Moderní společnosti se po více než sto let potýkají s neúměrnou tržní silou. Proč by tedy měla být moc, jakou nad námi mají velké technologické firmy, něčím nevídaným? Liší se snad zásadním způsobem monopolní ropná společnost Standard Oil ve dvacátých letech dvacátého století, IBM v sedmdesátých letech nebo Walmart ještě vcelku nedávno od dnešního Googlu, Amazonu nebo Mety?

Pokud by se zásadně nelišily, mohli bychom je nejspíš regulovat za pomoci legislativy, která má svůj počátek už v Shermanově antimonopolním zákonu z roku 1890. Předsedkyně americké Federální obchodní komise Lina Khanová se o to odvážně pokouší. Její snaha je bohužel marná. Velké technologické firmy jsou ve skutečnosti zásadně odlišné a nedají se regulovat podobně jako trusty, kartely nebo koncerny, s nimiž jsme se dosud setkali.

Adam Smith popsal kapitalismus jako městský trh, na kterém rodinná řeznictví, pekárny a pivovary prostřednictvím otevřené a na mravních citech založené soutěže prosazují veřejný zájem. To ovšem ani za mák nepřipomíná moderní ekonomiky.

Téměř všechna průmyslová odvětví — od železnic, energetiky a telekomunikací až po výrobu pracího prášku, automobilů a léčiv — tvoří v praxi kartely mezi obrovskými konglomeráty, které zcela ovládají trh. Jejich moc slábne jen ve vzácných okamžicích, když politici najdou dost odhodlání a prosadí antimonopolní legislativu — někdy se jim dokonce podaří tyto konglomeráty i rozbít.

Proč se totéž nemůže podařit v případě velkých technologických firem? V čem spočívá jejich jedinečnost?

Síťový efekt

Původně měly antimonopolní regulace zabránit zdražování zboží. Velké firmy se snažily omezovat nabídku, dokud cena nedosáhla úrovně maximalizující jejich monopolní zisk — na úkor spotřebitelů i zaměstnanců, protože zaměstnanost klesá spolu s výrobou. Takový postup samozřejmě není namístě v případě služeb velkých technologických firem, poskytovaných zdarma a bez překážek v zásobování.

Rozbití monopolu Standard Oil, o nějž usiloval americký prezident Theodore Roosevelt, vyžadovalo sice politickou odvahu, ale po technické stránce bylo vcelku jednoduché. Jak ale rozložit sílu Amazonu, Facebooku, Paypalu, či dokonce Airbnb, Tesly či Starlinku? Pokud by se o něco takového vláda pokusila, čelila by rozzuřeným uživatelům platforem, kteří je využívají právě pro jejich univerzálnost.

Bezplatnost služeb zde znamená, že uživatelé nejsou zákazníky. Zákazníky jsou tu podniky, které využívají algoritmy velkých technologických firem, aby s jejich pomocí oslovovali uživatele. Amazon nebo Facebook účtují prodejcům za toto privilegium horentní částky — vybírají od nich určitou formu cloudové renty. Regulační instituce proti tomu nemohou dělat prakticky nic.

Neodváží se jít proti proudu veřejného mínění, proti milionům uživatelů, které Big Tech získává na svou stranu. Nemají možnost ochránit běžné kapitalisty před technofeudály neboli cloudalisty, jak je nazývám ve své poslední knize Technofeudalismus: Co zabilo kapitalismus.

To představuje obrovský problém — a přece ani to není hlavním důvodem mimořádné moci velkých technologických firem.

Nenechme se mýlit: Big Tech není High Tech. Výrobci průmyslových robotů, jako jsou ABB, Kuka, Kawasaki a Yaskawa, vyrábějí znamenité technologické zázraky, nemají však nad námi zdaleka takovou moc jako velké technologické firmy — Big Tech. Počítače IBM neměly v šedesátých a sedmdesátých letech konkurenci a vládám i soukromému sektoru dodávaly — na svou dobu — špičkové přístroje. Také společnost AT&T měla v USA monopol na telefonní služby, dokud nebyla v roce 1984 rozdělena. Ale ani IBM, ani AT&T neměly nad společností takovou moc, jakou má dnes Big Tech.

Internetové platformy jako WhatsApp a TikTok totiž těží z obrovského síťového efektu: s každým novým uživatelem, kterého získají, se nabízené služby stávají pro dosavadní uživatele hodnotnější.

V případě společnosti AT&T se síťový efekt odvíjel od toho, že firma účtovala za volání do sítě jiných telekomunikačních společností vyšší částku. Tuto výhodu regulátor snadno eliminoval tím, že operátorům plošně zakázal účtovat vyšší poplatky za volání zákazníkům jiných poskytovatelů.

Cloudový kapitál si bere naše duševno

Jak ale mohou regulační instituce zrušit síťový efekt platformy X nebo Facebooku? Interoperabilita by znamenala, že byste mohli všechny své příspěvky, fotografie, videa, přátele a sledující ze sítě X a Facebooku bez problémů přenést na jinou platformu, řekněme Mastodon. To ovšem je — na rozdíl od prostého zajištění, aby zákazníci AT&T volali zákazníkům Verizonu bez příplatku — po technické stránce prakticky nemožný úkol.

Překážky stojící v cestě interoperabilitě ale nejsou hlavním důvodem moci velkých technologií. Na počátku sedmdesátých let si IBM monopolizovala výpočetní prostředky způsobem, který se příliš nelišil od dominance společnosti Standard Oil v oblasti energetiky nebo téměř monopolního postavení Detroitu v soukromé dopravě.

To, co dnešní postavení Big Tech odlišuje od někdejšího postavení IBM, je ohromný technologický přelom. Přístroje sice nezačaly vnímat na způsob Terminátora, udělaly však něco zajímavějšího: s pomocí mazaných algoritmů se přeměnily z výpočetních zařízení na zařízení proměňující naše chování.

Prostřednictvím Alexy, Siri nebo Google Assistanta nás spotřebitele cloudový kapitál učí, jak mu poskytovat tipy, co bychom si chtěli koupit. Jakmile si získá naši důvěru, prodává zboží, které si vybereme, přímo nám — čímž obchází všechny existující trhy.

Majitelé cloudového kapitálu, cloudalisté, vybírají od svých vazalů — výrobců — rentu za to, že mohou využívat jejich cloud, zatímco my — uživatelé — pro ně pracujeme zdarma. S každým rolováním, s každým lajkem, s každým sdíleným příspěvkem a hodnocením rozhojňujeme jejich cloudový kapitál. Cloudovému kapitálu se nevyhnou ani dělníci v továrnách a skladech: se svými konzolemi a elektronickými náramky připomínají roboty, jež algoritmy pohánějí k rychlejší práci.

V technofeudalismu mohou regulační instituce zkrotit moc velkých technologických firem jen velmi těžko. Nechali jsme si totiž vzít výhradní právo nakládat sami se svou vlastní myslí.

Každý dělník se v pracovní době stává „proletářem na cloudu“ a ve volném čase „cloudovým nevolníkem“. Každý samostatně výdělečně činný snaživec se stává „cloudovým vazalem“ a současně i „cloudovým nevolníkem“. Zatímco si soukromý kapitál přivlastňuje vše materiální kolem nás, cloudový kapitál si bere naše duševno.

Co nám zbývá? Chceme-li, abychom naše mysli získali zpět do své moci, potřebujeme kolektivní vlastnictví cloudového kapitálu. Jedině tak se z prostředku modifikujícího naše chování za účelem zisku může stát prostředek lidské spolupráce a emancipace. Snad to zní jako z říše snů. Je to však méně bláhové než doufat, že vlády uspějí v regulaci velkých technologií.

Z anglického originálu Big Tech Cannot Be Regulated publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.