Správa železnic na konci minulého roku konečně vypsala tendr na dodání jednotného informačního systému pro česká nádraží. Cestující v České republice teď na jejich nástupiště navádí software čtyř různých dodavatelů, a železničáři proto musejí absolvovat školení navíc, řešit zvláštnosti každého ze systémů, pasažéři se zase mohou v každé stanici dočkat trochu jiných pokynů.

Dává smysl, že chce Správa železnic mít jediné řešení, aby mohla vše potřebné řešit s jedním dodavatelem přes jednu smlouvu za jednu cenu. Veřejná zakázka však zahrnuje i požadavek, aby nový systém uměl strojově syntetizovat staniční hlášení. Lidské hlasy tak z české železnice zmizí.

Kdo se ohradí proti „nevyhnutelnému“ technologickému pokroku, riskuje, že bude vykřičen jako staromilec nebo luddita. Nebudou copak nová hlášení pro všechny příjemnější? Stát ušetří za dabéry, dabéři ušetří čas strávený nahráváním názvů nových stanic, cestující ocení plynulejší tok informací. Už jsme si zvykli na to, že hlášení řídí počítač z předem nahraných zvukových úryvků, nepřichází teď zkrátka jen další zákonitý krok, další „inovace“?

Přeci jen je situace jiná. Poslední roky žijeme v době nadšení z toho, čemu říkáme „umělá inteligence“. Tímto pojmem zpravidla označujeme tzv. velké jazykové modely a další modely založené na principu strojového učení.

Zjednodušeně: počítač dostane na vstupu obrovské množství strukturovaných dat, třeba knih a novinových článků nebo zvukové nahrávky reálných konverzací a proslovů, a v těch hledá vzorce. Po nějaké době si program začne všímat, jak do sebe slova zapadají, a dokáže pravděpodobnostním výpočtem vygenerovat „přirozenou“ větu, ať už v textu nebo v řeči.