Dovolte, abych vám připomněl jinou epochu, od které ovšem ještě neuplynulo zase tolik času. Předseda britské Konzervativní strany tenkrát vyhlásil, že by chtěl lépe poznat svou zemi, a tak se vydal do Birminghamu, aby strávil noc jako host u obyčejné muslimské rodiny.

Psal se rok 2007. A předsedou konzervativců byl David Cameron. Přijal pohostinství Shahidy a Abdullaha Rehmanových. Abdullah byl komunitním organizátorem v Balsall Heath a Cameron se z návštěvy vrátil hluboce okouzlen hodnotami, vnitřní silou a soudržností britských rodin asijského původu, s nimiž se během své cesty setkal. Z jejich smyslu pro občanskou odpovědnost, napsal po svém návratu do Londýna, „bychom si my všichni ostatní mohli vzít příklad“.

Poté, co si v místním Café Karachi dal kuřecí tikka a absolvoval směnu v lokálním supermarketu Raja Brothers, se vzletnými slovy dělil o to, co na své cestě objevil: „Nikoli poprvé jsem ve svém životě nabyl dojmu, že mainstreamová Británie se potřebuje více integrovat do způsobu života britských Asiatů, a ne naopak,“ napsal.

Samozřejmě, že to byl do určité míry marketingový trik od stejného člověka, který nás nabádal, abychom v rámci boje s kriminalitou mladistvých objímali teenagery v mikinách, a pak také nahnal nějaké arktické huskye, aby s ním pózovali na snímku, kterým chtěl manifestovat své zelené sklony. Nicméně buď on sám, anebo jeho poradci evidentně pokládali za potřebné pro volební výsledek projevit dobrou vůli vůči Shahidám a Abdullahům v naší zemi. Domnívali se, byť třebas vypočítavě, že se může jednat o klíč k volebnímu vítězství.

Jen si zkuste představit pravicového, či dokonce středolevicového politika, jak projevuje podobnou empatii či lidskost k těm, kterým nyní říkáme „ti druzí“. Dnes se spíše dočkáme poučování o tom, jak multikulturalismus selhal. Politici se předhánějí v tom, kdo tu dokáže vytvořit nepřívětivější prostředí pro lidi, kteří sní o životě, jaký tu vedou Rehmanovi. Jinak řečeno, za oněch sedmnáct let jsme urazili velmi dlouhou cestu.

Jedním z lidí, kteří si podle všeho velmi dobře uvědomují, co se děje, je americký viceprezidentský kandidát za Demokratickou stranu Tim Walz. Ve fascinujícím rozhovoru s novinářem New York Times Ezrou Kleinem působivě mluví o mistrovském umění Donalda Trumpa rozeštvávat komunity a strhávat „tenký závoj společnosti“, který drží lidi pospolu.

„Ve své podstatě jsme kmenová stvoření,“ říká Walz Kleinovi. „Máme tendenci se shlukovat s těmi, kteří vypadají stejně jako my, protože ,ti jiní‘ s námi soupeří o jídlo. Vmžiku se takhle dokážeme vrátit zpět o dvacet tisíc let… Takže si myslím, že nelze z někoho dělat ,ty jiné‘. Nelze, protože… to je dehumanizační.“

Během nedávných bouří v Británii jsme viděli mnoho takovéto dehumanizace, jíž se dopouštěli i lidé, kteří by měli mít více rozumu, kteří se pramálo zajímali o pravý stav věcí, kteří se pokoušeli zneužít tragických a strašlivých vražd k rozeštvávání lidí a k vybičování nenávisti proti ,těm jiným‘.

Twitter/X byl sotva rok starý, když se Cameron vydal na svou cestu do Balsall Heath. Bylo až groteskní sledovat, jakým způsobem se uvedené platformy v Británii v posledních týdnech zneužívalo k polarizaci komunit, k vytrubování ignorantství, k šíření lží a k podněcování násilí. To vše za blazeovaného nezájmu nejbohatšího muže na planetě, který si — pochopitelně — přeje, aby se prezidentem USA stal největší lhář a křivák, jaký vůbec kdy daný úřad zastával.

Timesy vydaly zprávu o analýze, z níž vyplývá, že poté, co se na X vrátil Tommy Robinson, jemuž předchozí vlastníci platformy zablokovali účet, jeho publikum se blíží k padesáti milionům návštěv za den. Pro Muska to je skvělý byznys. Středisko pro boj s nenávistí na internetu odhaduje, že pouhých deset z krajně pravicových účtů obnovených Muskem, včetně amerického misogyna Andrewa Tatea a neonacisty Andrewa Anglina, vydělalo devatenáct milionů dolarů na 2,5 miliardách zobrazení.

To může nabízet vysvětlení, proč se Musk pokouší o právní postup vůči společnostem, které společně vyhlásily, že už na jeho platformě inzerovat nebudou, neboť nechtějí, aby se jejich obsah zobrazoval v sousedství toxických jedů, jež vlastník X na své platformě spokojeně šíří. „Po dva roky jsme zkoušeli mír,“ twítil, „a teď je tu válka“.

Když se ho na bojkot ptali vloni v březnu, jeho vzkaz vůči odcházejícím inzerentům zněl jasně: „Jděte do prdele.“ Tazatel byl natolik konsternován, že Musk svá slova zopakoval, ještě hlasitěji a s ještě větším gustem. Hoch se holt vyzná i v šarmantních fíglech, jak si získat přátele a přesvědčit lidi.

Regulace prozatím neudělaly pro zkrocení Muskova nadšeného šíření lží a nenávisti na jeho platformě mnoho. Chová se jako žhář s kapsami plnými sirek — a až příliš dobře se u toho baví.

Ale inzerenti mají bezprostřední sílu, které se těžkopádnějším regulátorům nedostává. Jen za prvních šest měsíců Muskova vlastnictví platformy X, její příjmy poklesly takřka o čtyřicet procent.

V červenci 2011 skončil bulvární deník News of the World poté, co se jeho vydavatel Rupert Murdoch polekal možného bojkotu inzerentů: deník se stal toxickou značkou, když vyšlo najevo, že jeho reportéři napíchli telefon zavražděné školačky Milly Dowlerové. Britští inzerenti budou nyní muset činit svá vlastní rozhodnutí o tom, zda chtějí být dále spojováni s X, poté co uváží její roli v podněcování ohavných — a zjevně koordinovaných — nepokojů a bouří, které se po britských ostrovech přehnaly.

Je to jeho platforma a on nese odpovědnost za rozhodnutí, jimiž tvoří parametry veřejného prostoru, jejž nabízí. Sebevětší množství soudních sporů či peprných urážek nemůže přesvědčit korporace, aby mu platily za svou účast v prostoru, jehož součástí si být nepřejí.

Úctyhodný sloupkař Financial Times Edward Luce v reakci na britské nepokoje twítoval: „Nemohu to říct důrazněji; způsob, jakým Elon Musk ohrožuje demokracii, nelze tolerovat. Používá největší a nejvlivnější platformu v demokratickém světě k podněcování rasových konfliktů a občanského rozvratu — svými vlastními posty i tím, co platforma X propaguje. Demokracie už to nemohou tolerovat.“

Muska to popíchlo k útočné odpovědi napadající „bláboly“ vydané ve Financial Times, Luceho přitom označil za jednoho „z omezenců ve starých médiích, která soustavně lžou“. Jenomže Luce má pravdu. Jedná se o problém, který už dále nelze ignorovat.

Možná si už nedokážeme přestavit předního politika, který by si počínal s jakkoli krátkodechou empatií a zvídavostí Davida Camerona, ale můžeme trvat na stanovení určitých hranic v digitálním světě. A nelze říkat, že by se nám nedostalo varování.

Z anglického originálu We need political leaders to stand up to Musk publikovaného v britském časopise Prospect přeložil JAKUB PATOČKA. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.