Už jsou to dva roky. Patnáctého srpna 2021 v odpoledních hodinách se Tálibán dostal bez většího odporu vojáků Afghánské republiky do Kábulu. Jeho členové oslavně troubili z velkých autnáklaďáků, stříleli do vzduchu a křičeli „Allaho akbar“ ‒ Bůh je velký. Jemu také připisovali vítězství. „Bůh stál při nás,“ prohlašovali. Ve stejný den ze země utekl i sám prezident Ašraf Ghaní.

Ulice byly liduprázdné, ženy se schovávaly doma, pálily dokumenty, vysokoškolské diplomy a certifikáty, rozstříhaly a vyhazovaly sportovní dresy. Někteří lidé se snažili utéct ze země ‒ i za cenu vlastního života. Kábulské letiště bylo plné zoufalství a dětského pláče, na hranici s Íránem a Pákistánem čekaly tisíce lidí.

To, co jedni chápali jako konec dosavadního života s nadějemi na lepší budoucnost, pro jiné znamenalo začátek klidnějšího života bez střelby a každodenního zabíjení. V různých částech Afghánistánu totiž nikdy válka neskončila, neboť zde vytrvale vedl svůj boj Tálibán a dvacet let republiky zdejším občanům nepřineslo žádný benefit. Netrvalo dlouho a bojovníci Tálibánu získali i další velká města. A už v září téhož roku mohli noví vládci země nastolit svou politiku.

Tálibán slaví 15. srpen jako den vítězství. Anas Haqqani, přední představitel Tálibánu, to dokonce nazval Dnem nezávislosti. Po celé zemi vlály bílé vlajky Afghánského emirátu a v některých regionech dokonce i vojáci vyměnili zbraně za vlajky. V deklaraci se uvádí: „Dnes, díky Bohu, je v zemi zajištěna bezpečnost, celé území (Afghánistánu) má jedno vedení a vládne zde islám. Všechny otázky se řeší Šaríou (islámským právem). Za tento výsledek vděčíme především mudžahedínům.“

Tálibán se začal věnovat domácí politice a ekonomice. Podle svých slov především bojuje s korupcí a obchodem s drogami. Pár týdnů po návratu k moci ale začal vydávat nařízení k omezení práv žen. A těchto omezení přicházelo den ode dne více.

Vymazat ženy z veřejného života

Seznam všech forem porušování práv žen a dívek ze strany Tálibánu je dnes dlouhý a stále bohužel narůstá. Povstalci poskládali svou vládu výhradně z mužů, jako jeden z prvních kroků zrušili Ministerstvo pro záležitosti žen a nahradili ho Ministerstvem pro šíření ctnosti a předcházení neřesti, které fungovalo v devadesátých letech minulého století.

Střední a vysoké školy jsou ženám už zhruba dva roky nedostupné, nesmí do parků, salonů krásy a kadeřnictví, byly jim uzavřeny i veřejné lázně. Ženy mohou pracovat jen ve vybraných profesích, jejichž výčet se ale každým dnem zužuje na minimum. V některých částech Afghánistánu ženy nesmí dělat vůbec nic a obecně jim je zapovězena účast se veřejném životě.

Vláda Tálibánu nařídila, že bez mužského příbuzného a povolení manžela či otce mohou ženy cestovat nanejvýš 72 km od svého domova. Podle zákona ze začátku května loňského roku by bylo optimální, kdyby žena nevycházela ven vůbec, a pokud už musí, měla by být oblečena tak, aby při přímém pohledu na muže, který není jejím blízkým příbuzným, jí nebylo vidět do tváře. To v podstatě znamená uzákonění povinnosti nosit burku. Nebude-li tato povinnost respektována, bude potrestán manžel, otec, syn či strýc provinilé: vězením, pokutou či propuštěním z práce.

Nutno dodat, že ne všechny ženy tento příkaz dodržují. V ulicích Kábulu i dalších velkých měst lze stále vidět ženy v šátku s dlouhým, často černým, kabátem nebo s čádorem, jenž je známý především z íránských ulic. Jde většinou o černou látku, která pokrývá celé tělo kromě obličeje.

Zničené naděje a sny

V afghánské konzervativní společnosti to ženy neměly nikdy jednoduché. Ledacos ovšem před druhým nástupem Tálibánu vybojovaly. Vytrvaly a nevzdávaly se. Vzdělání bylo pro afghánské ženy cestou k emancipaci, k nabytí alespoň částečné kontroly nad vlastním životem a nadějí na lepší budoucnost. Toto všechno Tálibán zákazem vzdělání ženám vzal.

Dvaadvacetiletá Azadeh studovala ekonomii v provincii Helmand na jihu Afghánistánu. Byla jedinou ženou ve třídě. Někteří spolužáci ji podporovali, část z nich věřila, že jako dívka by neměla studovat na univerzitě. „Bylo to velmi těžké období, během čtyř semestrů na univerzitě jsem se ale naučila být silnou ženou,“ píše svoje zkušenosti pro BBC Persian. S nástupem Tálibánu to všechno skončilo.

Pár měsíců po nástupu k moci vydal Tálibán nařízení, že univerzitní učebny musí být rozděleny na mužskou a ženskou část. Oddělili je závěsem. Třída se stala pro Azade vězením. „Musela jsem sedět v rohu, nesměla jsem promluvit. Byla to hořká zkušenost a měla jsem pocit, že ztrácím sebevědomí, ztrácím sebe. Rozhodla jsem se proto se studiem na univerzitě skončit,“ píše.

Pro Azade jako by tím skončil život. Každý den plakala a ptala se rodičů, proč je trestána právě ona. Je to snad hřích narodit se jako žena? Azade se nakonec podařilo emigrovat do Bangladéše a tam dostudovala, její mladší sestra ale musela zůstat v Afghánistánu. Vzdělání jí bylo odepřeno.

Maryam letos oslavila třicáté šesté narozeniny. Sedm let přednášela na univerzitě a měla nakročeno k tomu, aby se stala rektorkou. Teď žije na vesnici a chová kozy a ovce. Je svobodnou matkou, finančně ji podporuje bratr a otec. „Postupně zapomínám všechno, co jsem se naučila, nevidím světlou budoucnost pro sebe ani pro svoje dětí,“ vypráví.

Mnoho Afghánek hájí i práva jiných dívek. Samira spolu s bratrem v Ghazni ještě před nástupem Tálibánu otevřeli vzdělávací centrum. Začali se dvěma židlemi a stolem. Jejich centrum se postupně rozrůstalo, po pár letech mohli zřídit knihovnu, zaplatit psychologa a psychoterapeuta, manažera i učitele informatiky. Pětadevadesát procent studujících tvořily dívky. Dnes, poté co Tálibán zakázal ženám navštěvovat kurzy, se zdejší výuky účastní jen deset procent žen ‒ tajně.

Místo matematiky a gramatiky náboženství

Podle dostupných zdrojů zveřejněných přímo orgány Tálibánu se počet náboženských škol v Afghánistánu od nástupu této skupiny k moci výrazně zvyšuje. Ministerstvo školství Afghánského emirátu uvádí, že v současné době je v zemi více než 15 tisíc náboženských škol. Po uzavření běžných škol vzrostl počet studentek, které se snaží ve stávajících podmínkách alespoň něco naučit.

Někteří odborníci označují náboženské školy za příčinu nestability v zemi. Místní podnikatelé přiznali, že po nich Tálibán neustále požaduje peníze na stavbu těchto škol. Podle úředníků tálibánského ministerstva školství je součástí plánu ministerstva jedna „velká džihádistická škola“ v každé provincii a tři až deset náboženských základních škol v každém okrese.

Mluvčí Tálibánu Zabiulláh Mudžáhid v rozhovoru pro BBC hájil postoj povstaleckého hnutí ohledně omezování vzdělávání žen. Podle něj Tálibán nikdy netvrdil, že by dívky v budoucnu nemohly chodit do školy. Jakýkoli časový plán však neuvedl. Problém vidí hlavně v nedostatku vhodných školních materiálů a učebnic, kromě toho se musí podle něj vyřešit bydlení a doprava.

Již delší dobu Tálibán na kritiku zavírání univerzit a škol pro ženy a dívky reaguje podobným způsobem. V minulosti ovšem mluvčí Tálibánu prohlásil, že vzdělávací systém, který v Afghánistánu během posledních dvacet let republiky fungoval, nebyl islámský. Přinesl ho „Západ“, který chtěl ženy a muže dostat na svou stranu.

Dokonce podle některých členů Tálibánu ženy nemají nárok na centrálně zřízené vzdělávání. Vzdělávání žen je údajně věc rodiny a uvnitř rodiny by také mělo probíhat. Jenže více než sedmdesát procent Afghánců se neumí ani podepisovat.

Podle Zabiulláha Mudžáhida je pro Tálibán nejdůležitější islámské právo a národní zájmy. „Nechceme, nedej bože, aby Afghánistán čelil další národní krizi. To je pro nás velmi důležité,“ pronesl a dodal, že pokud jde o požadavky mezinárodního společenství, nemůže je všechny respektovat, ani se k tomu zavázat. „Svou práci budeme dělat tak, jak my chceme,“ prohlásil mluvčí Tálibánu.

Perská sekce BBC krátce po uzavření škol začala vysílat program s názvem Lekce. Každý týden tak mohou dívky i chlapci v Afghánistánu přes internet pouštět hodiny matematiky, geografie, angličtiny nebo perského pravopisu. Mnoho vzdělávacích videí lze nalézt například i na platformě TikTok. Problémem však je, že pouze malé procento afghánských domácností má dostupný internet, funkční počítač nebo chytrý telefon.

Po celém Afghánistánu také tajně fungují vzdělávací kurzy, bývalé učitelky vedou nadále „domácí školu“, některé ženy pod záminkou vyšívání nebo kurzů vaření studují matematiku a perskou gramatiku.

To ale bohužel situaci nevyřeší. Afghánské ženy sice jsou velmi vytrvalé a trpělivé, budoucnost pro ně nijak příznivě nevypadá. Každopádně je čeká dlouholetý těžký boj.