Za posledních třicet let se v Dortmundu změnilo prakticky všechno. Kromě Borussie. Ta od dvacátých let minulého století hraje dobrý fotbal. Přestože ve středu, den po bombovém útoku, prohrála s Monakem 2:3.

Když vás Dortmundem provádí někdo, kdo je mírně v letech, a ve městě žije od narození, můžete vyslechnout třeba příběh o tom, jak Dortmundu dominovaly vysoké pece. Noční odpich zářil do dálky. Lidé na povrchu žili v kouři, horníci dole v prachu. Jeden z dolů, klenot secesní cihlové architektury, dnes slouží jako muzeum. Areál jako Vítkovice se v Dortmundu nezachoval.

V roce 2002 přijelo tisíc čínských dělníků. Rozmontovali vše, včetně vysokých pecí a odvezli devět tisíc kilometrů daleko. Čtvrt milionu tun železa, oceli, elektroinstalací, ovládacích zařízení a motorů. Rozmontovat, označit, doma sestavit. Jedna z největších logistických operací vůbec.

Budovu dortmundského U, svého času největšího pivovaru západního Německa, jsem mohl ještě vidět jako ruinu. Teď je tam centrum moderního umění a kreativity. Staví se další budovy, učebny, koleje na ubytování, vedle kolejí vlakového nádraží. V Dortmundu se do velké míry podařila transformace průmyslu. Neprodejné pozemky po někdejších ocelárnách se investicí ze spolkových, evropských, zemských a městských peněz změnily ve vyhledávanou adresu.