Minulý týden Pákistán i afghánský Tálibán potvrdily, že jejich zástupci jednají v čínském Urumči, hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Jde o první přímý diplomatický kontakt po více než měsíci otevřených bojů: pákistánské letectvo bombardovalo Kábul, Tálibán útočil drony na pákistánská vojenská zařízení. Při útoku na kábulskou odvykací kliniku zemřelo podle OSN nejméně 143 osob, afghánské úřady uvádějí přes 400 mrtvých, mezi nimi i dětí. Rozhovory zprostředkovala Čína, dosud spíše pasivní pozorovatel, pouze opakovaně vyzývající k příměří.

Parametry jednání vypovídají víc o stavu konfliktu než o jeho konci. Obě strany vyslaly technické delegace sestavené z reprezentantů nižších pater režimu, nikoli ministry. Pákistán odmítl označit setkání za mírové rozhovory a trvá na „viditelných a prokazatelných opatřeních“ proti skupinám útočícím z afghánského území. Tálibán prohlásil, že se jednání účastní „na základě principiálního postoje“, a zdůraznil podmínku vzájemného respektu a nevměšování. Obě strany si ponechávají zadní vrátka.

Sedmdesát let špatného manželství

Pákistán a Afghánistán, jež odděluje 2500 kilometrů dlouhá horská hranice, spojuje víra a kmenové vazby, neboť na území obou zemí žijí Paštunové, přesto tyto dva státy spolu téměř nikdy nevycházely.

Kořeny konfliktu sahají hluboko. Když v roce 1947 vznikl Pákistán, Afghánistán byl jedinou zemí, která hlasovala proti jeho přijetí do OSN. Sporným bodem byla a dodnes je takzvaná Durandova linie, hranice vytyčená Brity roku 1893, která rozdělila paštunské území a kmeny. Afghánistán ji nikdy plně neuznal a opakovaně podporoval myšlenku nezávislého Paštunistánu.

Pákistán reagoval po svém. Během sovětské invaze v roce 1979 se stal klíčovým kanálem pro americkou a saúdskou pomoc mudžáhidům. Jeho zpravodajská služba ISI tehdy upřednostňovala islamistické frakce před nacionalistickými, tedy těmi, které by mohly znovu otevřít otázku Paštúnistánu. Když se v 90. letech prosadil Tálibán, Pákistán mu poskytl podporu, neboť doufal, že tak získá přátelský nárazníkový stát na západní hranici, který mu bude nápomocný i při konfliktech s Indií.

Tálibán ale Durandovu linii neuznal ani tehdy, když byl na pákistánské podpoře existenčně závislý. Pákistán si koupil pouze přízeň, ale nikoli loajalitu, čímž položil základ dnešní krize.

Po 11. září 2001 Pákistán pod tlakem USA Tálibán formálně opustil. Ve skutečnosti si ale ponechal kontakty na jeho části, které považoval za strategicky využitelné. Haqqáníovská síť operovala z pákistánského území a útočila na americké i afghánské cíle.

Tato dvojí politika měla podle odborníků logiku: Pákistán se obával, že stabilní Afghánistán napojený na Indii by znamenal strategické obklíčení. Proto si udržoval „pojistku“ v podobě vazeb na Tálibán. V srpnu 2021 se Tálibán vrátil k moci rychleji, než kdokoli čekal — i než Pákistán plánoval. Právě tehdy se projekt definitivně vymkl kontrole.

Tálibán 2.0

Dnešní Tálibán, označovaný jako Tálibán 2.0, neuznala žádná jiná země kromě Ruska, tedy ani Pákistán, který si to nemůže dovolit kvůli své závislosti na mezinárodním financování. Pákistán se tak ocitl v pasti — chce mít vliv na Kábul, ale nechce nést cenu za jeho podporu.

Tálibán 2.0 nepotřebuje Pákistán tak, jako ho potřeboval v devadesátých letech. Tehdy byl závislý na pákistánské diplomatické podpoře, přístavu v Karáčí a logistickém zázemí. Dnes čelí mezinárodní izolaci tak hluboké, že ji pákistánská podpora nemůže výrazně změnit. A protože nemá co ztratit, není ochotný Pákistánu cokoliv zásadního nabídnout.

Klíčovým příkladem je TTP (Tehrik-i-Taliban Pakistan), pákistánský Tálibán, který usiluje o svržení pákistánského státu. Není to afghánské proxy, ale domácí ozbrojené hnutí. Rok 2025 byl podle pákistánských bezpečnostních analytických institutů nejkrvavější z hlediska teroristických útoků za celou předchozí dekádu.

Pákistán od afghánského Tálibánu opakovaně požaduje, aby TTP potlačil nebo vyhostil. Tálibán tvrdí, že TTP je „vnitřní pákistánský problém“. Toto tvrzení není jen diplomatická výmluva, je to vědomá strategie. Dokud totiž TTP operuje z afghánského území, má Tálibán páku vůči Islámábádu. Tálibán tedy nemá zájem problém TTP řešit, chce jej naopak mít pod kontrolou a využívat.

Past bez východiska

Aby konflikt mohl pokračovat, musí být vnímán jako existenční. Pákistán označuje TTP za „Fitna al-Chawaridž“, odpadlíky od víry. Každý sebevražedný útok na pákistánském území je téměř automaticky přisouzen Afghánistánu — bez ohledu na to, zda to důkazy potvrzují. Mluvčí pákistánského premiéra prohlásil: „Éra, kdy jsme se omlouvali za obranu vlastního lidu, skončila.“ Vojenské údery na afghánské území jsou pak prezentovány nikoli jako politická volba, ale jako nevyhnutelná reakce na existenční hrozbu. Tálibán reaguje zrcadlově, nálety označuje za porušení suverenity.

Po útoku na kábulskou kliniku 16. března, při němž zemřely desítky až stovky lidí, Tálibán hovořil o „zločinu“ a hrozil odvetou. Pákistán bez důkazů tvrdil, že šlo o výcvikové centrum atentátníků. Vzniká tak spirála, v níž každá strana legitimizuje vlastní eskalaci odkazem na tu druhou a jakýkoli krok zpět se jeví jako kapitulace.

Od října 2025 do března 2026 bylo vyhlášeno několik příměří. Žádné nevydrželo. Boje střídají nálety, dronové útoky a symbolické údery hluboko na území protivníka. Mediátoři selhávají nikoli náhodou, ale strukturálně. Země Zálivu řeší Írán, Rusko válčí na Ukrajině, USA se stáhly. Indie mezitím posiluje vlastní vliv, aniž by konflikt tlumila. Zbývá Čína, která se v posledních dnech do situace opatrně vložila.

Pákistán nemůže Tálibán uznat, ale ani ignorovat. Nemůže ho porazit ani s ním efektivně spolupracovat. Tálibán nemůže ztratit páku v podobě TTP, ale bez funkčních vztahů s Pákistánem se nemůže ekonomicky udržet.

Obě strany uvízly v logice, kterou samy budovaly. Pákistán věřil, že Tálibán lze ovládat. Tálibán věřil, že podpora je bezpodmínečná. Ani jedno nebyla pravda.

Cena za tuto iluzi je ale velmi konkrétní: opět a stále životy civilistů. „Bombardováním nás nezničí,“ prohlásil talibanský vůdce Achúndzáda. Možná má pravdu. Ale ničí jiné.