Organizované dělnické sportovní hnutí v Německu a Německý dělnický svaz vznikají v roce 1893. Kdy a za jakých okolností se fotbal rozšířil mezi německé dělníky?

Od šedesátých let 19. století začal být v různých dělnických spolcích kladen důraz na tělovýchovu. Dělníci sice ještě nehráli fotbal, ale důležité je, že jim sport už nebyl cizí. V té době široká veřejnost -- bez ohledu na společenskou třídu -- fotbal nepřijímala. Měšťané i dělníci raději cvičili gymnastiku, zatímco kolektivní sporty či lehká atletika nebyly oblíbené. Důraz byl kladen především na silné a pevné tělo.

Teprve postupně mladší členové těchto spolků přicházejí s nadšením pro fotbal, který pro ně byl atraktivní svou jednoduchostí. Lidé se mohli sejít a zahrát si, aniž by předtím dlouhá léta cvičili tělo, což v gymnastice nebylo možné. Starším členům nezbylo nic jiného, než fotbal přijmout — jinak by totiž ztratili nové mladé členy. Domluvili se tedy na kompromisu: mladší členové měli povinnou tělovýchovu, především gymnastiku, ale zároveň mohli hrát fotbal.

O dvacet let později, na konci 19. století už dělnický fotbal vzkvétal a zažíval obrovský zájem. Největší zlom přichází s první světovou válkou. Vojáci za frontou často hráli fotbal. Do války šli jako lidé, kteří se věnovali tělovýchově, ale vrátili se jako „ryzí“ fotbalisté. Spolky proto po válce už nemohly fungovat bez fotbalu. V Německém dělnickém sportovním svazu, který měl více než milion a půl členů, byl po válce samostatný fotbalový oddíl.

V některých československých dělnických spolcích nebyli členové ani po válce fotbalu příznivě nakloněni. Podle nich byl fotbal tvrdý, měl soutěžní charakter a nebyl solidární.

Ve všech evropských dělnických svazech brali fotbal jako samozřejmost. Postoj českých sociálnědemokratických spolků byl menšinový. V Československu ale existovaly různé dělnické spolky. Sudetští Němci například měli svůj sportovní svaz a fotbal hráli. Vedle sociálních demokratů existovaly i komunistické spolky, jež také fotbal podporovaly — dokonce na něm trvaly. Tlak přicházel i z Moskvy.

Na začátku byl dělnický fotbal jednotný. Komunisté a sociální demokraté vystupovali a hráli spolu. V roce 1929 nastal v Německu i v Československu rozkol, komunisté a sociální demokraté se rozdělili a už nehráli fotbal ani proti sobě. Například mistrovství Evropy v dělnickém fotbalu na začátku třicátých let se komunisté nesměli zúčastnit. V roce 1935 byla spolupráce opětovně navázána. Komunisty a sociální demokraty totiž sblížilo odmítnutí nacistické olympiády v Berlíně v roce 1936. Komunisté se pak mohli zúčastnit dělnické olympiády v Antverpách v roce 1937, jejíž součástí byl také fotbal. Vyhrál tehdy sovětský tým, neboť tamní dělnický fotbal kladl velký důraz na taktiku a strategii.

Byl dělnický fotbal v něčem specifický?

Spolky se snažily prosadit vlastní představu o fotbale. Chtěly prezentovat alternativu k měšťanskému fotbalu. Zavedly vlastní pravidla, co se týče strategie, taktiky a tréninku. Například se hrál mnohem ofenzivnější a kreativnější fotbal brazilského stylu. Nehrálo se tolik na sílu a útok.

Na začátku 20. století, když se dělnický fotbal etabloval, fotbalisté například občas kopali penaltu vedle branky, protože s rozhodnutím rozhodčího nesouhlasili. Nebo se snažili méně faulovat. Dělníci věděli, že jejich protihráč je také otec rodiny, který zítra musí do práce, a když bude faulovaný a zraněný, pro jeho rodinu to bude velký problém. Hrál se proto opatrnější fotbal.

Chuť vyhrávat ale fungovala stejně. Později proto bylo v dělnických fotbalových svazech zavedeno pojištění, které mělo zraněným ulehčit dobu léčení.

V dělnickém fotbale se také dlouho nemluvilo o tom, kdo dal nejvíce gólů, který hráč byl nejlepší. Nebyly seznamy rekordmanů. Ale i to se později změnilo — seznamy úspěšných hráčů se zavedly, aby bylo zřejmé, že i dělnicky sport je silný a kvalitní.

Byly členkami předválečných a meziválečných dělnických spolků i ženy? Mohly i ony sportovat?

Na rozdíl od měšťanských spolků byly ty dělnické ženám otevřenější. Ženy z této společenské vrstvy ale většinou na sport neměly čas — musely například hlídat mladší sourozence. Také neměly vhodné oblečení na sport, oděv jim při pohybu často překážel. Změna nastala až s Výmarskou republikou, kdy ženské tělo zažívá částečné osvobození. Ženy pak při sportu začaly nosit kratší oblečení, což jim umožňovalo mimo jiné hrát fotbal.

Ovšem i před první světovou válkou ženy sportovaly. Oblibě se u nich těšila hlavně házená, která se hrála venku na fotbalovém hřišti. Fotbalu se ženy začaly věnovat až v meziválečném období. V Německu ale nebyl ženský fotbal tak rozšířený jako například ve Velké Británii.

Existovaly také židovské spolky a mohly být případně součástí dělnického svazu?

Na začátku 20. století si Židé zakládali vlastní tělovýchovné organizace. Existovaly také židovské dělnické spolky jako například Bar Kochba, které byly součástí Německého dělnického svazu. Dodnes týmy se stejným jménem existují v Izraeli. Fungovaly také měšťanské židovské spolky zvané Makabi, které byly rovněž členy Německého dělnického svazu. Byly to ostatně vůbec jediné měšťanské kluby v dělnickém svazu.

Pokud jde ale o přímo fotbal, židovské fotbalové spolky nebyly součástí Německého fotbalového svazu. V německých klubech ovšem byly jednotliví hráči židovského původu. S nástupem nacismu ale kluby tyto židovské hráče vyloučily. Nacistická propaganda prohlašovala, že Židé nemohou být ve sportu úspěšní, protože jejich tělo na to není nastavené. Ve Vídni ovšem dodnes existuje velmi úspěšný fotbalový klub Hakoah Vídeň.

Julius Hirsch, skvělý reprezentant Německa, byl zavražděn nacisty v Osvětimi. Dnes je podle něj v Německu nazvaná významná cena. Německý fotbalový svaz se ale bohužel začal o osudy židovských fotbalistů velice pozdě, teprve v novém tisíciletí.

Hrály dělnické fotbalové spolky roli v boji proti nacismu?