Americké prezidentské volby představovaly to, co Němci označují slovem Zeitenwende — „bod obratu“. Voliči dali jasně najevo, že si přejí změnu a raději podruhé zvolí Donalda Trumpa, než aby pokračovala vláda udržující na nohou systém, jejž odmítají.

Faktem je, že politické strany hájící status quo prohrávaly letos volby v jedné zemi za druhou. Nicméně význam toho, že voliči v nejstarší demokracii na světě odmítají ústavní principy své země — právní stát, nezávislé a nestranné soudnictví, řádné soudní řízení a řádné předání moci — lze jen stěží přecenit.

Vzájemné osočování začalo ještě před oznámením výsledků voleb a — jak se dalo očekávat — týkalo se elitářství, otázky identity a osoby poražené kandidátky samé. Tento kruh vzájemného obviňování Demokratickou stranu rozvrací a činí ji do budoucna ještě méně způsobilou vládnout.

Odklání také pozornost od skutečného problému, o němž sice všichni vědí, ale dělají, jako by neexistoval: od kapitalismu. Demokracie se ocitla ve smrtící spirále, protože se podřizuje sociálně-ekonomickému režimu, který staví všechny proti všem a podkopává schopnost konsenzu a kolektivního rozhodování.

Není to přitom zdaleka poprvé, co kapitalismus podrývá demokracii. Před sto lety vedla v Evropě rychlá industrializace, neohlížející se na jednotlivce a jejich společenství, k podpoře komunismu a fašismu. Historik ekonomie Karl Polanyi v díle vzniklém za druhé světové války spatřoval příčinu dobových politických otřesů v ekonomickém systému podřizujícím celou společnost tržním principům.

Podle Polanyiho začal tento problém se zrušením původních anglických zákonů o chudobě na počátku devatenáctého století. Vykořeněné masy bezzemků najednou neměly jinou možnost než migrovat do měst a tam se v továrnách, ničících životy jich i jejich dětí, nechat vykořisťovat jako levná pracovní síla. Tento systém sice přinesl prosperitu, ovšem za cenu nesmírných obětí příliš mnoha lidí. Nebýt zkázy, kterou přinesla první světová válka, masový odpor proti tomuto systému by se nejspíš stupňoval mnohem déle.

Spojené státy se sice účastnily první světové války, ale válka nezasáhla jejich vlastní území. Díky tomu se v USA sociálnímu vzepětí podařilo — dokonce i navzdory hospodářské krizi ve třicátých letech minulého století — z velké části vyhnout. Zásadní bylo, že administrativa prezidenta Franklina D. Roosevelta dokázala něco, co jiné země ne: poskytla Američanům dostatečnou ekonomickou jistotu, aby si dokázali představit lepší budoucnost pro sebe i své děti.

Tentokrát je tomu jinak — a to nejen ve Spojených státech. Žijeme v systému, který podle většiny politiků nemá alternativu. Sami se totiž už dávno vzdali kontroly nad tímto systémem a nemají schopnost ani vůli představit si jiný.

Aforismus nedávno zesnulého Fredrica Jamesona, že „je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“, znovu nabyl na aktuálnosti a není těžké pochopit proč. Vlády mají jen velmi omezený manévrovací prostor, aby je — naprosto amorální — finanční trhy nepotrestaly.

Finanční globalizace, která byla dlouho oslavována jako nástroj k disciplinaci politiků, svěřila osud celých společností do rukou investorů, kteří se starají pouze o cenové signály a neberou ohled na lidské potřeby.

Vlády si svázaly ruce v naději, že trhy zajistí kapitál, zboží a pracovní místa. Podlehly představě, že by měly jít trhu z cesty, a otevřely země volnému pohybu kapitálu. Podpořily také zákonné úpravy týkající se majetku a finančních institucí ve prospěch lépe situovaných. Následně, po vypuknutí další krize, vyzvaly centrální banky, aby zachraňovaly finanční instituce, které vyhrožovaly kolapsem celého finančního systému.

Státy také přijaly mezinárodní smlouvy, které nadnárodním korporacím dávají pravomoc žalovat hostitelské státy za ušlý zisk nebo za „nespravedlivé a nerovné“ zacházení. Tím, že na tyto případy dohlížel rozhodčí soud sídlící za hranicemi země, vlády fakticky ochromily vlastní soudy a podkopaly své ústavy, jejichž ustanovení nelze použít jako obranu proti porušování mezinárodních smluv.

Některé země, v první řadě Německo, zašly tak daleko, že ústavním zakotvením požadavku vyrovnaného rozpočtu odepřely budoucím vládám možnost dluhového financování. Jiné státy držely své občany na uzdě pomocí úsporných opatření, zatímco bohatí prosperovali z dalšího prudkého růstu majetku podpořeného uvolněnou měnovou politikou.

Podobně jako Odysseus, který měl ruce přivázané ke stěžni lodi, aby odolal vábení sirén, našly vlády způsoby, jak se vyhnout naléhání svých voličů. Demokratická samospráva tak ztratila důvěryhodnost dávno před vznikem protidemokratických stran, které se jí nyní otevřeně vysmívají.

Polanyi očekával, že po skončení války nastane transformace, v níž bude mít hlavní slovo společnost, nikoliv trhy. Právní a institucionální mechanismy přijaté k dosažení tohoto cíle zpočátku fungovaly, ale mocní soukromí aktéři a jejich právníci brzy našli způsoby, jak je obejít.

Již dvě desetiletí po válce se rozeběhlo to, co Greta Krippnerová z Michiganské univerzity popisuje jako financializaci americké ekonomiky. Finanční zisk se stal cílem, jemuž se musely podřídit všechny ostatní potřeby a snahy. Škody způsobené tímto procesem jsou značné, největší ránu však utrpěla naše schopnost kolektivního rozhodování.

Kdyby se komunismus a socialismus nezhroutily právě ve chvíli, kdy se financializace naplno rozhořela, mnozí by si všimli jejích zhoubných účinků na demokracii daleko dřív. Místo toho byl kapitalismus opěvován jako jediná možná alternativa. V důsledku toho jsme se nedočkali „konce dějin“, který po skončení studené války ohlásil Francis Fukuyama. Jsme odsouzeni ji prožít znovu — zda to bude tragédie, nebo fraška, se teprve ukáže.

Z anglického originálu Capitalism Is Driving Democracy’s Death Spiral publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.