"Demokracie se ocitla ve smrtící spirále, protože se podřizuje sociálně-ekonomickému režimu, který staví všechny proti všem a podkopává schopnost konsenzu a kolektivního rozhodování." - Zlatá slova, chtělo by se bezmála zvolat.

Konečně někdo kdo dokáže pochopit, že demokracie není jakýsi transcendentální "duch vznášející se nad vodami", naprosto nedotčený a nezávislý od toho co se děje pod ním. Tedy co se děje ve sféře materiální produkce, tedy v té oblasti kterou Marx nazýval "materiální základnou" společnosti.

Je tedy výborné, že konečně opět někdo chápe že systém politické demokracie neexistuje jenom sám pro sebe, v nějakém vzduchoprázdnu, nýbrž že je zcela zásadně ovlivňován, formován, kontaminován procesy, potřebami a tlaky docela obyčejného kapitalismu. Který - jak Pistorová zcela správně konstatuje - "staví všechny proti všem a podkopává schopnost konsenzu a kolektivního rozhodování."

Přičemž právě ten jako poslední jmenovaný bod má eminentní důležitost. V dnešní době, kdy jsme už jako naprosté samozřejmosti uvykli stavu, že pojmem "demokracie" se označuje politický systém založený na roztříštěnosti společnosti do navzájem soupeřících zájmů a politických partají, se už dávno zapomnělo že nejvlastnější princip demokracie ve skutečnosti znamená něco naprosto jiného. Přesněji řečeno: naprostý opak.

"Demokracie" přece neznamená nic jiného nežli "vláda lidu". To ovšem znamená, že demokracie je ze své nejvlastnější podstaty záležitostí pospolitého, kolektivního rozhodování. Tato "vláda lidu" může být jenom tam realitou, kde je dán všeobecný konsens lidové vůle; nebo kde je přinejmenším o takovýto konsens usilováno.

Zatímco současná demokracie se svou politickou a partajní roztříštěností fakticky naprosto popírá tento původní smysl a význam demokracie. Aniž by se nad tímto protimluvem kdokoli pozastavoval. Pod pláštíkem demokracie se ve skutečnosti instaloval zcela jiný, cizorodý politický model; ale jede se prostě dál.

Katharina Pistorová velice správně jmenuje příčiny tohoto stavu: v tomto světě ve skutečnosti nevládnou vlády ani parlamenty, nýbrž - docela obyčejný kapitalismus. Tyto vlády a "demokratické" parlamenty konec konců nemají jinou funkci, jiný účel, nežli být servisními organizacemi kapitalismu.

Je tedy nutno vyslovit nemalé uznání K. Pistorové, že dokázala tento reálný stav naprosto otevřeně jmenovat a popsat. Ale přece... I ona nakonec zůstává v zajetí alespoň určitých iluzí.

Úvodem bylo řečeno, že její předností je že nepojímá demokracii jako jakousi transcendentální entitu vznášející se nedotčeně nad "vodami kapitalismu". Zde je ale nutno upřesnit: ona tuto odvislost demokracie (respektive obecněji: politického uspořádání) od kapitalismu (respektive obecněji: od ekonomické základny) na jedné straně vidí a chápe, ale na straně druhé tak nečiní důsledně.

Ona totiž v y t ý k á současným vládám a parlamentům, že se podřizují potřebám kapitalismu. Čímž tedy implikuje, že by naprosto stačilo kdyby tyto vlády a parlamenty se jaksi vzpamatovaly, zastyděly se, a začaly nyní mravně uvědoměle provozovat politiku "ve jménu lidu". Ani Pistorová si tedy nedokáže v plné míře uvědomit to, co už před dvěma stoletími věděl Marx: totiž že tato odvislost politické sféry od materiální, ekonomické základny je principiální, a že tomu nikdy nemůže být jinak. Tato "materiální základna" bude mít vždy mnohem vyšší váhu nežli jakékoli instituty ze "společenské nadstavby". Tedy ze sféry politiky, ideologie, kultury atd.

I Pistorová tedy nakonec zůstává v zajetí převráceného vidění světa, podle kterého je politická sféra v zásadě nezávislá, takže prý postačí mít jenom dobrou vůli a je možno vládními zásahy zvládnout, ukrotit, zhumanizovat džungli kapitalismu.

Dokud si současný člověk nedokáže uvědomit tento svůj zásadní omyl, dokud nedokáže se vší důsledností pochopit že skutečné změny, skutečné společenské transformace je nutno dosáhnout ve sféře materiální a nikoli v (sekundární) sféře politické, dotud všechny snahy o zlepšení současného stavů zůstanou nakonec pouhým planým moralizováním.

K této záležitosti je ještě zapotřebí doplnit (respektive zdůraznit) jeden aspekt. Už jsem konstatoval v minulém příspěvku, že je sice v zásadě hodné uznání že Katharina Pistorová dokázala alespoň do jisté míry pochopit, že současné "demokraticky zvolené" parlamenty a vlády jsou ve skutečnosti zcela závislé na tlacích a potřebách kapitálu; nicméně na straně druhé je tristním faktem, že se zde s velkou slávou (a to ještě ve velmi nedokonalé podobě) "objevuje" něco, co v mnohem vyzrálejší a obecnější podobě objevil a formuloval už Karel Marx.

Toto srovnání tehdejšího vědění s dnešním (ne)věděním má ovšem ještě mnohem obecnější dosah a význam. Jestliže se dnes totiž všeobecně konstatuje hluboká krize levice, pak je možno právem říci, že kořeny této krize leží právě zde.

Současná (respektive dosavadní) levice totiž stále ještě povětšinou žije v blaženém přesvědčení, že není zapotřebí myslet. Že si naprosto vystačí s tím když povede svůj politický boj proti pravici. Respektive proti "neoliberalismu". Přitom naprostá neschopnost hlubší systémové analýzy této levice jde tak daleko, že si vůbec nedokáže uvědomit že tento "neoliberalismus" není nějakým excesem, nějakou přechodnou výchylkou, nýbrž že zcela naopak je standardní formou kapitalismu; a že tento kapitalismus je standardní formou tržní ekonomiky.

Tam kde se tedy tato levice domnívá vést cílený boj za zhumanizování tohoto světa ve skutečnosti pouze bojuje proti větrným mlýnům, proti kulisám, zatímco pravá příčina dezolátního stavu současného světa leží někde zcela jinde.

Už jsem jednou zmínil že pravice myslet nemusí. Nemá to zapotřebí, právě proto že bezprostřední realita současného světa je sama pravicová. Jedná se o zmíněný kapitalismus, jakožto standardní formu tržní ekonomiky. Pravici tedy naprosto postačí nasednout na tento povoz reálné ekonomiky, a pak se i její ideologické postuláty o prioritě individuálního, soukromovlastnického zájmu jeví být naprosto "přirozenými", neboť skutečně odpovídají bezprostřední realitě této ekonomické základny.

Jestliže tedy levice skutečně závažně hodlá nějakým podstatným způsobem zhumanizovat jsoucí svět, pak je na ní, aby si dala práci s tím vymyslet, vytvořit, zkonstruovat nějaký alternativní model. Který se ovšem za daných okolností bude vždy jevit alespoň do jisté míry umělý, neboť bude nutně v rozpory se zákonitostmi klasického kapitalismu. Ale první krok k hledání tohoto alternativního modelu by byla schopnost hloubkové systémové analýzy - ale jak se i na daném případě ukazuje, tato schopnost u současné levice nedosahuje dokonce ani úrovně marxistických analýz z 19. století, natož aby dokázala pokročit někam dále.

Současná levice - naprosto ignorující tuto potřebu hloubkové systémové analýzy - se proto pohybuje prostorem a časem víceméně jako o slepecké holi; není schopna pohledět někam dále dopředu nežli na délku hole, respektive s řešením problémů se začíná zabývat až poté co do nich bezprostředně narazí.

Všeho všudy: současná krize levice není nijak náhodná, není to pouze jakási momentální slabost; tato krize je naprosto zákonitým důsledkem této rezignace současné levice na teorii, na komplexní a hloubkovou analýzu dějinných, společenských a ekonomických dynamismů a struktur. A pokud levice tento svůj někdejší intelektuální potenciál nedokáže obnovit, potud bude odsouzena k tomu pouze bezmocně přihlížet, jak jí stále více ujíždí vlak dějin.