Nejdelší válka v americké historii skončila 15. srpna 2021, kdy Tálibán bez jediného výstřelu dobyl Kábul. Vousatí muži s černými turbany převzali kontrolu nad prezidentským palácem a kolem hlavního města zavlály strohé bílé vlajky Islámského emirátu.

Nastala panika. Muži i ženy zmizely z ulic. Obchodníci ze strachu před novými pány Afghánistánu ničili vyobrazení žen na stěnách svých obchodů. Některé ženy ve vzpomínce na devadesátá léta spálily či ukryly své školní poznámky. Tehdy totiž Tálibán zakazoval ženám bez doprovodu vycházet z domu a dívkám znemožňoval vzdělávání.

Současný Tálibán se ženy snažil uklidnit. Sliboval jim právo na vzdělávání či zaměstnání a celkový respekt „v rámci islámských práv“. Na vůbec první tiskovce tálibánský mluvčí Zabíhulláh Mudžáhid opakovaně odpovídal na otázky zahraničních i domácích novinářů a novinářek, že ačkoli se Tálibán ideologicky nezměnil, nechce opakovat chyby, jichž se dříve dopustil. A i když byla v Afghánistánu cítit nedůvěra, mnoho žen skutečně doufalo, že se dočká potvrzení práv, která — aspoň tedy ve velkých městech — během dvaceti let vybojovaly.

Sliby chyby?

Ani dnes, už více než sto dní po pádu republiky, však dívky nadále nemají možnost studovat střední školu, univerzity jsou otevřené částečně a mnoho žen sedí doma v naději, že jim bude umožněno opět pracovat. Mudžáhid německému magazínu Der Spiegel řekl: „Nejsme proti vzdělávání dívek, ale na mechanismech, které by jejich školní docházku umožnily, stále pracujeme.“ Měl tím na mysli opatření, která na univerzitní půdě měla podle Tálibánců fyzicky oddělit muže a ženy a upravit vysokoškolské osnovy a skladbu oborů.

Jelikož má Afghánistán nedostatek vysokoškolských pedagožek, provoz na většině univerzit je vyloučený. Ve většině země, vyjma čtyř provincií na severu, jsou zavřené i státní střední školy pro dívky a nevypadá to, že by se situace brzy jakkoli zlepšila. To samozřejmě znamená, že i kdyby se tálibům povedlo vyřešit problém s nedostatkem vysokoškolských učitelek, většině dívek bude chybět středoškolské vzdělání, což jim neumožní se do vysokoškolského studia vůbec přihlásit.

Afghánské ženy v posledních dnech v Kábulu a dalších velkých městech, kde došlo k citelným životním změnám, uspořádaly řadu protestů, a to navzdory snaze Tálibánu o jejich potlačení. Ženy požadovaly podobná práva, jako mají muži. Řada se jich také připojila k online kampani proti „islámskému“ oděvu, který spíše připomínal mozkomory z Harryho Pottera, tím, že zveřejňovaly své fotografie v barevných a zářivých afghánských tradičních šatech.

Ženy v Kábulu natáčejí videa a reportáže, nejsou zkrátka zticha. Pospolu oslavily svátek zimního slunovratu, tedy předislámský pohanský svátek, který byl v devadesátých letech ze strany Tálibů zakázán. Tancují, přestože jim hudba byla zakázána. Citelně jim ale chybí možnost vzdělávat se.

„Je mi jedno, že zakázali hudbu, nevadí mi, že musím vycházet v burce, chci jenom studovat,“ sdělila mi studentka medicíny z Afghánistánu. „Přece i muži musí uznat, že zdravotní problémy mohou mít i ženy. Kdo je pak bude ošetřovat?“

Humanitární krize v Afghánistánu a ženská otázka

Už na konci října, tj. zhruba dva měsíce po převzetí moci, Tálibánci ženám navíc omezili možnost pracovat, přestože slibovali opak. Většina učitelek zůstala doma. Úřednice, policistky, političky, sportovkyně nebo pracovnice v kultuře neměly kam jít. Afghánky, které pracovaly jako humanitární pracovnice, musely v mnoha provinciích skončit, v jiných částech země mohly do práce jen s mužským příbuzným.

Afghánistán přitom trápí humanitární krize, která se s nástupem zimy zhoršuje. Více než sedmdesát procent Afghánců nemá dostatek jídla, hladoví děti i dospělí. Ceny základních potravin prudce rostou a nedostatek prostředků zhoršují už tak katastrofální situaci mnoha domácností v odlehlejších částech země.

Lze očekávat, že současná afghánská krize, stejně jako většina humanitárních krizí, způsobí největší škody právě ženám a dívkám. Nelze opomenout, že posledních dvacet let války mělo za následek více než sto tisíc mužských obětí, z nichž mnozí po sobě zanechali vdovy a děti. V afghánské silně konzervativní společnosti je přitom pro muže mnohem složitější dostat se do čistě ženské společnosti. Proto to byly právě humanitární pracovnice, které umožňovaly zajistit pomoc také domácnostem bez mužů.

Rozdělit svět, smazat ženy

Dalším nařízením Tálibánu je podmínka mužského doprovodu pro ženy, které se rozhodnou odcestovat dál než 72 kilometrů od místa bydliště. Na kontrole nařízení se mají podílet řidiči autobusů i soukromých vozů. Videa, která se šíří na afghánských sociálních sítích ukazují, jak tálibové chodí po kábulských ulicích a nová pravidla řidičům vysvětlují. Dále Tálibán stanovil „správné“, tj. „islámské“ oblékání žen, což by zřejmě měla být burka. Nesprávně oblečené ženy by neměly vůbec mít možnost cestovat dopravními prostředky.

Oddělování „mužského“ a „ženského“ světa pokračuje i v mediálním prostoru. Podle článku 11, který vydalo ministerstvo informací a kultury a kterým se musí řídit všechna média v Afghánistánu, by v seriálech a filmech neměly účinkovat ženy. Z televize tak ženy pomalu mizí. Oblíbené rodinné pořady a soutěže se odehrávají bez nich.

Mimochodem, ženy v podobě figurín mizí dokonce i z obchodních výloh. V provincii Herát Tálibán nařídil plastovým figurínám odstranit hlavy, podle jednoho představitele totiž vypadaly jako modly a modlářství islám zakazuje. Novinářky by měly mít islámský hidžáb (není řečeno, co to přesně znamená), a nejlépe se vůbec neukazovat.

Patrně nejdůležitějším nařízením ale je, že média by neměla vystupovat proti Tálibánu a „islámským nařízením“. Není jasné, co konkrétně to znamená. Nicméně důsledky už jsou zřetelné. Podle posledních zpráv čtyřicet procent nezávislých médií od konce srpna v Afghánistánu skončilo a osmdesát procent novinářek odešlo do exilu nebo přestalo pracovat. Podle poslední zprávy Mezinárodního tiskového institutu bylo v zemi za loňský rok zabito nejméně šest novinářů.

Město versus venkov

Nová nařízení se týkají především žen ve velkých městech, kde byl život svobodnější. Nicméně situace se v posledních letech měnila i na venkově. Důkazem toho jsou příběhy žen, které se rozhodly studovat na vlastní pěst, příběh ženy, jež se rozhodla stát starostkou vesnice, nebo otce, který přes srdeční onemocnění doprovázel své dcery do desítky kilometrů vzdálené školy.

Na řadě míst afghánského venkova však veřejný svět mužů a soukromý svět žen zůstával a dále zůstává ostře oddělený — a to i bez Tálibánu. Zde stále vládnou muži a ženy jako by nebyly. Když žena opustí svůj domov, vezme na sebe burku, která jí má zajišťovat jakýsi soukromý prostor, a zároveň ji chránit před muži. Na tradičním venkově ženy mluví jen s příbuznými muži. Dívky se v pubertě v podstatě ztrácejí ve svých domovech a objevují se až jako babičky. Pokud vůbec.

Na druhé straně, s nošením burky se bylo možné setkat i ve městech po pádu Tálibánu. Bylo to dáno právě potřebou ochrany před obtěžováním ze strany mužů.

Dobře o odlišných poměrech na venkově a ve městě píše novinář Anand Gopal: „Z hlavního města se stalo místo plné světel na kopcích, třpytivých svatebních síní a neonových billboardů, které bylo plné radostných žen. Matky se vydávaly na trhy, dívky chodily ve dvojicích ze školy, policistky hlídkovaly v hidžábech, úřednice nosily značkové kabelky. Afghánský parlament měl podobný podíl žen jako americký Kongres a asi čtvrtinu univerzitních studentů tvořily ženy. Výhody, které tyto ženy měly během americké okupace a které nyní ztratily, byly obrovské a těžko pochopitelné, když je porovnáme se strohými vesničkami v provincii Helmand.“

Rozdíly mezi životem žen na vesnici a ve městech se začaly výrazně prohlubovat už v šedesátých letech 20. století. Tehdy především v Kábulu, ale i v dalších městech vznikaly ženské spolky na podporu emancipace. Zpřístupnit vzdělání a budovat školy se sice vláda i ženské spolky pokoušely i v jiných částech země, většinou však nebyly úspěšní.

Naprostá většina Afghánců, přes sedmdesát procent, dnes nadále žije na venkově. A zejména zde se silně projevovaly ozbrojené konflikty, které začaly sužovat zemi na konci sedmdesátých let. Válka na venkově byla brutální, jak připomínají ti, kteří na ni dodnes mohou vzpomínat. Pád Tálibánu v roce 2001 stejně jako posledních dvacet let toho mnoho nezměnil, ba naopak, v určitých místech válka pokračovala a nepřestala. Lidé zde nepřetržitě bojovali jen o přežití.

Přinese Tálibán bezpečí?

Změnil se tedy Tálibán a lze od něj očekávat jiný přístup než ten, jímž nechvalně proslul v devadesátých letech minulého století? Na tyto otázky neustále hledají odpověď nejen experti, ale i obyčejní Afghánci. Na jedné straně vidíme, jak se u vysoce postavených tálibů změnilo vystupování. Už se nebojí ukázat svou tvář, vydávat veřejná prohlášení či poskytovat rozhovory. Výše popisovaná opatření však na druhé straně svědčí o tom, že některé věci, jako je postavení žen ve společnosti, se budou oproti nedávné minulosti spíše zhoršovat.

Mluvčí Tálibánu z katarského Dauhá Mohammad Naím minulý týden v rozhovoru pro BBC Persian odpovídal na otázky týkající se nařízení omezujících práva žen. Novinářku zajímalo, proč o osudech afghánských žen rozhodují pouze muži (tedy Tálibán) a postoje žen přehlížejí. Naím odpověděl, že o ženách rozhodují muži ve většině světa, včetně Západu. Proč by to tedy mělo být v Afghánistánu jinak?

Jakkoli má dnes Tálibán větší zájem o mezinárodní uznání, zdá se, že se naučil především líbivým řečem a populistickým frázím. Praxe jeho vlády naopak ukazuje, že co do přístupu k ženám se spíše přibližuje devadesátým letům než vývoji posledních dvaceti letech, a je možné, že bude podmínky nadále dokonce zpřísňovat.