Obdivuji každého, kdo umí třeba jen rychle chodit a nezakopne přitom. Já totiž často nezvládám ani to. Chlapci z Kábulu ale dokáží mnohem víc. Své procházky skrze vybombardované město si totiž zpestřují sportem zvaným parkour. Sedm let poté, co v hlavním městě založili tříčlennou parkourovou skupinu, získali mnoho fanoušků, a to nejen na sociálních sítích.

Přeskočit fundamentalismus

Parkour — neboli „umění pohybu“, jak se mu vznešeně přezdívá — je disciplína, která původně vznikla ve Francii. Základem tohoto sportu je schopnost dostat se bezpečně z bodu A do bodu B bez použití dopravních prostředků, přičemž je třeba překonat všechny překážky pomocí skoků a dalších akrobatických pohybů. Parkouristé zdolávají vše, co se jim postaví do cesty: stromy, kameny a skály, zábradlí a cihlové zdi, ale také střechy a zchátralé domy.

Zakladatelem kábulské skupiny je dvaadvacetiletý Džamil Šírzad. Zdejší parkouristé nemají ideální podmínky ani specializované lektory, ale učí se pomocí videí na internetu a každým dnem se zlepšují. Především ale mají nadšení a také silnou motivaci: ukázat světu jinou tvář Afghánistánu. V současné době již přes čtyřicet chlapců-parkouristů vnímá válkou zdemolované domy hlavního města jako určitý druh sportovního náčiní.

Jejich cílem je oživení každodenního života Afghánců, dosažení alespoň záblesku radosti, který by prozářil prázdné ulice Kábulu. Krása pohybu mezi betonovými zátarasy a zničenými stěnami jakoby opět probouzela ducha hlavního města.

„Není lehké zavést v zemi nový sport a udržet jej při životě,“ říká vedoucí skupiny, který si vysloužil přezdívku „Džamil Parkour“. „Sportem se snažíme udržet klidnou náladu ve městě a také vzbudit naději na lepší budoucnost pro celou zemi, ukázat světu pozitivní obraz Afghánistánu a inspirovat další mladé Afghánce,“ dodává Šírzad.

Kolem něj se často shromažďují skupinky dětí a okouzleně sledují jeho pohyby. Někteří mu fandí, další se ho snaží napodobit. „Místní lidé jsou šťastní, že nás vidí na ulici dělat parkour. Usmívají se na nás a povzbuzují nás, abychom v tom pokračovali,“ říká zakladatel skupiny.

Mláda generace, která dnes v Afghánistánu vyrůstá, se narodila v období, kdy sílil vliv hnutí Tálibán. Od dětství tak žili ve válce, někteří v diaspoře v Pákistánu nebo v Íránu, často nemohli docházet do školy a prakticky už v raném věku museli pracovat, aby uživili svou rodinu. Mnohdy totiž ve válce ztratili jednoho z rodičů.

Tálibán — a v současnosti také Daeš — se snaží získat na svou stranu právě mladé lidi, kteří pozbyli naději na lepší život. Parkouristé proto pravidelně diskutují s mládeží z různých regionů, vypráví o své činnosti a svých úspěších, a snaží se tak přimět tuto generaci ke vzdělávání a k učení se nejrůznějším dovednostem.

Naděje na světlejší budoucnost je totiž pro většinu z jejich posluchačů něco nového. Něco, co skutečně potřebují slyšet. „Sportem ku zdraví,“ praví přísloví. Trochu bych jej upravila: „Sportem k nadějnému zítřku.“