Moderní společnosti se po více než sto let potýkají s neúměrnou tržní silou. Proč by tedy měla být moc, jakou nad námi mají velké technologické firmy, něčím nevídaným? Liší se snad zásadním způsobem monopolní ropná společnost Standard Oil ve dvacátých letech dvacátého století, IBM v sedmdesátých letech nebo Walmart ještě vcelku nedávno od dnešního Googlu, Amazonu nebo Mety?

Pokud by se zásadně nelišily, mohli bychom je nejspíš regulovat za pomoci legislativy, která má svůj počátek už v Shermanově antimonopolním zákonu z roku 1890. Předsedkyně americké Federální obchodní komise Lina Khanová se o to odvážně pokouší. Její snaha je bohužel marná. Velké technologické firmy jsou ve skutečnosti zásadně odlišné a nedají se regulovat podobně jako trusty, kartely nebo koncerny, s nimiž jsme se dosud setkali.

Adam Smith popsal kapitalismus jako městský trh, na kterém rodinná řeznictví, pekárny a pivovary prostřednictvím otevřené a na mravních citech založené soutěže prosazují veřejný zájem. To ovšem ani za mák nepřipomíná moderní ekonomiky.

Téměř všechna průmyslová odvětví — od železnic, energetiky a telekomunikací až po výrobu pracího prášku, automobilů a léčiv — tvoří v praxi kartely mezi obrovskými konglomeráty, které zcela ovládají trh. Jejich moc slábne jen ve vzácných okamžicích, když politici najdou dost odhodlání a prosadí antimonopolní legislativu — někdy se jim dokonce podaří tyto konglomeráty i rozbít.

Proč se totéž nemůže podařit v případě velkých technologických firem? V čem spočívá jejich jedinečnost?

Síťový efekt

Původně měly antimonopolní regulace zabránit zdražování zboží. Velké firmy se snažily omezovat nabídku, dokud cena nedosáhla úrovně maximalizující jejich monopolní zisk — na úkor spotřebitelů i zaměstnanců, protože zaměstnanost klesá spolu s výrobou. Takový postup samozřejmě není namístě v případě služeb velkých technologických firem, poskytovaných zdarma a bez překážek v zásobování.