V polovině ledna si pro Chadídžu Ahmadzadaovou přišli muži, kteří si říkají strážci morálky. Dvaadvacetiletá sportovkyně v Herátu vedla tajné tréninky taekwondo pro dívky — v parkovacím prostoru soukromého domu, daleko od očí režimu, který ženám zakázal téměř vše veřejné. Herátský Tálibán to zjistil. Když zaklepali, cvičenkyně utekly zadním vchodem. Chadídža zůstala. Někdo musel, aby ostatní mohly uniknout. Ještě téhož dne zmizela.

Dnes, zhruba dva týdny po zatčení, se ví, že je ve vězení. Spolu se svým otcem a s majitelem domu, kde se trénovalo. Rodina dlouho nevěděla, kam byla odvezena. Až po dnech pátrání vyšlo najevo, že skončila v centrálním vězení v Herátu — místě, odkud se afghánské ženy často nevracejí stejné. Pokud se vůbec vrátí.

Chadídža chtěla sportovat. Chtěla učit dívky, jak ovládat a bránit vlastní tělo v zemi, kde je ženské tělo považováno za zdroj problémů. Za tuto „neposlušnost“ jí dnes hrozí mučení, sexuální násilí, možná smrt. Nejde o přehánění. Jde o realitu, kterou v Afghánistánu zažívají ženy, jež se odmítnou stáhnout do neviditelnosti.

Právě v tom spočívá podstata jejího „zločinu“. Chadídžiným proviněním bylo vytvoření prostoru, kde mohly dívky pokračovat ve sportu poté, co jim Tálibán zakázal tělocvičny, parky, sportovní kluby — a nakonec i samotný pohyb na veřejnosti bez mužského doprovodu. Její instagramový účet, kde sdílela tréninky a drobné každodenní radosti, byl po zatčení smazán. Jako by nikdy neexistovala.

Chadídža není první, komu se režim rozhodl tímto způsobem připomenout, kde je její místo. Když Tálibán v srpnu 2021 převzal moc, patnáctiletá Tahmina se sestrami zakopala své volejbalové dresy. Hrály za reprezentaci. Dresy skončily v zemi spolu se sny. Trenérka karate Soraja si pamatuje ráno, kdy „slunce ztratilo barvu“. Její klub byl zavřený během jediného dne. Marjam, také taekwondistka, pokračovala v tréninku potají — před Tálibánem i před vlastní rodinou.

Tyto příběhy nejsou výjimkami, ale součástí širšího obrazu. Afghánské ženy dnes smějí chodit do školy pouze do šesté třídy, nesmějí studovat na univerzitách, nemají povoleno pracovat v občanských organizacích a v celé řadě profesí, nesmějí vstupovat do parků, posiloven ani na sportoviště, nesmějí sportovat, cestovat bez mužského doprovodu ani se svobodně oblékat. Jejich přítomnost ve veřejném prostoru je systematicky omezována a jejich hlas — doslova i obrazně — postupně vytlačován do ticha. Přesto režim opakuje, že ženám zajišťuje „naprosté fyzické i psychické bezpečí“.

Právě v tomto kontextu získává sport pro mnohé Afghánky jiný význam. Sport pro ně není pouze zálibou. Je to forma sebeobrany. Únik z reality všudypřítomného násilí. Důkaz, že nejsou tím, čím je režim chce mít: mlčícími stíny.

Vězení jako vzkaz

Represe ale nekončí u zákazů. Podle zjištění organizace Afghan Witness bylo mezi lety 2022 a 2024 vystaveno genderově podmíněnému násilí nejméně 840 žen a dívek, z nichž 332 bylo zabito — téměř jedna denně. A to jsou pouze případy, o kterých se ví, reálné číslo bude pravděpodobné mnohem vyšší. Ženy zadržené morální — náboženskou — policií popisují bití, mučení, sexuální násilí.

Chadídža Ahmadzadaová je dnes jednou z nich. Její otec je ve vězení také. Protože „dovolil“, aby jeho dcera učila dívky taekwondo. Tálibán tímto způsobem vytváří tlak i na muže: za „nepovolené“ činy netrestá pouze ženy, ale i jejich mužské příbuzné, aby se kontrola přesunula dovnitř rodin.

Zatímco mluvčí Tálibánu mluví o ochraně „cudnosti a důstojnosti“ a o psychické a fyzické bezpečí, realita má podobu nemocničních statistik. V Afghánistánu umírá každé dvě hodiny žena při porodu. Mateřská úmrtnost patří k nejvyšším na světě.

Muži znovu rozhodli, co ženy potřebují a co ne.

Když slova přestanou stačit

Ještě donedávna zaznívalo tvrzení, že Tálibán žene ženy do kouta především slovy. Zákazy na papíře, vyhlášky, které mají zastrašit — ale prý ne nutně naplnit. Mnozí věřili — nebo chtěli věřit — že mezi prohlášením a činem zůstane mezera. Že realita bude mírnější než rétorika.

Případ Chadídžy Ahmadzadaové tuto představu definitivně rozbíjí. Už nejde jen o slova. Už nejde o zákazy, které „možná nebudou vymáhány“. Jde o konkrétního člověka zavřeného v cele. O konkrétního otce ve vězení. O konkrétní dům, který se stal místem zločinu jen proto, že v něm dívky cvičily.

A právě proto má její zatčení význam daleko za hranicemi jednoho města. To, co se stalo v Herátu, je vzkazem. Tichým, ale srozumitelným. Vzkazem všem ženám, které učí děti doma, protože nesmějí do školy. Které tajně pracují, aby uživily rodinu. Které se po nocích učí, čtou, cvičí — ne proto, že by chtěly provokovat, ale proto, že chtějí zůstat samy sebou. Od této chvíle může být každá z nich další.

Ne proto, že by porušila zákon. Ale proto, že zákon byl napsán tak, aby bylo možné potrestat jakýkoli projev ženské autonomie. A nyní se ukazuje, že trest přijde.