Po převzetí moci hnutím Tálibán v Afghánistánu v roce 2021 byl ženský sport, včetně fotbalu, prakticky ze dne na den odstaven na vedlejší kolej. Sportovní haly a hřiště, která byla pro dívky a ženy jedním z mála svobodných prostorů, se najednou stala místem strachu. Hráčky musely přestat trénovat, skrývat kopačky, mazat fotky ze sociálních sítí.

Dívky a ženy, které ještě včera běhaly po hřišti v dresech, se ocitly v bezprecedentní krizi — často nucené k útěku, ke skrytí své minulosti, k popření toho, co měly nejraději. A tato změna nebyla jen sportovní. Byla to změna, která jim vzala kus identity. Tato změna však otevřela novou kapitolu pro afghánské ženy-fotbalistky v diaspoře.

V reakci na nastalou situaci vznikl tým Afghan Women United — složený z afghánských hráček, které opustily domovinu a dnes žijí rozptýlené po světě: v Austrálii, Švýcarsku, Velké Británii, Portugalsku, Itálii i dalších zemích. Ač na první pohled jde „jen“ o fotbalový tým, ve skutečnosti je to něco mezi komunitním centrem, terapeutickou skupinou a připomínkou toho, že afghánské ženy se nehodlají vzdát prostoru ve veřejném životě.

Tým má za cíl nejen hrát fotbal, ale i nabídnout ženám místo, kde mohou znovu získat hlas, identitu a prostor — kde můžou být zase hráčkami, a nikoli jen „uprchlicemi“ nebo prostě „případy v systému“. Sport je pro ně nástrojem k léčbě traumatu, které si nesou s sebou.

Mnoho překážek

Přestože Afghan Women United existuje už několik let, jeho cesta je plná velmi konkrétních překážek, které zvenku často nejsou vidět. Nejde jen o to sehnat dresy a trenéra. Jde o víza, povolení, administrativu, o to, že ženský tým z Afghánistánu je pro spoustu úřadů něco, s čím neumějí zacházet. Pro první turnaj FIFA Unites: Women’s Series ve Spojených arabských emirátech byly hráčkám zamítnuty vízové žádosti. Musely podstoupit odvolání, čekání, nejistotou. V důsledku toho byly zápasy afghánských fotbalistek přesunuty do Maroka.

Na papíře šlo o prostou změnu dějiště. V realitě to znamenalo méně času na přípravu, vyšší finanční náklady, hektické přeskládání tréninků, ale hlavně další vrstvu psychické zátěže pro hráčky, které už tak žijí v permanentní nejistotě, která přetrvává nejen v jejích životech, ale i ve sportu. Ačkoli hráčky bojovaly o oficiální uznání, afghánský uprchlický tým zatím nemůže oficiálně reprezentovat Afghánistán v kvalifikaci na mistrovství světa.

Bezpečné místo

Když jsem byla malá, utíkala jsem z reálného světa Afghánistánu tím, že jsem se dívala na fotbal. To byla moje skrýš. Po večerech jsem si místo pohádek vymýšlela vlastní fotbalové příběhy — skládala jsem si „dream teamy“, představovala si, kdo dá gól v poslední minutě, a s míčem ve své hlavě jsem vyhrávala zápasy, na které jsem nikdy nemohla nastoupit. Pomáhalo mi to cítit se silnější, navzdory všem nejistotám, které jsem tehdy nedokázala pojmenovat.

Možná i proto mě příběh afghánských hráček tak zasahuje. Pro ně je fotbal ještě o kus víc, než byl pro mě tehdy. Je to únik, je to hlas, je to naděje — způsob, jak na pár desítek minut přepsat pravidla světa, ve kterém jinak nemají moc co rozhodovat.

Hráčky z Afghan Women United mluví o tom, že když vstoupí na hřiště, svět se změní. „Když vkročím na hřiště, všechno ostatní se automaticky vymaže z mé mysli,“ říká kapitánka Fatima Haidari. Není to žádná floskule, nýbrž popis stavu, kdy se tělo konečně může volně pohybovat, aniž by muselo neustále sledovat, kdo je vidí a co si o tom myslí.

Na hřišti jsou to ony, kdo rozhoduje, kdy přihrát, kdy vystřelit, kdy riskovat. Fotbal jim umožňuje převzít kontrolu a cítit moc — být viděné vlastníma očima, ne očima režimu. Reprezentují nejen sebe, ale i všechny ženy a dívky, které zůstaly v Afghánistánu a nemají možnost volby.

Mnohé z nich musely z Afghánistánu utéct narychlo, bez možnosti se rozloučit, bez jistoty, jestli ještě někdy uvidí rodinu. Zažily traumata, ztrátu domova, rozbití všeho, co znaly. Po příjezdu do nové země ale přicházejí další výzvy: integrace, zdlouhavé azylové řízení, nekonečné formuláře, jazyková bariéra, pocit, že nepatří ani sem, ani tam.

Některé z nich procházejí psychoterapií, jiné se snaží zvládnout následky samy, mezi směnami v práci a tréninky. Tým Afghan Women United tak není jen sportovní projekt. Je to humanitární a sociální iniciativa, která jim dává rámec, jak v nové realitě vůbec fungovat.

Afghan Women United ukazuje, že ženský sport může být nástrojem změny. Že hřiště může být — aspoň na chvíli — prostorem rovnosti a uznání. Nikdo tam nepřijde říct, že žena nemá co hrát fotbal, pokud zároveň nepřinese balon a nepostaví se na stejnou čáru. Hráčky Afghan Women United nereprezentují pouze svoje dovednosti, ale i odpor vůči představě, že ženské tělo má být schované, poslušné a tiché. Staví se proti patriarchátu, který ženám přisuzuje jen roli dcer, manželek, matek — a nikoli hráček, kapitánek, trenérek.

Inspirace pro mnohé

Afghánské fotbalistky mohou být inspirací pro tisíce holek, které vyrůstají ve společnostech, kde se jim od dětství vtlouká do hlavy, že jejich gender a identita jsou překážkou tomu, čím a kým chtějí být. Že sport je „moc viditelný“, „moc konfliktní“, „moc veřejný“. Že některé sny jsou pro ně jednoduše nedostupné. Když ale uvidí ženy, které navzdory všemu běží po hřišti v dresech, může to být první moment, kdy si připustí, že to může jít i jinak.

Příběh afghánských fotbalistek je pro mě inspirací také proto, že není přímočarý ani jednoduchý. Nevypráví se jako hollywoodský nebo bollywoodský film, kde se všechno na konci vyřeší. Ukazuje, že i v těžších podmínkách diaspory lze najít cestu ke hře, ale ve světě zůstává nadále spousta nespravedlnosti a ve vrcholném fotbale spousta problémů.

Když jsem jako dítě utíkala do svého fotbalového světa, nic v realitě se nezměnilo. Zápasy v hlavě skončily, svět zůstal stejný. Pro tyto ženy ale fotbal může být začátkem změny. A budeme-li tyto příběhy vyprávět, poslouchat a brát vážně, můžeme k té změně přispět. Ne tím, že budeme idealizovat fotbal, protože žádný vrcholový sport ideální není, ale tím, že uznáme, jakou roli může mít v životech žen, kterým se jinak bere téměř všechno.

Sport pro ženy v Afghánistánu a jinde nemusí zůstat jen snem. Může být jednou z cest, jak si vybojovat zpátky prostor. A právě proto má smysl jejich hlasu naslouchat — a nenechat ho z hřiště znovu vytlačit.