vidíme poprvé, ještě na prahu dveří mě přátelsky objímá, načež mě odvádí do malé ložnice ve druhém patře úzkého skromného domku, v němž se svou rodinou bydlí.

Většinu místnosti zabírá manželská postel potažená bílým prostěradlem s dětským vzorem modrých autíček, na níž se usazujeme i s její rok a půl starou dcerkou. Ta nepřestává zaujatě chrastit kovovými rolničkami náramků navlečených na svých dětsky buclatých nožkách.

Do povědomí patriarchální indické společnosti, v níž drtivá většina žen nepracuje, Kotwalová vstoupila mimo jiné jako novinářka, která neváhá zpovídat respondenty s dítětem v náručí. Především je ale známá jako jedna z mála novinářek, která pochází z komunity dalitů, neboli „nedotknutelných“, tedy nejníže postavené menšiny v indickém kastovním systému.

Navrhuji, že zapnu rekordér. Kotwalová znervózní a zeptá se, zda umím hindsky. Po mé záporné odpovědi vysvětluje, proč neumí dobře anglicky: „Jsem dalitka. Mí rodiče pracovali rukama, neumějí ani číst.“ Navrhuje proto, abych se raději stavila příští neděli i s tlumočníkem. Souhlasím, načež Kotwalová postaví na čaj a posílá manžela koupit kolu, džus, cibulové pakory a bílý jogurt.

Neformálně si povídáme o tom, jak Kotwalovou napadlo stát se novinářkou. Prý jí v pubertě říkali, že je vysoká, takže by se měla stát buď letuškou, nebo televizní moderátorkou. Posléze se k nám přidává její manžel, též novinář. Jako příslušník nejvyšší brahmánské kasty umí anglicky lépe, a tak usuzujeme, že s jeho pomocí zvládneme rozhovor přece jen už dnes.

Výhrůžky znásilněním jsou moje denní rutina

Po studiu na Institutu masové komunikace v Dillí Kotwalová nastoupila do BBC Hindi. Jako jediná dalitka v redakci, kde se kolegové údajně namísto jmény oslovují přízvisky odkazujícími k jejich kastě, se však v práci cítila systematicky podceňovaná a diskriminovaná.

Poté, co jí neprodloužili krátkodobou pracovní smlouvu, se proto rozhodla založit vlastní médium The Mooknayak, které propůjčuje hlas dalitům a dalším diskriminovaným indickým menšinám. Jako redakce jí slouží ložnice, v níž sedíme.

„Do té doby o kastách a diskriminaci hovořili v médiích pouze privilegovaní novináři z vyšších kast a vyhrávali za to ceny. Meena byla první, kdo jim vytrhl mikrofon z ruky. Je to přece její bolest, ne jejich,“ tvrdí hrdě její manžel. Jak koneckonců potvrzuje studie organizace Oxfam z roku 2018, většinu novinářů napříč redakcemi indických médií tvoří brahmáni. Za svou práci však Meena platí vysokou cenu. „Výhrůžky znásilněním či smrtí jsou moje denní rutina,“ konstatuje Kotwalová svým sladkým hlasem.

Nejsilnější smršť internetové nenávisti ji zasáhla v prosinci 2021. Kotwalová tehdy spálila kopii Manusmriti, hinduistického starověkého právního textu, který v indické civilizaci zakotvil podřadnost nižších kast. Poprvé tento symbolický protest uskutečnil v roce 1927 jeden z autorů indické ústavy, historicky nejvýznamnější dalitský aktivista Brímrá Rámdží Ámbédkar a od té doby jej každoročně opakuje mnoho dalších lidí, kteří s oficiálně zapovězenou leč přetrvávající kastovní diskriminací nesouhlasí.

Kotwalová svůj čin natočila na video, které zveřejnila na sociálních sítích. Ihned jí začaly chodit vzkazy, ať video okamžitě smaže, nebo že ji „potká stejný osud jako Gauri Lankéšovou“, levicovou novinářku, kterou v roce 2017 zastřelil hinduistický fundamentalista.

„Samozřejmě, že se občas bojím. Hlavně o dceru, ta je mým nejslabším místem. Samozřejmě, že mívám úzkosti,“ připouští Kotwalová. „Jenže není cesty zpět. Vedle mého webu existuje v naší obrovské zemi pouze jedna jediná platforma, kterou vedou dalitské ženy. Nemohu skončit. Musím se zasadit o změnu, která zaručí, že moje dcera a další marginalizované ženy nebudou muset procházet tím, čím jsem si prošla já,“ vysvětluje.

S online obtěžováním mají zkušenosti tři čtvrtiny novinářek

Jak poukazují mezinárodní studie Reportérů bez hranic, UNESCO a dalších, online obtěžování novinářů za účelem jejich zastrašení a umlčení je celosvětově na vzestupu. Studie se shodují, že na vině je především boom sociálních médií, který kontakt s novináři významně usnadnil, a posílení pozice krajně pravicových politiků, kteří kritické novináře s gustem a účelově démonizují.

Platí přitom, že internetoví hateři se strefují o poznání častěji do žen. S online obtěžováním ve formě misogynních urážek, neskrývaného sexismu či výhrůžek znásilněním mají zkušenosti tři čtvrtiny novinářek. V průzkumu Komise pro ochranu novinářů dokonce novinářky označily online obtěžování za největší hrozbu, jíž v rámci své profese čelí.