Kapitalismus uvrhl demokracii do smrtící spirály
Katharina PistorováFinancializace globální ekonomiky svěřila náš osud do rukou investorů. Finanční zisk zvítězil nad všemi ostatními potřebami. Škody způsobené tímto procesem jsou značné, největší ránu však utrpěla naše schopnost kolektivního rozhodování.
Americké prezidentské volby představovaly to, co Němci označují slovem Zeitenwende — „bod obratu“. Voliči dali jasně najevo, že si přejí změnu a raději podruhé zvolí Donalda Trumpa, než aby pokračovala vláda udržující na nohou systém, jejž odmítají.
Faktem je, že politické strany hájící status quo prohrávaly letos volby v jedné zemi za druhou. Nicméně význam toho, že voliči v nejstarší demokracii na světě odmítají ústavní principy své země — právní stát, nezávislé a nestranné soudnictví, řádné soudní řízení a řádné předání moci — lze jen stěží přecenit.
Vzájemné osočování začalo ještě před oznámením výsledků voleb a — jak se dalo očekávat — týkalo se elitářství, otázky identity a osoby poražené kandidátky samé. Tento kruh vzájemného obviňování Demokratickou stranu rozvrací a činí ji do budoucna ještě méně způsobilou vládnout.
Odklání také pozornost od skutečného problému, o němž sice všichni vědí, ale dělají, jako by neexistoval: od kapitalismu. Demokracie se ocitla ve smrtící spirále, protože se podřizuje sociálně-ekonomickému režimu, který staví všechny proti všem a podkopává schopnost konsenzu a kolektivního rozhodování.
Není to přitom zdaleka poprvé, co kapitalismus podrývá demokracii. Před sto lety vedla v Evropě rychlá industrializace, neohlížející se na jednotlivce a jejich společenství, k podpoře komunismu a fašismu. Historik ekonomie Karl Polanyi v díle vzniklém za druhé světové války spatřoval příčinu dobových politických otřesů v ekonomickém systému podřizujícím celou společnost tržním principům.
Podle Polanyiho začal tento problém se zrušením původních anglických zákonů o chudobě na počátku devatenáctého století. Vykořeněné masy bezzemků najednou neměly jinou možnost než migrovat do měst a tam se v továrnách, ničících životy jich i jejich dětí, nechat vykořisťovat jako levná pracovní síla. Tento systém sice přinesl prosperitu, ovšem za cenu nesmírných obětí příliš mnoha lidí. Nebýt zkázy, kterou přinesla první světová válka, masový odpor proti tomuto systému by se nejspíš stupňoval mnohem déle.
Spojené státy se sice účastnily první světové války, ale válka nezasáhla jejich vlastní území. Díky tomu se v USA sociálnímu vzepětí podařilo — dokonce i navzdory hospodářské krizi ve třicátých letech minulého století — z velké části vyhnout. Zásadní bylo, že administrativa prezidenta Franklina D. Roosevelta dokázala něco, co jiné země ne: poskytla Američanům dostatečnou ekonomickou jistotu, aby si dokázali představit lepší budoucnost pro sebe i své děti.
Tentokrát je tomu jinak — a to nejen ve Spojených státech. Žijeme v systému, který podle většiny politiků nemá alternativu. Sami se totiž už dávno vzdali kontroly nad tímto systémem a nemají schopnost ani vůli představit si jiný.
Aforismus nedávno zesnulého Fredrica Jamesona, že „je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“, znovu nabyl na aktuálnosti a není těžké pochopit proč. Vlády mají jen velmi omezený manévrovací prostor, aby je — naprosto amorální — finanční trhy nepotrestaly.
Finanční globalizace, která byla dlouho oslavována jako nástroj k disciplinaci politiků, svěřila osud celých společností do rukou investorů, kteří se starají pouze o cenové signály a neberou ohled na lidské potřeby.
Vlády si svázaly ruce v naději, že trhy zajistí kapitál, zboží a pracovní místa. Podlehly představě, že by měly jít trhu z cesty, a otevřely země volnému pohybu kapitálu. Podpořily také zákonné úpravy týkající se majetku a finančních institucí ve prospěch lépe situovaných. Následně, po vypuknutí další krize, vyzvaly centrální banky, aby zachraňovaly finanční instituce, které vyhrožovaly kolapsem celého finančního systému.
Státy také přijaly mezinárodní smlouvy, které nadnárodním korporacím dávají pravomoc žalovat hostitelské státy za ušlý zisk nebo za „nespravedlivé a nerovné“ zacházení. Tím, že na tyto případy dohlížel rozhodčí soud sídlící za hranicemi země, vlády fakticky ochromily vlastní soudy a podkopaly své ústavy, jejichž ustanovení nelze použít jako obranu proti porušování mezinárodních smluv.
Některé země, v první řadě Německo, zašly tak daleko, že ústavním zakotvením požadavku vyrovnaného rozpočtu odepřely budoucím vládám možnost dluhového financování. Jiné státy držely své občany na uzdě pomocí úsporných opatření, zatímco bohatí prosperovali z dalšího prudkého růstu majetku podpořeného uvolněnou měnovou politikou.
Podobně jako Odysseus, který měl ruce přivázané ke stěžni lodi, aby odolal vábení sirén, našly vlády způsoby, jak se vyhnout naléhání svých voličů. Demokratická samospráva tak ztratila důvěryhodnost dávno před vznikem protidemokratických stran, které se jí nyní otevřeně vysmívají.
Polanyi očekával, že po skončení války nastane transformace, v níž bude mít hlavní slovo společnost, nikoliv trhy. Právní a institucionální mechanismy přijaté k dosažení tohoto cíle zpočátku fungovaly, ale mocní soukromí aktéři a jejich právníci brzy našli způsoby, jak je obejít.
Komentář●George Monbiot
Odvažme se pohřbít kapitalismus, dřív než nás vezme všechny do hrobu s sebou
Již dvě desetiletí po válce se rozeběhlo to, co Greta Krippnerová z Michiganské univerzity popisuje jako financializaci americké ekonomiky. Finanční zisk se stal cílem, jemuž se musely podřídit všechny ostatní potřeby a snahy. Škody způsobené tímto procesem jsou značné, největší ránu však utrpěla naše schopnost kolektivního rozhodování.
Kdyby se komunismus a socialismus nezhroutily právě ve chvíli, kdy se financializace naplno rozhořela, mnozí by si všimli jejích zhoubných účinků na demokracii daleko dřív. Místo toho byl kapitalismus opěvován jako jediná možná alternativa. V důsledku toho jsme se nedočkali „konce dějin“, který po skončení studené války ohlásil Francis Fukuyama. Jsme odsouzeni ji prožít znovu — zda to bude tragédie, nebo fraška, se teprve ukáže.
Z anglického originálu Capitalism Is Driving Democracy’s Death Spiral publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.
"Demokracie se ocitla ve smrtící spirále, protože se podřizuje sociálně-ekonomickému režimu, který staví všechny proti všem a podkopává schopnost konsenzu a kolektivního rozhodování." - Zlatá slova, chtělo by se bezmála zvolat.
Konečně někdo kdo dokáže pochopit, že demokracie není jakýsi transcendentální "duch vznášející se nad vodami", naprosto nedotčený a nezávislý od toho co se děje pod ním. Tedy co se děje ve sféře materiální produkce, tedy v té oblasti kterou Marx nazýval "materiální základnou" společnosti.
Je tedy výborné, že konečně opět někdo chápe že systém politické demokracie neexistuje jenom sám pro sebe, v nějakém vzduchoprázdnu, nýbrž že je zcela zásadně ovlivňován, formován, kontaminován procesy, potřebami a tlaky docela obyčejného kapitalismu. Který - jak Pistorová zcela správně konstatuje - "staví všechny proti všem a podkopává schopnost konsenzu a kolektivního rozhodování."
Přičemž právě ten jako poslední jmenovaný bod má eminentní důležitost. V dnešní době, kdy jsme už jako naprosté samozřejmosti uvykli stavu, že pojmem "demokracie" se označuje politický systém založený na roztříštěnosti společnosti do navzájem soupeřících zájmů a politických partají, se už dávno zapomnělo že nejvlastnější princip demokracie ve skutečnosti znamená něco naprosto jiného. Přesněji řečeno: naprostý opak.
"Demokracie" přece neznamená nic jiného nežli "vláda lidu". To ovšem znamená, že demokracie je ze své nejvlastnější podstaty záležitostí pospolitého, kolektivního rozhodování. Tato "vláda lidu" může být jenom tam realitou, kde je dán všeobecný konsens lidové vůle; nebo kde je přinejmenším o takovýto konsens usilováno.
Zatímco současná demokracie se svou politickou a partajní roztříštěností fakticky naprosto popírá tento původní smysl a význam demokracie. Aniž by se nad tímto protimluvem kdokoli pozastavoval. Pod pláštíkem demokracie se ve skutečnosti instaloval zcela jiný, cizorodý politický model; ale jede se prostě dál.
Katharina Pistorová velice správně jmenuje příčiny tohoto stavu: v tomto světě ve skutečnosti nevládnou vlády ani parlamenty, nýbrž - docela obyčejný kapitalismus. Tyto vlády a "demokratické" parlamenty konec konců nemají jinou funkci, jiný účel, nežli být servisními organizacemi kapitalismu.
Je tedy nutno vyslovit nemalé uznání K. Pistorové, že dokázala tento reálný stav naprosto otevřeně jmenovat a popsat. Ale přece... I ona nakonec zůstává v zajetí alespoň určitých iluzí.
Úvodem bylo řečeno, že její předností je že nepojímá demokracii jako jakousi transcendentální entitu vznášející se nedotčeně nad "vodami kapitalismu". Zde je ale nutno upřesnit: ona tuto odvislost demokracie (respektive obecněji: politického uspořádání) od kapitalismu (respektive obecněji: od ekonomické základny) na jedné straně vidí a chápe, ale na straně druhé tak nečiní důsledně.
Ona totiž v y t ý k á současným vládám a parlamentům, že se podřizují potřebám kapitalismu. Čímž tedy implikuje, že by naprosto stačilo kdyby tyto vlády a parlamenty se jaksi vzpamatovaly, zastyděly se, a začaly nyní mravně uvědoměle provozovat politiku "ve jménu lidu". Ani Pistorová si tedy nedokáže v plné míře uvědomit to, co už před dvěma stoletími věděl Marx: totiž že tato odvislost politické sféry od materiální, ekonomické základny je principiální, a že tomu nikdy nemůže být jinak. Tato "materiální základna" bude mít vždy mnohem vyšší váhu nežli jakékoli instituty ze "společenské nadstavby". Tedy ze sféry politiky, ideologie, kultury atd.
I Pistorová tedy nakonec zůstává v zajetí převráceného vidění světa, podle kterého je politická sféra v zásadě nezávislá, takže prý postačí mít jenom dobrou vůli a je možno vládními zásahy zvládnout, ukrotit, zhumanizovat džungli kapitalismu.
Dokud si současný člověk nedokáže uvědomit tento svůj zásadní omyl, dokud nedokáže se vší důsledností pochopit že skutečné změny, skutečné společenské transformace je nutno dosáhnout ve sféře materiální a nikoli v (sekundární) sféře politické, dotud všechny snahy o zlepšení současného stavů zůstanou nakonec pouhým planým moralizováním.
K této záležitosti je ještě zapotřebí doplnit (respektive zdůraznit) jeden aspekt. Už jsem konstatoval v minulém příspěvku, že je sice v zásadě hodné uznání že Katharina Pistorová dokázala alespoň do jisté míry pochopit, že současné "demokraticky zvolené" parlamenty a vlády jsou ve skutečnosti zcela závislé na tlacích a potřebách kapitálu; nicméně na straně druhé je tristním faktem, že se zde s velkou slávou (a to ještě ve velmi nedokonalé podobě) "objevuje" něco, co v mnohem vyzrálejší a obecnější podobě objevil a formuloval už Karel Marx.
Toto srovnání tehdejšího vědění s dnešním (ne)věděním má ovšem ještě mnohem obecnější dosah a význam. Jestliže se dnes totiž všeobecně konstatuje hluboká krize levice, pak je možno právem říci, že kořeny této krize leží právě zde.
Současná (respektive dosavadní) levice totiž stále ještě povětšinou žije v blaženém přesvědčení, že není zapotřebí myslet. Že si naprosto vystačí s tím když povede svůj politický boj proti pravici. Respektive proti "neoliberalismu". Přitom naprostá neschopnost hlubší systémové analýzy této levice jde tak daleko, že si vůbec nedokáže uvědomit že tento "neoliberalismus" není nějakým excesem, nějakou přechodnou výchylkou, nýbrž že zcela naopak je standardní formou kapitalismu; a že tento kapitalismus je standardní formou tržní ekonomiky.
Tam kde se tedy tato levice domnívá vést cílený boj za zhumanizování tohoto světa ve skutečnosti pouze bojuje proti větrným mlýnům, proti kulisám, zatímco pravá příčina dezolátního stavu současného světa leží někde zcela jinde.
Už jsem jednou zmínil že pravice myslet nemusí. Nemá to zapotřebí, právě proto že bezprostřední realita současného světa je sama pravicová. Jedná se o zmíněný kapitalismus, jakožto standardní formu tržní ekonomiky. Pravici tedy naprosto postačí nasednout na tento povoz reálné ekonomiky, a pak se i její ideologické postuláty o prioritě individuálního, soukromovlastnického zájmu jeví být naprosto "přirozenými", neboť skutečně odpovídají bezprostřední realitě této ekonomické základny.
Jestliže tedy levice skutečně závažně hodlá nějakým podstatným způsobem zhumanizovat jsoucí svět, pak je na ní, aby si dala práci s tím vymyslet, vytvořit, zkonstruovat nějaký alternativní model. Který se ovšem za daných okolností bude vždy jevit alespoň do jisté míry umělý, neboť bude nutně v rozpory se zákonitostmi klasického kapitalismu. Ale první krok k hledání tohoto alternativního modelu by byla schopnost hloubkové systémové analýzy - ale jak se i na daném případě ukazuje, tato schopnost u současné levice nedosahuje dokonce ani úrovně marxistických analýz z 19. století, natož aby dokázala pokročit někam dále.
Současná levice - naprosto ignorující tuto potřebu hloubkové systémové analýzy - se proto pohybuje prostorem a časem víceméně jako o slepecké holi; není schopna pohledět někam dále dopředu nežli na délku hole, respektive s řešením problémů se začíná zabývat až poté co do nich bezprostředně narazí.
Všeho všudy: současná krize levice není nijak náhodná, není to pouze jakási momentální slabost; tato krize je naprosto zákonitým důsledkem této rezignace současné levice na teorii, na komplexní a hloubkovou analýzu dějinných, společenských a ekonomických dynamismů a struktur. A pokud levice tento svůj někdejší intelektuální potenciál nedokáže obnovit, potud bude odsouzena k tomu pouze bezmocně přihlížet, jak jí stále více ujíždí vlak dějin.
Měl jsem v úmyslu k danému tématu připojit ještě několik poznámek. Poté jsem si ale uvědomil, že se v daném případě jedná o naprosto klíčové záležitosti toho, jakým způsobem vůbec chceme (či jsme schopni) poznávat a hodnotit skutečnost našeho světa. To je téma natolik zásadní, a natolik komplexní, že zřejmě bude vyžadovat samostatný text. Pokud se dostanu k tomu tuto analýzu vypracovat, zveřejním ji na mém webu humanisticke-dialogy.eu. Mělo by se tak stát v nejbližších dnech; v tom případě zde zanechám zprávu.