Od devadesátých let minulého století, kdy se k dlouhodobému pohlcení pracující třídy sociální demokracií na Západě přidalo zhroucení Sovětského svazu a jeho satelitů na Východě, se v intelektuálních kruzích uchytilo úsloví: „Je snazší si představit konec světa než konec kapitalismu.“ Jak poznamenává McKenzie Warková, v té době existoval zvláštní konsenzus mezi stoupenci a kritiky kapitalismu: „Kapitál je věčný. Je to trvalý proces a veškeré dění kolem nás je projevem jeho podstaty.“ V poslední letech se však situace změnila — a pokusy představit si konec kapitalismu se zase začaly objevovat.

Jak skončí kapitalismus?

Jedním z takovýchto příkladů byl v roce 2014 esej bývalého ředitele Institutu Maxe Plancka pro studium společností v Kolíně nad Rýnem Wolfganga Streecka s názvem Jak skončí kapitalismus?. Streeck šel k jádru věci, když prohlásil: „Navrhuji uvažovat o konci kapitalismu, aniž bychom si kladli za povinnost zodpovědět otázku, co navrhujeme místo něj. Je to marxistický — nebo lépe řečeno modernistický — předsudek, že kapitalismus jako historická epocha skončí teprve tehdy, až bude na obzoru patrná nová, lepší společnost a revoluční subjekt připravený ji realizovat ku prospěchu celého lidstva.“

Streeck k problému přistoupil originálně, inspirován dílem významného maďarského sociologa Karla Polanyiho. Vycházel z teze, že kapitalismus je natolik úspěšný v komodifikaci všeho — tedy v přeměně nejen půdy a práce, ale i oblastí, které dříve stály mimo tržní směnu, jako jsou znalosti, veřejná infrastruktura či životní prostředí, ve zboží určené k tržní směně —, že tím likviduje sociální, kulturní a politické podmínky své vlastní reprodukce.

Ústředním argumentem přitom bylo, že tlak na zisk se stal natolik intenzivním, že kapitál ničí samotný základ udržitelné akumulace — práci — tím, že snižuje životní úroveň v jádrových ekonomikách a zároveň umožňuje pouze extrémně nízké mzdy v ekonomikách globálního Jihu, kam se kapitál přesunul.

Streeck patřil mezi první, kdo rozvinul pojem „polykrize“ — myšlenku, že kvůli podkopání kontrolních mechanismů, které dosud bránily kapitálu přeměnit vše ve zboží, propukají krize napříč různými oblastmi společenské existence. Tyto krize se negativně ovlivňují, znásobují svůj hromadný účinek a vytvářejí to, co Streeck nazývá pěti strukturálními poruchami kapitalismu: ekonomickou stagnaci, oligarchické rozdělení bohatství, uchvácení veřejného prostoru soukromým vlastnictvím, korupci a globální anarchii.

Odpoutání akumulace od sociální reprodukce

Richard Westra v knize Politická ekonomie postkapitalismu rozvíjí podobný argument. Akumulace kapitálu může probíhat pouze tehdy, pokud zisky z výrobního procesu nemíří jen do spotřeby a investic, ale část jich směřuje rovněž na mzdy. To umožňuje pracujícím, kteří vytvářejí nadhodnotu, fyzicky se reprodukovat.

Westra souhlasí se Streeckem, že sociální podmínky pro reprodukci pracovní síly na globální úrovni zanikají, protože se kapitál přesouvá do chudších zemí, aby se vyhnul vyplácení vysokých mezd pracovníkům v rozvinutých ekonomikách, přičemž těm na globálním Jihu platí jen naprosté minimum.

Stejně důležité je podle Westry také to, že průmyslový a výrobní sektor, v němž tradičně probíhalo odčerpávání nadhodnoty, se stal de facto sekundární součástí ekonomiky, podřízenou stále více té její části, jež neprodukuje zboží, nýbrž nehmotné statky, jako jsou patenty, databáze či design, u nichž se výrobní náklady pohybují kolem nuly.

Zisky čím dál častěji pocházejí z této „nehmotné ekonomiky“ a nesměřují zpět do produktivního sektoru, ale do spekulací. Ti, kdo monopolizují informační technologie, jež prostřednictvím patentů a autorských práv reprodukují nehmotné statky — například Microsoft, Google nebo Facebook — se tak stávají exponenciálně bohatšími, což přispívá k prohlubování propastné nerovnosti příjmů a bohatství, charakteristické pro naši dobu.

Výrazně omezená role tradičního průmyslového a výrobního sektoru v procesu akumulace kapitálu a dominantní postavení monopolizovaného sektoru nehmotných statků, který své zisky získává především kontrolou znalostí, vytvářejí to, co Westra nazývá „kapitalisty bez kapitalismu“, i když sám vyjadřuje určitou pochybnost o užitečnosti tohoto pojmu.

Pohřbívání kapitalismu

Podle Westry i Streecka prochází kapitalismus konečnou krizí, ale stále ještě trvá. Najdeme však teoretiky, kteří tvrdí, že kapitalismus už skončil a je načase, aby se teorie s touto skutečností vyrovnala. McKenzie Warková v knize Kapitál je mrtvý: Je tohle horší? tvrdí, že kapitalismus nahradil nový způsob produkce, který se vyznačuje kontrolou „vektorů“.

Těmito vektory jsou informační technologie, které prostupují všemi dimenzemi ekonomického a společenského života. Ti, kdo tyto vektory kontrolují, nahradili tradiční kapitalisty a stali se novou vládnoucí třídou.

Stejně tak byl konflikt mezi kapitálem a prací, který byl motorem změn v kapitalismu, nahrazen bojem mezi „hackery“, produkujícími znalosti, a „vektoralistickou třídou“, která prostřednictvím patentů a řízením informačních toků tyto znalosti přeměňuje v zisk.

Warková vysvětluje: „Zatímco kapitalistická třída vlastní výrobní prostředky, vektoralistická třída vlastní vektory informací. Vlastní rozsáhlé vektory výpočetní techniky, které prostupují prostorem. Vlastní rozsáhlé vektory komunikace, které zrychlují ekonomické a společenské procesy. Vlastní autorská práva, patenty a ochranné známky, jež upoutávají pozornost nebo zajišťují vlastnictví nových postupů a technologií. Vlastní logistické systémy, které spravují a monitorují rozmístění a pohyb zdrojů. Vlastní finanční nástroje, jež zastupují hodnotu každého zdroje a lze je uvést na trh, aby bylo možné kolektivně odhadnout hodnotu všech kombinací těchto zdrojů. Vlastní algoritmy, které třídí, řadí a přiřazují konkrétní informace v konkrétních situacích.“

Warková tvrdí, že kapitalisté byli v podstatě odsunuti a vystřídáni vektoralisty. Informační technologie byly mezi 70. a 90. lety spojencem kapitalistů v jejich boji proti silnému hnutí pracujících, avšak po vítězství v tomto boji byli kapitalisté sami vytlačeni vektoralisty. Hlavním důvodem je, že vektoralisté operovali s jiným druhem prostředků, což jim poskytlo zásadní výhodu:

„Vlastnit výrobní prostředky, tedy pracovní sílu materializovanou do kapitálu formou továren a zařízení, je fixní a dlouhodobá investice. Vlastnit a kontrolovat vektor, tedy „hack“ nových informací materializovaných do patentů, autorských práv, značek a logistických systémů, umožňuje nebýt přímo vázán na fyzickou výrobu, snadno se přizpůsobovat a pružně reagovat na změny. Nejde nutně o racionálnější řešení, ale o jeho abstraktnější formu.“

Nástup technofeudalismu

Bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis do značné míry na analýzu Warkové navazuje. Její vliv je zřejmý například ve Varufakisově knize Technofeudalismus: Na co umřel kapitalismus.

Stejně jako Warková i Varufakis tvrdí, že jsme vstoupili do období nového způsobu produkce. Netvrdí přitom, že by kapitalisté už nebyli důležití. Stále hrají roli a podílejí se na odčerpávání nadhodnoty či zisku od pracovníků ve výrobním procesu. Sami jsou však podřízeni nové elitě — „cloudovým kapitalistům“ neboli „cloudalistům“, kteří privatizovali dřívější veřejný statek — prostředí kyberprostoru — a nyní kontrolují přístup k němu.

Mezi nejmocnější cloudalisty patří Google, Microsoft, Apple, Amazon a výrobce čipů Nvidia. Kontrolují globální informační dálnice, které jsou materiálně udržovány obrovskými datovými centry rozmístěnými napříč celým světem. Přístup k těmto propojeným sítím v kyberprostoru, známým jako „cloud“, je nyní nezbytný pro tradiční kapitalisty, aby se dostali k vám a mohli prodat své produkty.

Tito korporátní strážci vydělávají tím, že kapitalistům účtují „rentu“. Bez přístupu k síti totiž nemohou kapitalisté dosahovat zisku. Velmi podobně jako kdysi feudálním pánům kontrolujícím půdu umožňuje monopolní kontrola nad cloudem přímo či nepřímo vybírat „rentu“ — příjem, který není podmíněn tržní konkurencí, na které zisk tradičně závisel.

Právě tato závislost většiny cloudalistů na příjmech a bohatství získaném z vybírání nájemného od všech účastníků trhu, a nikoli tradičním akumulováním hodnoty v procesu výroby, vede Varufakise k tomu, aby současný způsob produkce označil termínem „technofeudalismus“.

Stejně jako v tradičním kapitalismu nevytvářejí hodnotu vlastníci, tak ji dnes nevytvářejí cloudalisté. Skutečnými původci hodnoty jsou podle Varufakise takzvaní cloudoví proletáři a cloudoví nevolníci. Jako cloudové proletáře označuje provozní zaměstnance v Amazonu a dalších technologických gigantů, kteří nejsou organizováni v odborech, dostávají mizerné mzdy a neustále jim hrozí, že jejich pracovní místa nahradí roboti a umělá inteligence. Práce těchto proletářů ovšem vytváří jen zlomek hodnoty, kterou si přivlastňují cloudalisté.

Většinu jí vytvářejí cloudoví nevolníci. Varufakis navazuje na Warkovou a Shoshanu Zuboffovou, autorku vlivné knihy Věk kapitalismu dohledu, a tvrdí, že cloudovými nevolníky je velká část z nás: poskytujeme materiál pro cloud, kdykoli něco vyhledáváme na Googlu, vyvěšujeme fotku na Facebooku nebo objednáváme knihu na Amazonu — to vše je materiál, který je zpracován do informací, jež cloudalisté a tradiční kapitalisté mohou využít k vytváření stále sofistikovanějších marketingových strategií, aby nás přiměli utrácet.

Typickým rysem cloudových nevolníků je, že vykonávají neplacenou práci pro cloudalisty — pracují zdarma, aniž by si to sami uvědomovali. Jak poznamenává Varufakis: „Fakt, že to děláme dobrovolně, ba dokonce rádi, nic nemění na tom, že jsme neplacení výrobci — cloudoví nevolníci, jejichž každodenní práce obohacuje malou skupinu multimiliardářů.“

Pozoruhodné je, že ve Varufakisově analýze vykořisťovaných tříd scházejí klíčoví producenti hodnoty ze schématu Warkové — hackeři, tedy kategorie zahrnující programátory, tvůrce obsahu a správce dat a logistiky, kteří vytvářejí bohatství pro technologické oligarchy, jako jsou Elon Musk, Jeff Bezos a Mark Zuckerberg. Je možné, že Varufakis dosud váhá, kam je vzhledem k jejich ambivalentní a nestálé politické orientaci teoreticky zařadit — zda mezi proletáře či nevolníky.

Ať už ale současný způsob produkce považují autoři za „terminální kapitalismus“ nebo postkapitalismus, shodují se, že přivedl lidstvo do situace horší než za klasického kapitalismu.

Podle Westry se současné uspořádání od jiných způsobů produkce, včetně kapitalismu, odlišuje v jednom zásadním momentu: aby byl jakýkoli režim vykořisťování udržitelný, musí zajistit prostředky, díky nimž pracovní síla, která vytváří bohatství vládnoucí třídy, může reprodukovat svou existenci. Tento vztah byl však v postkapitalistické éře přerušen — vládnoucí třída raději směřuje své zdroje do spekulativních podniků než do zajištění živobytí, čímž odsuzuje pracovní sílu, která se snaží přežít, ke stále větší zadluženosti.

„Dokonce i autoritářské režimy potřebují reprodukovat materiální životy lidí, byť jako vedlejší produkt svého společenského cíle či projektu,“ poznamenává Westra. Odkazuje přitom na slavnou myšlenku Rosy Luxemburgové a varuje, že „bez nových socialistických alternativ nastupuje doba barbarství a společenského rozkladu.“

Umělá inteligence: od příslibu k hrozbě

V době nástupu informačních technologií v 90. letech se vyskytli tací, kteří v nich spatřovali nástroj pro skok z říše nutnosti do říše svobody, z prehistorie do dějin, jak zní slavná Marxova a Engelsova slova. Podle Paula Masona Marx v textu známém jako Fragment o strojích, který tvoří součást objemných Rukopisů Grundrisse, předvídal dobu, kdy díky zrychlenému rozvoji výrobních sil bude hlavním cílem lidstva dosažení „svobody od práce“.

Na prahu komunismu, teoretizoval Mason, „osvobození přijde s volným časem“, nebo jak to vyjádřil Marx, bude možné, „abych dnes dělal to, zítra ono, abych ráno lovil, odpoledne rybařil, večer se zabýval chovem dobytka, abych po jídle kritizoval, podle toho, na co mám zrovna chuť; a přitom se ze mne nikdy nestane lovec, rybář, pastevec ani kritik.“ To, co lidem dosud bránilo v ustavení společnosti hojnosti, v níž technologie sníží mezní náklady výroby téměř na nulu, byla kontrola těchto technologií informačními monopoly, podporovanými vládami a velkými bankami.

Optimistický pohled na potenciál informačních technologií — které by sloužily jako most ke komunismu, pokud bychom dokázali odstranit železná omezení, jež „společenské výrobní vztahy“ kladou na „výrobní síly“ — se o dvě desetiletí později vytratil. S příchodem umělé inteligence se vyhlídka osvobození jeví vzdálenější než kdy dříve, neboť vývoj informačních technologií je určován zájmy těch, kdo je ovládají. Technologický rozvoj není třídně neutrální.

Ve své působivé knize Impérium umělé inteligence, v níž rozkrývá praktiky Sama Altmana a OpenAI, varuje Karen Hao před destabilizujícími dopady rozvoje centralizované umělé inteligence. Samozřejmě existuje i hrozba vzniku „superinteligence“, která se vydá vlastní cestou, unikne lidské kontrole a ohrozí samo lidstvo. Tento strach propaguje sci-fi literatura a sdílí jej i klíčové postavy v odvětví umělé inteligence.

Ale umělá inteligence znamená i bezprostřední hrozbu. Takzvaná ekonomika nehmotných statků s nulovými výrobními náklady totiž naprosto není nezávislá na ekonomice hmotné. Nevznáší se ve vzduchoprázdnu. Naopak, její fungování přináší obrovské ekologické a lidské náklady. Stejně jako kapitalismus a dřívější způsoby produkce je extraktivistická: vyžaduje masivní těžbu lithia, vzácných zemin a dalších surovin, zabírá rozsáhlé plochy půdy a spotřebovává obrovské množství vody na provoz datových center, jejichž energetická náročnost přispívá ke globálnímu oteplování.

K tomu se přidávají obrovské nároky na práci potřebnou k ověřování, cenzurování a kategorizaci dat shromážděných pro umělou inteligenci, což vede technologické giganty jako OpenAI, Google a Microsoft k najímání a vykořisťování stovek tisíc pracovníků v rozvojových zemích, například v Keni, Venezuele či Filipínách — pracovníků. Ti jsou špatně ohodnocení a mnohdy je jim bráněno organizovat v odborech pod pohrůžkou, že jsou snadno nahraditelní a výroba se může přesunout jinam.

Připočteme-li k honbě za monopolními zisky a absenci regulace ještě touhu států využívat umělou inteligenci k intenzivnímu dohledu nad občany, ocitáme se ve společnosti podobné dystopickému Překrásnému novému světu — a to dávno předtím, než nás hypotetická superinteligence sesadila z vrcholu potravního řetězce a naservírovala si jako dezert.

Barbarství… nebo barbarství?

Je pravda, že Haoová hovoří — se zdrženlivým optimismem — o alternativní cestě vývoje umělé inteligence založené na komunitní kontrole. Podobně Varufakis a Warková předvídají vznik mezitřídních aliancí cloudových nevolníků, cloudového proletariátu, hackerů a tradičních kapitalistů, které se postaví informačním elitám a otevřou možnosti emancipace.

Přesto nelze podceňovat Westrův strach z vládnoucí třídy, která oddělila své zájmy od zájmů celé společnosti a jejího přežití — ve skutečnosti se může tento scénář ukázat jako pravděpodobnější. Portrét takového pádu do barbarství místo skoku do komunismu nabízí pozoruhodný článek Naomi Kleinové, jenž vyšel v deníku The Guardian:

„Celá delegace startupových zemí jasně předvídá budoucnost poznamenanou otřesy, nedostatkem a kolapsy. Jejich high-tech soukromé enklávy jsou v podstatě opevněné únikové kapsy, navržené tak, aby vybraným jednotlivcům poskytly veškerý myslitelný luxus a možnosti ,lidské optimalizace‘, a zajistily jim — a jejich dětem — výhodu v čím dál barbarštější budoucnosti. Stručně řečeno: nejmocnější lidé planety se připravují na konec světa — konec, který sami freneticky urychlují.“

Někteří z našich technologických elit se skutečně připravují k opuštění Země. Jak poznamenává Kleinová: „Kdo potřebuje fungující národní stát, když láká vesmír — nyní údajně Muskova jediná posedlost? Pro Muska se Mars stal sekulární archou, o níž tvrdí, že je klíčová pro přežití lidské civilizace, možná za pomoci nahrání lidského vědomí do obecné umělé inteligence.“

Díky autorům, o nichž zde byla řeč, je dnes snazší představit si konec kapitalismu než konec světa. Ať už systém, který nás svírá, nazýváme terminálním kapitalismem, postkapitalismem či technofeudalismem, dnes více než kdy dřív čelíme dilematu, jež kdysi formulovala Rosa Luxemburgová: socialismus, nebo barbarství. Bohužel jak varují Kleinová, Westra a další, zdá se, že barbarství má náskok.

Z anglického originálu Imagining the End of Capitalism publikovaného na webu Foreign Policy in Focus přeložil OTAKAR BUREŠ.