↗

„Když vkročím na hřiště, všechno ostatní se automaticky vymaže z mé mysli,“ říká kapitánka Afghan Women United Fatima Haidari. Není to žádná floskule, nýbrž popis stavu, kdy se tělo konečně může volně pohybovat, aniž by muselo neustále sledovat, kdo je vidí a co si o tom myslí. Foto Abdel Majid Bziouat, AFP

Po převzetí moci hnutím Tálibán v Afghánistánu v roce 2021 byl ženský sport, včetně fotbalu, prakticky ze dne na den odstaven na vedlejší kolej. Sportovní haly a hřiště, která byla pro dívky a ženy jedním z mála svobodných prostorů, se najednou stala místem strachu. Hráčky musely přestat trénovat, skrývat kopačky, mazat fotky ze sociálních sítí.

Dívky a ženy, které ještě včera běhaly po hřišti v dresech, se ocitly v bezprecedentní krizi — často nucené k útěku, ke skrytí své minulosti, k popření toho, co měly nejraději. A tato změna nebyla jen sportovní. Byla to změna, která jim vzala kus identity. Tato změna však otevřela novou kapitolu pro afghánské ženy-fotbalistky v diaspoře.

V reakci na nastalou situaci vznikl tým Afghan Women United — složený z afghánských hráček, které opustily domovinu a dnes žijí rozptýlené po světě: v Austrálii, Švýcarsku, Velké Británii, Portugalsku, Itálii i dalších zemích. Ač na první pohled jde „jen“ o fotbalový tým, ve skutečnosti je to něco mezi komunitním centrem, terapeutickou skupinou a připomínkou toho, že afghánské ženy se nehodlají vzdát prostoru ve veřejném životě.

Tým má za cíl nejen hrát fotbal, ale i nabídnout ženám místo, kde mohou znovu získat hlas, identitu a prostor — kde můžou být zase hráčkami, a nikoli jen „uprchlicemi“ nebo prostě „případy v systému“. Sport je pro ně nástrojem k léčbě traumatu, které si nesou s sebou.

Mnoho překážek

Přestože Afghan Women United existuje už několik let, jeho cesta je plná velmi konkrétních překážek, které zvenku často nejsou vidět. Nejde jen o to sehnat dresy a trenéra. Jde o víza, povolení, administrativu, o to, že ženský tým z Afghánistánu je pro spoustu úřadů něco, s čím neumějí zacházet. Pro první turnaj FIFA Unites: Women’s Series ve Spojených arabských emirátech byly hráčkám zamítnuty vízové žádosti. Musely podstoupit odvolání, čekání, nejistotou. V důsledku toho byly zápasy afghánských fotbalistek přesunuty do Maroka.

Na papíře šlo o prostou změnu dějiště. V realitě to znamenalo méně času na přípravu, vyšší finanční náklady, hektické přeskládání tréninků, ale hlavně další vrstvu psychické zátěže pro hráčky, které už tak žijí v permanentní nejistotě, která přetrvává nejen v jejích životech, ale i ve sportu. Ačkoli hráčky bojovali o oficiální uznání, afgánský uprchlický tým zatím nemůže oficiálně reprezentovat Afghánistán v kvalifikaci na mistrovství světa.

Bezpečné místo

Když jsem byla malá, utíkala jsem z reálného světa Afghánistánu tím, že jsem se dívala na fotbal. To byla moje skrýš. Po večerech jsem si místo pohádek vymýšlela vlastní fotbalové příběhy — skládala jsem si „dream teamy“, představovala si, kdo dá gól v poslední minutě, a s míčem ve své hlavě jsem vyhrávala zápasy, na které jsem nikdy nemohla nastoupit. Pomáhalo mi to cítit se silnější, navzdory všem nejistotám, které jsem tehdy nedokázala pojmenovat.

Možná i proto mě příběh afghánských hráček tak zasahuje. Pro ně je fotbal ještě o kus víc, než byl pro mě tehdy. Je to únik, je to hlas, je to naděje — způsob, jak na pár desítek minut přepsat pravidla světa, ve kterém jinak nemají moc co rozhodovat.

Hráčky z Afghan Women United mluví o tom, že když vstoupí na hřiště, svět se změní. „Když vkročím na hřiště, všechno ostatní se automaticky vymaže z mé mysli,“ říká kapitánka Fatima Haidari. Není to žádná floskule, nýbrž popis stavu, kdy se tělo konečně může volně pohybovat, aniž by muselo neustále sledovat, kdo je vidí a co si o tom myslí.

Na hřišti jsou to ony, kdo rozhoduje, kdy přihrát, kdy vystřelit, kdy riskovat. Fotbal jim umožňuje převzít kontrolu a cítit moc — být viděné vlastníma očima, ne očima režimu. Reprezentují nejen sebe, ale i všechny ženy a dívky, které zůstaly v Afghánistánu a nemají možnost volby.