mluvíte mi z duše. A to ani nebyla zmínka o podvodnících, kteří neplatí daně v republice a "reprezentují" nás (hlavně sebe, aby získali reklamu). Myšlenkou, že bychom měli do klubů dostat děti i z nemajetných rodin i děti, které jejich rodiče nechali napospas sociálním sítím na internetu se vracíte k podstatné otázce dneška.

plný nezkaženého idealismu a víry, že to dobré přece jen ještě někoho zajímá. A řešení? Vědomé odmítnutí pozornosti sportovnímu byznysu, na který je "zavěšen" všechen ten reklamní a další "průmysl". Nepodpora. Jako základ.

Olympijské hry podle mne patří spolu se zoologickými zahradami k podnikům, které jsou celkem rozumnými lidmi asi nejčastěji nespravedlivě zatracovány. Věnovat se zde budu samozřejmě Olympijským hrám...

Jsou mezi námi lidé, kteří nesnášejí sport. Ti, jichž se toto netýká, by si však mohli uvědomit převážně pozitivní roli Olympijských her.

Zakladatelé mohli na konci 19. století najít stěží něco nosnějšího, na čem by se dalo stavět, než starověká klání v Olympii. Tato inspirace, dobová atmosféra a konkrétní osobnosti determinovaly na dlouhá desetiletí některé aspekty olympionismu. Rozhodně však nikoliv jednostranně negativně. Dlouhodobý odpor k profesionalismu, od něhož musel MOV nakonec ustoupit, nebyl zajisté bez opodstanění. Pravděpodobně přispěl k masovosti sportu i množství disciplín, v principu si rovných, které se nám pro sportování nabízejí. Olympijský duch posiloval myšlenku fair play.

Nebo se podívejme na to, jak olympismus přestál časy bujícího nacionalismu. Sportovci, až na zanedbatelné vyjímky, reprezentují své národy (státy), a to jak jednotlivci, tak i družstva. Soutěž národů (států) je ovšem v rámci celých her neoficiální. Pod státními vlajkami sportovci do her vstupují, státy se za sebou řadí v abecedním pořadí, jen první kráčejí z dobrých důvodů Řekové a poslední sportovci pořadatelské země. (Někteří) účastníci zůstávají do konce a s hrami se dnes loučí "pomícháni dohromady".
Vlastní identita Olympijských her převládá: vlajka, hymna, a hlavně pochodeň a olympijský oheň. Zahajovací a závěrečný ceremoniál zůstávají společenským rámcem a obohacením jinak jen sportovního zápolení. Množství disciplín, soutěží i sportovců, jakož i doba trvání her jsou sice značné, ale stanovené. Prostor pro změny nechybí, ale tradice je silně ctěna.
Nejvyšší představitel pořádající země bývá na zahájení a ukončení her přítomen, jeho role je však velmi omezená a striktně daná.

Olympijské hnutí se snaží spojovat, je univerzální a představuje jeden z prvních úspěšných příkladů globalizace. Třeba fotbalové mistrovství světa následovalo
až po 34 letech... Místa konání her můžeme číst jako sled symbolů, snad politických, ale proč ne? V roce 1956 byly OH v Melbourne, dost krátce poté, co to bylo vůbec možné, v roce 1960 byly v Římě, o čtyři roky později v Tokiu, posléze byla rehabilitace bývalých mocností Osy završena v Mnichově 1972. Moskva se dočkala o osm let později. A tak by se dalo pokračovat.

Olympijské hry jsou často nahlíženy jako velký byznys. Zajisté jím také jsou. Jsou však dnes natolik silnou „značkou“, že si mohou leckdy diktovat. A hlavně si drží některé důležité a symbolické rysy. Jak zakrátko uvidíme, mantinely ani hrací plocha nemusí sloužit reklamě, oželíme připomínání se aut v hledišti (byť třeba českých) i reklamu na dresech a všude možně. Televize si nemohou z pořadu her vyzobávat rozinky, proto ty soukromé zůstávají mimo...

Nebo ta hesla. „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se!“ (A skutečně: účastníci z málo sportovně vyspělých zemí nemusí splnit přísné limity). „Sláva vítězům, čest poraženým“. (V profesionálním boxu bylo v době zrodu olympismu přípustné šlápnout poraženému soupeři do obličeje.) Rovněž „Citius, altius, fortius!“ (Ale bez dopingu!)

Dnes dostávají sportovci většiny zemí různé platby za účast a úspěch, MOV však uděluje jen medaile. Nikomu neplatí tajné startovné. A jen opravdu málokterá sportovní hvězda nestojí o účast.

A tak bych mohl pokračovat a dojít konečně i k problémům, včetně těch nejaktuálnějších. Snad někdy příště. Třeba po skončení nadcházejících Olympijských her v brazilském Riu.

To si myslím, že není přesný popis. Ani já nezatracuji profesionální (nebo u mnoha sportů spíše semi-profesionální) olympiádu. Rád se na některé sporty dívám a jako zábava mi to nepřijde špatné (někdy až vynikající :-).

Jen mi přijde nesprávné, že se na to plýtvá veřejnými prostředky, které pak chybí jinde. Vzpomeňme, kolik organizačních měst se ocitlo na pokraji bankrotu, na chátrající předimenzované kapacity, na odsuny obyvatel a vytěsňování chudých.

Pokud je to byznys, měl by si to řešit byznys. Na olympiádu v Atlantě se nadávalo, že ji byznys ovládl. Byl jsem tam v době, kdy se to připravovalo. I tam se děli věci za hranou sociální citlivosti, ale nakonec si říkám, zda to není lepší, než když to řeší úředníci, kteří jsou placeni za úplně jinou agendu, které se pak nevěnují. Atlantská Olympiáda byla nakonec výdělečná a městu celkem pomohla. Můžu mít sto výhrad proti, ale nakonec mi tento tento model přijde lepší, než to, co se dělo v Soči, nebo teď v Riu.

Prostě veřejné prostředky by měly sloužit široké veřejnosti a byznys by se o své aktivity měl starat sám, maximálně s nějakou drobnou podporou tam, kde to může být prokazatelně přínosné pro obyvatele.

Naproti tomu dělnické olympiády byly postaveny na skutečné spolupráci, Sportovci bydleli většinou v rodinách, využívaly se stávající kapacity a nebo byly stavěny nové s jasným a dlouhodobým využitím.

Takovým příkladem je Vídeň, kde se skutečně amatérské Dělnické letní olympiády v r. 1931 zúčastnilo na 100.000 sportovců a 250.000 diváků a byla větší než ta oficiální o rok později v Los Angeles. Město postavilo dosud největší stadion Prater (dnes Ernst-Happel-Stadion).

Bylo by fajn mít i dnes větší mezinárodní sportovní události pro skutečné amatéry, kde nejde ani tak o výkony, jako o tu zábavu být spolu, potkávat nové lidi - ať už sportovce či fanoušky. To by pro sport znamenalo víc, než jen zábava ze sledování profíků.

A hlavně by o znamenalo víc pro podporu setkávání a trávení volného času v duchu "konviviality - společného užívání radosti", což každá společnost potřebuje "jako prase drbání".