Technofašismus na obzoru
Jiří PehePolitický vývoj v USA ukazuje, že nástup autoritářství se nevyhýbá ani západním demokraciím. Hlavní příčinou ohrožení demokracie jsou digitální technologie, které se vymknuly společenské kontrole.
Politický vývoj ve Spojených státech mnozí považují za jakési vybočení z politické normálnosti. To, že se prezident Donald Trump ve svých snahách prosadit autoritářský styl vládnutí opřel o miliardáře, kteří často vzešli z prostředí nových technologií, lze prý vysvětlit jako souhru politických náhod. Dočasně to sice škodí liberální demokracii, ale v dlouhodobém výhledu je údajně model vládnutí, o který se Trump pokouší, odsouzen k neúspěchu.
Nabízejí se ale znepokojivé otázky: Co když ve skutečnosti nástup Trumpa obklopeného miliardáři není jen dočasnou výchylkou od normálu, ale novým normálem? Co když je — zdánlivě dočasný — nástup politického režimu, který už Aristotelés kdysi nazval oligarchií, nikoliv jen taktickým srozuměním nejbohatších jedinců na tom, jak má v jejich zájmu fungovat vláda, ale výsledkem hlubších trendů?
Kdybychom chtěli trvat na tom, že systém, který se nyní před našima očima prosazuje v USA, je jen prostou vládou oligarchie, existovaly by stále důvody k jistému optimismu. Mohli bychom tvrdit, že pokud se moderním společnostem podaří vytvořit cosi jako globální správu, která bude eliminovat existenci daňových rájů, repatriaci zisků korporací ze zemí, kde fakticky vyrábějí, do zemí, kde sídlí, a zlepší globální přerozdělování bohatství, může být oligarchie, která se nyní tak názorně prosazuje v USA jako politická síla, zkrocena.
Jenže co když se zmíněný „nový normál“ opírá o ještě něco zlověstnějšího, než je pouhé souznění nejbohatších na „osvíceném“ autoritářství, omezujícím výdobytky sociálního státu a emancipaci menšin?
V pozadí toho, co se nyní nejviditelněji děje v USA, lze totiž zahlédnout cosi, před čím jasnozřivě varoval už německý filosof Martin Heidegger. Ten hovořil o tom, že nadvládu nad lidským světem může postupně získat technověda vytvořená člověkem. Jinými slovy, že technověda, která se vymkne lidské kontrole, se začne chovat jako subjekt s vlastními zájmy, pro něhož jsou lidé jen nástrojem k uskutečnění těchto zájmů.
Václav Havel varoval opakovaně před tupým samopohybem industriální civilizace. Vycházel přitom právě z Heideggera. Havel tím chtěl říct, že pokud lidská civilizace nezíská zpět kontrolu nad výdobytky industriální civilizace, včetně vědy a techniky, nemusí to s ní dopadnout dobře. Volal vlastně po tom, aby se industriální civilizace, reprezentovaná v jeho době především Západem, začala chovat jako subjekt, který přistupuje k ekonomickému rozvoji a pokroku technovědy odpovědně — a má ho pod kontrolou.
Technologie mimo kontrolu
Dnes můžeme říct, že to, po čem volal Havel, se nepodařilo. A to, před čím varoval Heidegger, je tu. Raketový rozvoj technologií v oblasti komunikace a umělé inteligence během pouhých dvou dekád převrátil svět vzhůru nohama. Nejbohatší lidé světa současnosti vzešli právě z tohoto prostředí.
Mnozí z nich začínali jako svobodomyslní vizionáři, kteří viděli v nových technologiích potenciál demokratizovat veřejnou diskuzi. Mnozí jsou spojeni s vývojem umělé inteligence, digitalizací a dalšími novými technologiemi. Ani oni, zdá se, netušili, že sociální sítě nebo umělá inteligence se mohou začít časem chovat jako pověstný golem — pokud ztratíte šém, ztratíte nad ním kontrolu.
Ukazuje se, že vývoj technovědy v posledních desetiletích umožnil jistou demokratizaci veřejné diskuze, ale je na štíru s demokracií jako takovou. Demokratizační dopady nových technologií spočívají v tom, že dávají mnohem většímu počtu lidí možnost participovat na veřejném dění. Pro demokracii jsou však zhoubné především proto, že s touto participací lze různými způsoby manipulovat.
Komentář●Janis Varufakis
Big Tech nelze regulovat. Potřebujeme kolektivní vlastnictví cloudového kapitálu
Toho lze dosahovat pomocí nejrůznějších algoritmů a využívání megadat. Umělá inteligence může zrovna tak sloužit k usnadňování života, jako ke kontrole lidí prostřednictvím shromažďování a vyhodnocování dat o každém z nás, rozeznávání našich tváří nebo manipulací společenských nálad.
Především však: celková logika vývoje technovědy nesouzní s demokracií. Řídí se „rozumem“, který je z velké části bezhodnotový, zaměřený na efektivitu a výsledky. Společenské instituce a hodnoty vyrostlé z demokracie nejsou s touto logikou v souladu.
Vizionáři, jako je teoretik umělé inteligence Ray Kurzweil, varují, že lidská a umělá inteligence začnou brzy splývat a že vývoj po tomto okamžiku, který Kurzweil nazval singularitou, nemusí pro lidstvo dopadnout dobře. Ve skutečnosti se ale zdá, že možné negativní — pro lidstvo za určitých okolností katastrofální — dopady nekontrolovaného rozvoje technovědy, onen bod singularity, nenastane, jak předvídal Kurzweil, až ve čtyřicátých letech jednadvacátého století.
Technověda, v níž dnes hrají prim moderní komunikační a digitální technologie, umělá inteligence a bioinženýrství, si totiž svoji nadvládu nad člověkem vynucuje už nyní. Je možné vizionářské miliardáře, jako je Elon Musk, považovat za její mluvčí, spíše než za ty, kdo vývoj kontrolují a usměrňují.
A co nám tito mluvčí technovědy sdělují, pokud jde o vhodné společenské uspořádání? Především to, že tradiční demokracie se přežila. Pro další rozvoj technovědy se jeví jako příhodnější autoritářství bez „balastu“ lidských práv, emancipace menšin, nebo dokonce ústavní dělby moci.
Musk toto ztělesňuje dokonale. Jeho pohled na svět je — podobně jako u mnohých dalších technomiliardářů — zvláštním způsobem do sebe zahleděný, nelidský. Jako by sám už prošel mentálním splynutím s technologiemi, kterým jsou individuální lidské osudy a city v podstatě na obtíž, protože se řídí jen logikou vlastního dalšího zdokonalování a efektivity. Pokud tomuto zdokonalování stojí v cestě „hodnoty“ nebo těžkopádné demokratické mechanismy, je třeba je odstranit.
Jiným slovy: technověda utržená ze řetězu, který držel člověk, se sama stává subjektem, jako varoval Heidegger. Mluvčí tohoto subjektu, jako je Musk a další miliardáři vzešlí z prostředí moderních technologií, vlastně vyjadřují zájmy tohoto golema, jehož šém se ztratil. A většina těchto zájmů souvisí se snahami vymýtit z vítězného pochodu technovědy ty lidské kvality a společenskopolitické konstrukty, které jí stojí v cestě.
Není divu, že lidé jako Musk sympatizují s autoritářskými režimy. Ty primitivní, jako je ten ruský, jsou sice pro technologický vývoj nepoužitelné, ale dobře rozumějí logice autoritářství, a dá se s nimi tudíž spolupracovat. Ty úspěšnější, jako je ten čínský, jsou už samy založeny na intenzivním využívání technologií, které pomáhají kontrolovat různými způsoby, co si lidé mají myslet a dělat.
Čínský systém „sociálních kreditů“, v němž umělá inteligence shromažďuje data o chování každého jedince, jehož sociální postavení je na systému závislé, je jak vystřižená ze slavného dystopického seriálu Černé zrcadlo. Když se před deseti lety tento seriál začal vysílat, zdálo se, že jde o science fiction.
Technofašismus
Systém, který miliardářští mluvčí technovědy utržené ze řetězu prosazují, lze nejlépe popsat jako technofašismus. Je to systém, v němž mají být omezeny lidská a občanská práva a liberálně-demokratická dělba moci ve prospěch autoritářství.
Důmyslné algoritmy na sociálních sítích pomáhají tuto vizi prosazovat. Megadata generovaná umělou inteligencí ukazují vlastníkům sociálních sítí i dalším lídrům technobyznysu, co nejlépe zabírá při manipulaci veřejného mínění.
S pomocí těchto technologií lze dnes vyhrávat volby tak, že se masám znejistěným překotným vývojem servírují populistické recepty a pozornost se od strukturované demokratické debaty odvádí s pomocí virtuálních her a zábavy do jakési zábavní bažiny popkultury.
Slovo fašismus je odvozeno od pojmu svazek. Společnost má fungovat jako „svazek“, v němž jsou jednotlivé názorové rozdíly a zájmy potlačeny v zájmu celku — abstraktního „lidu“. Na rozdílné názory, které jsou údajně v rozporu se „zájmy lidu“, se útočí s pomocí odkazů na tradice. Stát nemá fungovat na základě strukturované demokratické debaty, ale jako korporace.
Technofašimu je představa státu jako korporace blízká. V minulosti byl fašismus, pojatý jako korporativismus, v ohrožení především kvůli způsobu komunikace, Ten byl striktně hierarchický a z podstaty věci centrálně kontrolovaný, tedy nesvobodný, což generovalo nespokojenost a disent.
Technofašismus tento problém řeší tak, že s pomocí sociálních sítí dokáže vytvářet zdání svobodné diskuze. Co na tom, že většina této diskuze je manipulovaná algoritmy v zájmu kontroly veřejného mínění?
Vtažení velkých mas lidí do této diskuze znamená, že se jí dnes mohou účastnit i ti, kteří kvůli svému nízkému sociálnímu statusu a vzdělání byli dříve mimo. Právě těchto lidí lze dnes nejlépe využívat k útokům na elity a „libtardy“.
Je otázkou, zda liberální demokracie může tento útok technofašismu ustát. Její svobodné prostředí paradoxně pomohlo na svět technologiím, které dnes v podobě technomilardářů a armád lidí s nimi spojených stojí proti demokracii v ostrém kontrastu.
Spojené státy americké tento souboj liberální demokracie a technofašimu prohrávají. Evropa zatím odolává — možná proto, že evropské demokracie sdružené v Evropské unii založily své systémy na určitých hodnotách, právním státu a sociální redistribuci bohatství mnohem důsledněji než USA.
I v Evropě ale technofašismus vystrkuje růžky. Nespokojení miliardáři i u nás najednou otevřeně říkají, že chtějí měnit politický režim, protože ten liberálně-demokratický prý selhal.
Výsledek tohoto souboje mezi liberální demokracií a technofašismem, o jehož vývoz do Evropy otevřeně usilují technomilardáři, jako je Musk, nebo američtí politici, jako je J. D. Vance, je nejistý. Jisté je, že Evropa a několik dalších zemí na jiných kontinentech jsou už spíše jen ostrovy liberální demokracie v moři rostoucího autoritářství, jehož novou tváří se stává americký technofašismus.
JIří Pehe zde tedy - to je nutno uznat - tematizoval celou řadu palčivých problémů současné doby, současného společensko-politického uspořádání. Ten obraz stávajícího vývoje který zde předestřel se jeví být konzistentním a přesvědčivým, a dozajista mnoho čtenářů jeho úvah spontánně souznělo s jejich vyústěním. Tedy s jeho závěry že "naše" liberální demokracie je ohrožena jakýmsi novým, ryze technologicky fundovaným typem systémové oligarchie.
Ovšem - jako prakticky vždy znovu a znovu v obdobných případech - i zde je nutno konstatovat, že samotná společenská realita je ještě o mnoho složitější, mnohovrstevnatější a rozporuplnější, nežli aby bylo možno ji v plném jejím rozsahu pojmout do takovéhoto v zásadě jednoduchého schématu boje mezi "dobrem" liberální demokracie a "zlem" oligarchického technofašismu.
Celá problematika je natolik složitá, že nebude možno ji veškerou rozebrat na ráz; pro dnešek se tedy koncentrujme jenom na jeden klíčový moment, totiž na otázku oligarchie.
Totiž - tento pojem není zdaleka tak jednoznačný, jak by se napohled zdálo. Připomeňme si: ve svém původním významu toto slovo označuje prostě čistě kvantitativně střední pozici mezi vládou jednotlivce (monarchie) a vládou všech (demokracie). Termín "oligarchie" zde pak neznamená nic jiného a nic více, nežli "vládu některých" respektive "vládu nemnohých".
Ano, historicky tento pojem "oligarchie" od samotného počátku svého užívání splynul se socioekonomickou realitou "vlády bohatých"; nicméně - jak uvidíme v dalším výkladu - principiálně tomu tak naprosto nemusí být, a pojmově korektnější by v daném smyslu (vláda bohatých) bylo zapotřebí hovořit o plutokracii.
Nyní tedy k věci. Jiří Pehe tvrdí, že spolu s masivním nástupem nových technologií spojených především s Umělou inteligencí (fenomenologové v této souvislosti svého času vytvořili pojem "technověda") - že tedy s touto novou ryze technologickou érou nadchází doba nové, technicko-fašistoidní oligarchie. Nebo že přinejmenším takovéto nebezpečí hrozí. A že tímto nástupem oligarchie je ohrožena "naše" liberální demokracie.
Ovšem - je tento výskyt oligarchie něčím skutečně natolik přelomově novým? Připomeňme si znovu: o "oligarchii" je možno hovořit ve dvojím smyslu: 1. ve smyslu materiálním ("vláda bohatých"), a 2. ve smyslu obecně politickém ("vláda některých").
Ad 1: oligarchie ve smyslu materiálním - není snad tato průvodním systémovým znakem samotného kapitalismu? Tedy toho kapitalismu, který nás nerozlučně doprovází od prvního okamžiku instalování politického modelu liberální demokracie?... Jak je vůbec možno dnes se náhle hrozit nad nástupem jakési "nové oligarchie", když na tu "starou" oligarchii spojenou s kapitálem jsme si už dávno zvykli, tak dalece že už její přítomnost, její dominanci v běžném životě už ani téměř nevnímáme?...
Jistě, tato "stará", klasická kapitalistická oligarchie nedrží a nevykonává obvykle přímou politickou vládu a moc; ovšem pokud by si ještě dnes někdo vůbec dal práci s tím studovat do hloubky dílo Marxe, pak by se z jeho "Židovské otázky" mohl dozvědět, že kapitalisté toho vůbec nemají zapotřebí. Marx tam výslovně píše, že třída kapitalistů s klidem může politickou moc v parlamentech přenechat dělníkům; neboť dokud bude ve svých rukou i nadále držet materiální podmínky života dělnické třídy, pak to bude stále ona, buržoazie, kdo bude mít ve státě reálnou moc.
A ostatně - i kdybychom se podívali na čistě mocenské poměry v parlamentech, zrovna nedávno jsem zde referoval o profesním složení nového německého parlamentu: přes 50 procent jeho členů vykonávají řídící funkce v komerční sféře! Jinak řečeno: nadpoloviční zastoupení v novém německém parlamentu má strana kapitálu; zatímco zastoupení strany práce - pokud bychom za ni chtěli považovat klasickou dělnickou třídu - je zde prakticky nulové.
Ještě jednou tedy: nejen přítomnost, ale i faktická nadvláda oligarchie (ve smyslu: nadvlády bohatých) je neoddělitelnou součástí tržní ekonomiky, která sama je neoddělitelnou součástí klasické liberální demokracie. Je tedy skutečně s podivem, proč právě v tuto chvíli bychom se měli nějak podivovat nad fenoménem, který je této liberální demokracii systémově imanentní. Že se tato nová oligarchie chová ještě neomaleněji nežli klasická (průmyslová) buržoazie? - Jen si vzpomeňme na to, když tato průmyslová buržoazie byla mladá, a jakých samovládných metod se dopouštěla tehdy. Mezitím se ovšem stačila do jisté míry zkultivovat; za prvé k tomu byla donucena silou strany práce, a za druhé sama pochopila že vskrytu, že ze zákulisí se jí nakonec vládne lépe, bez zbytečných konfliktů a otřesů.
Ad 2: předešlé výklady se tedy týkaly přítomnosti a reálné dominance oligarchie v materiálním smyslu, tedy přesně vzato plutokracie. Nicméně jak jsme si uvedli, o "oligarchii" je možno hovořit i v jiném, nemateriálním, obecném smyslu, tedy v doslovném významu jako "vláda nemnohých". Co tím může být v našich podmínkách míněno?
Ten systém ve kterém se v současné době nacházíme se označuje jako "liberální demokracie", respektive v běžném užívání prostě jako "demokracie". A jak už jsme si uvedli, tato "demokracie" znamená (respektive znamenat má) vládu všech.
Co tedy pak reálně znamená tato "vláda všech"? - Státní moc se klasicky dělí na tři základní sektory: moc politická/zákonodárná (parlament); za druhé moc výkonná (vláda); a za třetí moc soudní.
"Demokracie" v plném slova smyslu by tedy logicky musela znamenat, že všechny tyto tři klíčové složky státní moci ve svých rukou drží samotný lid. A tak tomu skutečně také bylo ve starých Aténách: tamější občan nevolil svůj zákonodárný orgán, nýbrž on sám b y l zákonodárcem, členem zákonodárného shromáždění; on sám vykonával magistraturu, státní správu; a i soudnictví bylo do značné míry záležitostí samotných občanů. (Tento model byl poněkud kombinovaný, ale tyto podrobnosti teď můžeme nechat stranou.)
Zatímco současná "demokracie"?... Ta napřed přichází s velkou slávou, se slavnostními fanfárami sděluje lidu že od této chvíle on a jedině a pouze on bude suverénním vládcem ve svém státě - aby mu ta samá demokracie ze všech tří státních mocí vzápětí hned odňala moc výkonnou i moc soudní! A i jeho zákonodární "moc" se omezuje na to že jednou za čtyři roky bude smět do volební urny vhodit lístek s několika křížky, přičemž bude muset doufat že zrovna "jeho" strana získá právo a moc přijímat zákony; jakož bude muset (pouze) doufat že i v takovém případě tato strana skutečně bude plnit své předvolební sliby, tedy bude skutečně reprezentovat a plnit jeho vlastní vůli, a že nebude upřednostňovat především své vlastní zájmy politické a mocenské, jinak řečeno že se nebude fakticky chovat jako uskupení oligarchické.
Už tedy ona moc zákonodárná je ve vztahu k lidu obecnému záležitostí nemálo problematickou; ovšem moc výkonná, a především moc soudní se z hlediska běžného občana nevyhnutelně jeví jako entity oligarchické - jakožto "vláda některých. Neboť na výkon jejich mocenských prerogativ nemá běžný občan prakticky žádný vliv. (Od - skomírajícího - institutu "soudců z lidu" nyní odhlédaje.)
Ještě jednou pro srovnání: kdyby občan řeckých Atén spatřil reálné rozdělení moci v našem stávajícím politickém modelu, asi by se velmi podivoval, jak my něco takového vůbec ještě můžeme nazývat "demokracií". Když ve skutečnosti je běžný občan od reálného výkonu státní moci oddělen tak dalece, jak jen možno.
Kdo by se ovšem možná příliš nepodivoval našemu státnímu uspořádání, to by byl sám Aristoteles. Kterého Jiří Pehe zmínil v souvislosti s nástupem oligarchie; co ovšem nezmínil byl ten klíčový fakt, že Aristoteles přítomnost oligarchie pokládal za nutný systémový prvek relativně optimálního (z ryze pragmatického hlediska) státního a politického uspořádání! To jest: Aristoteles na jedné straně odmítal výhradní mocenskou uzurpaci ze strany oligarchie (tedy: strany bohatých) - ale stejně tak malou důvěru měl ve vládu "čisté" demokracie! Neboť si byl vědom jaký má tato demokracie sklon k populismu, k nezodpovědnému jednání, až k přímé vládě pouliční chátry!
Při pohledu na to politické uspořádání, kterému my dnes říkáme "demokracie" by tedy tento Aristoteles řekl: "Ano, to je přesně ten model který jsem já doporučoval jako relativně optimální: kombinace elementů demokracie a oligarchie, snad s určitou malou převahou prvků demokracie!" K čemuž by Aristoteles zřejmě ještě dodal: "Právě proto je to vaše uspořádání - které vy nazýváte "liberální demokracií" - natolik stabilní, natolik relativně úspěšné, protože ve skutečnosti není čistou demokracií, ale právě oním kombinovaným modelem demokracie a oligarchie."
-------------------------------------
Vše výše řečené tedy dohromady znamená: je to skutečně poněkud obzvláštní hrozit se dnes nad tím, jak prý nová "technovědecká" oligarchie rozvrátí naši krásnou liberální demokracie - když je to právě tato liberální demokracie, která je od svého samotného počátku neoddělitelně spojena se strukturami oligarchie, a to jak ve smyslu materiálním (nadvláda bohatých), tak ale i ve smyslu ryze politickém.
Tolik tedy dnes ke klíčovému pojmu "oligarchie"; k dalším tématům z úvah J. Pehe opět příště.
Pokračujme tedy dále v našich odpovědích na dystopickou vizi budoucího vývoje stávající civilizace, jak ji zde předestřel Jiří Pehe. Napřed si ale v krátkosti zrekapitulujme, k jakým závěrům jsme dospěli minule:
Je poněkud "mimo mísu" hrozit se dnes nad tím, že se vlády nad společností zmocňuje jakási nová oligarchie spojená s novými technologiemi. Vysvětlili jsme si, že politický model takzvané "demokracie" je ze své nejvlastnější podstaty nerozlučně spojen se silnými momenty oligarchie; je tedy naprosto přirozené, že zde dochází k neustálému vzájemnému přetlačování sil demokracie a sil oligarchie, kdy jednou nabude více vrchu jedna, podruhé druhá strana.
Ještě jednu věc je ale nutno připojit k těmto analýzám: bylo řečeno, že Aristoteles by stávající model liberální demokracie právě proto označil za relativně stabilní a funkční, že ve skutečnosti není čistou, ryzí demokracií, nýbrž naopak kombinací elementů demokracie a oligarchie. Ovšem - takto relativně zdařile vyvážený by Aristoteles tento poměr nalézal pouze ve sféře politiky. Tam je podle něj naprosto v pořádku respektive pro fungování celého systému prospěšné, když určitý podíl na moci mají obě složky, tedy demokracie (tj. "dolní lid") i oligarchie.
Uvedli jsme si ovšem také, že pojem "oligarchie" je možno vykládat v dvojím smyslu: ve zmíněném smyslu politickém (vláda nemnohých), ale i ve smyslu materiálním (vláda bohatých). V tomto druhém smyslu je nutno si připomenout, že Aristoteles relativně bezkonfliktní fungování státu pokládal za možné pouze za podmínek poměrně rovnoměrně rozděleného bohatství, tedy s ne příliš velkými rozdíly mezi bohatými a chudými. Při pohledu na drastické rozdíly v distribuci bohatství v současném světě by Aristoteles zřejmě konstatoval, že takovýto stav je instabilní, a že dříve či později nejspíše nevyhnutelně povede k revoluci.
----------------------------------------
Nyní ale k vlastnímu dnešnímu tématu. Jiří Pehe - s odvoláním na filozofa Heideggera (jakož i kritické úvahy V. Havla) nastoluje tézi, že stávající liberální demokracie je omezována respektive zatlačována novou mocí - mocí která není politicky fundována a tedy ani politicky legitimována, nýbrž která vyplývá ze zcela jiných sfér společenského dění, totiž ze sféry vědy a techniky, čili tzv. "technovědy". Podle tohoto pojetí tato technověda svou vlastní logikou čím dál tím okupuje veřejný prostor, nejen jednání nýbrž i samotné myšlení lidí přizpůsobuje svým vlastním neosobním, odlidštěným procesům a účelům. Jiří Pehe píše: "Především však: celková logika vývoje technovědy nesouzní s demokracií. Řídí se 'rozumem', který je z velké části bezhodnotový, zaměřený na efektivitu a výsledky." Při tomto pohledu na věc tedy člověk respektive občan přestává být svébytným, vůdčím subjektem společenského dění, nýbrž tímto dominantním subjektem se stávají odosobněné síly technovědy, zatímco člověk se stává pouze pasivním objektem, který je víceméně trpně manipulován silami a procesy rezultujícími z vlastního samopohybu této sféry "technovědy".
Gloria halleluja! - Chtělo by se zde téměř zvolat. Konečně i standardní politologie dospěla k pochopení, že prvotní, určující entitou v životě společnosti není sféra ("demokratické") politiky, jak nám tato politologie po celá léta namlouvala, nýbrž že zde ve skutečnosti působí faktory sice skrytější, ale o to silnější, systémově určující. Jenom škoda že toto poznání této politologii trvalo tak dlouho; kdyby k němu dospěla už dříve, mohla si ušetřit celou řadu blamáží, a především mohla společnost už dávno osvobodit od onoho převráceného výkladu skutečnosti, kterým celou tu dobu zatemňovala vědomí lidí.
Jak dlouhé, a jak fatálně hluboké bylo toto falešné vědomí standardní politologie je možno plně nahlédnout až tehdy, když si připomeneme, že s oním poukazem na působení odosobněných, člověku odcizených sil materiální sféry nepřišel až před sto lety Heidegger - nýbrž už ještě o celé jedno století dříve Karel Marx!
Neboť už on ve svém Kapitálu konstatoval toto zásadní a fatální převrácení vztahu subjektu a objektu, už on rozpoznal, že člověk se sice stále domnívá že je to on kdo je aktivním aktérem dění, ale že ve skutečnosti je polapen do síťoví, do tenat sil které jsou sice produktem jeho rukou, ale které se následně osamostatňují, dostávají se z dosahu jeho moci, a naopak se jako nová dominantní síla staví proti němu a nad něj. Marx tento proces převrácení vztahu subjekt-objekt popsal v souvislosti se svou teorií tzv. "zbožního fetišismu".
Tento model "zbožního fetišismu" je přes svou zdánlivou jednoduchost dosti složitý, obtížný k pochopení; plně porozumět je mu zřejmě možno až při znalosti celkového charakteru Marxových ekonomicko-společenských teorií. Pokusme se tedy velmi zjednodušeně vysvětlit, o co se jedná:
Člověk - námezdní pracovník - svou prací vytváří předměty, produkty, které by mu měly sloužit, měly by svou konkrétní užitnou hodnotou uspokojovat jeho přirozené, legitimní lidské potřeby. Tak se to také napohled jeví; ale za podmínek tržní, tedy kapitalistické zbožní produkce mezi tohoto člověka o onen produkt jeho vlastních rukou vstupuje jeden nový faktor. Faktor který se zdá být napřed taktéž zcela přirozený, ale který nakonec denaturuje, převrací celý vztah mezi subjektem (člověkem) a objektem. Tímto faktorem je - diktát kapitalistického zisku.
Jak zde J. Pehe na adresu technovědy píše, že "řídí se 'rozumem', který je z velké části bezhodnotový, zaměřený na efektivitu a výsledky" - pak přesně to samé by už Marx mohl napsat o onom diktátu zisku. Kapitalistický zisk nezná žádné jiné - humánní - hodnoty, nežli sebe sama, tedy efektivitu, maximalizaci sebe samého. A tak ten produkt práce člověka, který mu měl sloužit, se nyní obrací proti němu samému, stává se vládou nad člověkem, podřizuje ho své vlastní moci. Pro vystižení tohoto převrácení vztahu subjekt - objekt dokonce Pehe a Marx užívají velmi podobných příměrů: jestliže Pehe hovoří o "golemovi" ke kterému člověk ztratil šém, pak Marx užívá obrat o "fetiši" - tedy o taktéž mystické bytosti kterou člen přírodního národa vytvoří vlastníma rukama, ale poté se k ní modlí jako k nadřazené, jeho samého ovládající bytosti.
Sečteno a podtrženo: toto zatlačování autenticky lidského světa (respektive "demokracie"), na které si zde stěžuje Jiří Pehe, naprosto a v žádném případě není ani novým fenoménem, ani nějakým novodobým objevem. Zopakujme ještě jednou: tuto nadvládu odosobněných, odcizených mechanismů a struktur nad člověkem už dávno analyzoval a popsal Karel Marx; že soudobá politologie po celá dvě staletí tyto jeho poznatky dokázala ignorovat, a že ona sama - podle Marxova vyjádření - soustavně "stavěla svět na hlavu", to jest že tato politologie systematicky šířila tu mystifikaci, že prvotním, určujícím faktorem společenských procesů není materiální sféra, nýbrž sféra politiky, pak na tomto naprostém selhání politologie sám Marx ovšem nenese žádnou vinu.
Přičemž je nutno připojit ještě jednu poznámku: Marxův náhled do těchto člověku odcizených, ale člověka ovládajících procesů a struktur je nejen mnohem dřívějšího data nežli Heideggerův model o dominanci "technovědy", ale ve skutečnosti jde mnohem více do hloubky.
Společné oběma modelům je rozpoznání, že - obrazně řečeno - "kdo s čím zachází, s tím také schází". Člověk se zde chová jako Goetheův čarodějný učeň: namlouvá si že má všechno pod kontrolou, ale přitom vypouští do světa síly které ho vzápětí ovládnou. Ovšem - Heideggerova "technověda" má pouze obecný, nespecifický charakter; jak sám Jiří Pehe správně konstatuje, ta může mít sama o sobě stejně tak i pozitivní, jako negativní charakter. K produktům technovědy se člověk vztahuje víceméně jenom jako konzument; může se tedy vydat do jejich moci, ale také nemusí. Zatímco v tom modelu s kterým pracoval Marx, tam člověk nemá na výběr, on zde vstupuje do oněch odosobněných vztahů tržní ekonomiky nutně a nevyhnutelně, protože nemá na výběr, pokud nechce zemřít hlady. Nevstupuje do těchto vztahů pouze jako konzument, nýbrž tyto vztahy jsou pro něj ryze existenčně primární, a proto ho jejich - dehumanizující - působení zasahuje mnohem hlouběji, mnohem fatálněji.
Tolik tedy k tématu převrácení vztahu subjekt - objekt v současné éře.
Pokračujme v našich úvahách a analýzách na dané téma. Napřed si ještě v krátkosti zrekapitulujme závěry ke kterým jsme se doposud propracovali:
Za prvé, není důvod podivovat se nad "náhlou" regresí demokracie k oligarchii; tento model demokracie ze své samotné podstaty vždy obsahuje silné elementy oligarchizace.
Za druhé, onen fakt že svět člověka (a tedy i svět politiky, čili i samotná "demokracie") jsou determinovány, a tedy i ovládány mnohem hlouběji zakotvenými faktory a strukturami z materiální sféry, to není žádný nový objev, nýbrž byl jedním ze základních sloupů už marxistické teorie společnosti. Přičemž tato marxistická teorie v tomto směru zasahovala mnohem hlouběji nežli tyto novodobé modely o "technovědě" a z nich vyplývající úvahy o "technofašismu". Tyto novodobé modely jsou tedy pouze myšlenkově zploštělou verzí původního Marxova schématu o určující roli "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě".
---------------------------------
S tímto vědomím pravého stavu věcí se nyní můžeme věnovat dalšímu dílčímu tématu. Jiří Pehe zde líčí alarmující vizi, jak se "naše" liberální demokracie pod údery nového technofašismu rozpadá, jak se ztrácejí její hodnoty, jak na místo těchto hodnot nastupuje mocenský a komerční cynismus rezultující z narůstající okupace životního prostoru člověka novými technologiemi, spojenými především s nástupem Umělé inteligence a nových masových způsobů veřejné komunikace.
Nyní otázka: co by mělo být na tomto napohled natolik přesvědčivém obrazu současné situace chybného, zavádějícího?
Odpověď zní: zásadní vadou prakticky všech soudobých politických modelů a teorií je to, že svá myšlenková schémata nepočínají - jak by se logicky očekávalo - od počátku, nýbrž že své představy o tom jak by měl být organizován lidský svět začínají rozpřádat odněkud zprostředka, ne-li rovnou až od toho, co je ve skutečnosti až koncem, až posledním článkem celého řetězce.
Co je tímto konstatováním principiální modelové deficitnosti současných politických teorií míněno? - Jedná se o následující moment. Když si všechny relevantní politické modely a teorie postavíme do jedné řady, pak přes veškerou jejich vzájemnou rozdílnost konec konců sdílejí jeden společný moment. Všechny totiž konec konců musejí zaujmout nějaké stanovisko k naprosto zásadní otázce: vychází jejich koncept z premisy, z předpokladu že člověk je dobrý - anebo ale že člověk je špatný?
Podle toho jaká bude odpověď na tuto výchozí otázku se pak ukáže, že určité politické modely jsou od samotného počátku nemožné; a pokud jsou nicméně praktikovány, pak jsou vnitřně trvale rozporuplné, a nikdy nemohou splnit očekávání do nich vkládaná.
Vraťme se teď ale ke zcela konkrétnímu výkladovému modelu, který zde předkládá J. Pehe. Podle tohoto výkladu zde tedy máme dánu jakousi o sobě dokonalou, mravně nezkalenou, vysokým humánním hodnotám bezpodmínečně upsanou liberální demokracii, která je náhle ohrožována trumpovsko-muskovskou říší zla. Zla antiliberálního, zla antidemokratického. Přičemž ovšem obzvláště fatálním momentem na tomto klasickém středu Dobra se Zlem je to, že populace liberálních demokracií se masově nechávají zlákat, svést, zmanipulovat zákeřnými algoritmy perfidních Muskových sociálních sítí. Síly zla tedy na naši skvělou liberální demokracii útočí nejen zpříma, tím že obsazují její mocenská centra a ta která se jím ještě nepodařilo ovládnout soustavně zpochybňují nebo ignorují; ale navíc se svou subverzivní činností stále více zmocňují myslí a vůlí "naší" strany, tedy populace liberálních demokracií.
Na tomto místě, při pohledu na tento dramatický zápas Dobra se Zlem, je ovšem nutno položit další klíčovou otázku: Jak je to vůbec možné, že se lidové masy liberálních demokracií, tedy ti kteří by měli tvořit jejich občanskou základnu - že se takto snadno, až vysloveně radostně nechají zlákat a svést zjevnými nepřáteli této demokracie?!...
Jak to, že se v těchto "demokratických" masách nebudí duch kolektivního vzdoru, odporu proti těmto zjevným silám Zla? Že by manipulativní moc oné "technovědy" byla natolik neodolatelná, že proti ní není žádné obrany? Když ovšem sám Jiří Pehe konstatuje, že tyto výdobytky moderní (komunikační) techniky jsou samy o sobě neutrální, a že se od ní naopak očekával silný demokratizační impuls? Jak je jen možné, že se to, co vlastně mělo být "dobrým dílem" čím dál tím více zvrhává v naprostý opak?
Pro odpověď, pro vyřešení této záhady se musíme vrátit k naší předchozí úvaze. Tedy - k otázce po dobru a zlu v člověku. Celý koncept liberální demokracie je totiž ve skutečnosti možný jenom a pouze v tom případě, když učiníme předpoklad, že člověk je ve svém jádru, ze své nejhlubší přirozenosti dobrý. Kdyby totiž tento předpoklad "dobrého člověka" nebyl učiněn, pak by vůbec nebylo možno veškerou moc ve státě vložit do rukou lidu - bez akutního rizika že tato státní moc bude tímto lidem zneužita, že na místo ušlechtilých humánních hodnot nastoupí masové vzývání hodnot dekadentních, či přímo antihumánních.
Liberální demokracie tento předpoklad také fakticky činí - ovšem nikdy tento svůj základní axiom nevysloví nahlas. Z dobrých důvodů: jakmile se totiž tato věta "člověk je ze své přirozenosti dobrý" vysloví nahlas, okamžitě se v plné nahotě vyjeví bezbřehá naivita, neobhajitelnost takovéhoto tvrzení. Člověk je ve své holé realitě prostě tím tvorem, jak ho stvořila samotná evoluce - tedy bytostí s určitou schopností altruistického jednání, ale zároveň s primárním pudem preferování svého vlastního osobního zájmu přede vším ostatním. Tedy i před zájmy celku.
Připomeňme si: přesně tento předpoklad "dobrého člověka" učinily i všechny novodobé politické koncepty, konkurující s modelem liberální demokracie. Na tomto předpokladu "dobrého člověka" byl založen celý koncept socialismu; a právě proto tento model historicky zkrachoval, protože namísto očekávaných angažovaných lidových mas nezištně pracujících pro blaho celku zde reálně byla přítomna kvanta individualistů, kteří si společný majetek daleko spíše rozkrádali, nežli aby o něj společným úsilím pečovali. A stejně tak i samotný fašismus - jakožto další konkurent liberální demokracie - byl fakticky stejně tak založen na této představě "dobrého člověka"; ten se vztahoval ovšem pouze na vlastní národ, zatímco veškeré zlo bylo vytěsněno do národů (případně ras) jiných, cizích.
Položme si otázku, proč je tento předpoklad "dobrého člověka" v současné éře natolik oblíbený, natolik populární, ačkoli je zjevně zcela nesmyslný, naprosto nerealistický. Odpověď zní: protože je to tak velice pohodlné. Zatímco staří antičtí myslitelné ještě věděli, jak velice dlouhá, jak úmorně náročná je cesta k "dobrému občanu", tedy k takovému který je skutečně schopen rozpoznat dobro a toto dobro také - oproti svým vlastním nižším spádům a pudům - uskutečňovat (konstitutivní význam v tomto ohledu má především Platónovo dílo "Hostina"), pak dnešní člověk se za takto dokonalého občana deklaroval už samotným faktem své čiré existence. Tento novodobý občánek se tedy už nemusí namáhat s nějakým bojem proti negativním stránkám, proti přízemním sklonům a pudům vždy přinejmenším latentně přítomným v hlubinách jeho osobnosti, jeho vlastního já; nýbrž on se za osobnostně, politicky i hodnotově dovršeného, dokonalého deklaruje už (nejpozději) prostým dosažením věku dospělosti. Nic víc po něm - ve stavu jeho naprosté liberalistické svobody - přece nikdo nemůže a nesmí žádat.
Nyní už tedy máme dánu odpověď na to, proč se tak velké části občanstva liberálních demokracií nechají zlákat a svést jak primitivním a obhroublým trumpovským populismem, tak se i nechají bez odporu manipulovat skrytými algoritmy muskovských sociálních sítí. Ten kdo svou vlastní osobnost dokázal vypracovat, zkultivovat v původním smyslu vzdělaného, všestranně vyspělého antického občana, ten je zcela imunní vůči všem lákadlům této muskovsko-trumpovské nesvaté aliance. Ale průměrný občánek liberální demokracie, který je celý svůj život indoktrinován přesvědčením že to jediné co v životě platí je oddávaní se sladkému konzumu, ten velice snadno, velice ochotně podlehne vábení jak trumpovského populismu, tak muskovských algoritmů lákajících ho na stále další a další "eventy" laciných a povrchní zábav a zábaviček.
Ještě jednou tedy: onen obraz, že by zde stála jakási o sobě dokonalá a všestranně humánní "říše dobra" liberální demokracie, která je zákeřně ohrožována trumpovsko-muskovskou "říší zla" - tento obraz je zcela falešný. Stejně jako jsme si ukázali, že tato takzvaná "demokracie" má už v sobě samé neodstranitelně zabudován sklon k oligarchizaci, tak stejně tak celý koncept liberální demokracie svým nerealistickým, triviálně ideologizujícím pojetím sám své občanstvo vede k preferování triviálních, bezobsažných, konzumistických způsobů existence. Trumpův populismus a Muskovy manipulující algoritmy tedy zde, v samém jádru liberální demokracie, nacházejí už dokonale připravenou půdu pro své antihumánní působení.
Pokud vůbec ještě existuje nějaká cesta ven z tohoto marasmu, pak jako naprosto první krok je nutno vzdát, odhodit onu ideologickou fikci "dobrého člověka". Je nutno zcela znovu se vší vážností a závažností položit otázku, co za bytost, s jakými rodovými vlastnostmi a hodnotami je vlastně člověk. A teprve pokud budeme schopni a ochotni si tuto otázku zodpovědět podle pravdy, teprve poté můžeme začít koncipovat zcela nové projekty společenského, státního a politického uspořádání.
Tak tady opravdu, ale opravdu nikdo pořádně nečetl Lenina.
Shodou okolností o krizi liberální demokracie vyšel článek i na internetovém magazínu "Forum24": https://www.forum24.cz/zapad-ocitl-ve-stavu-divne-valky-manzelstvi-mezi-demokracii-a-liberalismem-prochazi-krizi
Ovšem - úvahy autora článku jako obvykle zůstávají v naprosto povrchní rovině myšlení. On pouze znovu opakuje standardní floskuli, že v liberální demokracii je "vůle většiny omezována" systémem vah a protivah a principy základních práv - ale ani v sebemenším si neklade otázku, co je na samotném principu demokracie natolik negativním, natolik destruktivním momentem, že ten musí být vyvažován, neutralizován principem liberalismu. Kdyby se nad touto otázkou jenom na chvíli doopravdy zamyslel, musel by nevyhnutelně dospět ke konstatování, že touto základní vadou demokracie je populismus, trvalý sklon podlehnout iracionálním sklonům a choutkám davu, namísto racionálního a odpovědného řízení státních záležitostí. A pokud by dospěl k tomuto poznání, pak by si musel položit i kritickou otázku, zda je to právě princip liberalismu (který sám vychází nikoli z racionality a odpovědnosti, nýbrž z nepodmíněné autonomie, a tedy taktéž z osobních choutek individua) - jestli je to tedy právě princip liberalismu který může mít potenciál být jednou provždy systémově vhodným a optimálním doplňkem a protiváhou demokracie.
Místo toho se autor článku rozhořčuje nad tím, že prý onen původní, "správný" liberalismus je v nynější době vykládán "excesivně", například pro boj za záchranu životního prostředí. Ukazuje se zde opět, že obhajoba systému liberální demokracie je dnes fakticky už postojem konzervativním; liberální demokracie jim byla dobrá dokud zaručovala pohodový, měšťácký způsob existence, tedy v zásadě stále rostoucí konzum bez nějakých složitějších úvah o tom, kam směřuje lidstvo a jaký je vlastně smysl lidského žití a bytí.
Jakmile se ale začne rozpadat tento nesložitý, měšťácko-konzumní způsob existence, pak se i celá tato slavná liberální demokracie dostává velmi rychle na hranici svých možností. Projevuje se zde její obsahová prázdnota, její omezenost pouze na určité mechanismy rozdělení politické moci. Liberální demokracie se domnívala (a svému lidu po dlouhou dobu namlouvala), že pouze tímto politickým mechanismem dokáže nahradit konkrétní obsahy života člověka a společnosti; a nyní se podivuje nad tím že v důsledku této své imanentní bezobsažnosti upadá do jedné krize za druhou. Že velké části jejího vlastního lidu se s ní nedokáží ztotožnit, a že když ona jim není schopna poskytnout nějakou pravou životní a osobní identitu, tak že si oni tuto identitu hledají někde jinde.