Odvažme se pohřbít kapitalismus, dřív než nás vezme všechny do hrobu s sebou
George MonbiotNáš ekonomický systém je neslučitelný s přežitím života na Zemi. Je na čase vytvořit nový.
Po většinu svého dospělého života jsem burcoval lidi proti „korporátnímu kapitalismu“, „konzumnímu kapitalismu“, případně „mafiánskému kapitalismu“. Trvalo dlouho, než mi došlo, že problém nespočívá v adjektivech, ale v podstatném jménu. Někteří lidé odmítají kapitalismus rádi a s lehkostí, já jsem se k tomu dopracoval jen pomalu a neochotně.
Jedním z důvodů bylo to, že jsem k němu neviděl žádnou jasnou alternativu: na rozdíl od některých antikapitalistů jsem nikdy nebyl příznivcem státního komunismu. Bránil mi také téměř náboženský status, který kapitalismus v naší společnosti má. Říct na počátku jednadvacátého století, že „kapitalismus selhal“, je skoro jako prohlásit před dvěma sty lety, že „bůh je mrtvý“. Je to sekulární rouhání. Žádá si to míru sebevědomí, které se mi nedostávalo.
Jak jsem ale stárnul, uvědomil jsem si postupně dvě věci. Za prvé, že je to právě tento ekonomický systém jako takový a nikoli některá jeho konkrétní varianta, co nás žene směrem ke katastrofě. A za druhé, že není potřeba mít v rukávu nějakou všeobjímající ucelenou alternativu, abychom mohli říct, že kapitalismus selhal. To je konstatování, které platí samo o sobě. Znamená však také, že se musíme dál a novými způsoby snažit o vytvoření systému, který by byl lepší.
Selhání kapitalismu vyplývá z dvou jeho definičních znaků. Tím prvním je neustálý růst, který je souhrnným výsledkem snahy o extrakci zisku a akumulaci kapitálu. Bez růstu kapitalismus zkolabuje, neustálý růst na konečné planetě ale nevyhnutelně vede k ekologické katastrofě.
Avšak kapitalismus (ani jiný ~ismus) se tady neobjevil sám od sebe, je výplodem této civilizace. A pokud se její účastníci docela zásadně nezmátoří, nelze si do budoucna představovat nic moc prospěšnějšího.
Jinými slovy, společenský výtvor, jakým je i kapitalismus, je odrazem úrovně lidské kultury a povahy společnosti. A ty se v něm zračí (bohužel) docela věrně.
Takže zcela nejdříve bychom se měli zaměřit na svoji vlastní životní filozofii a na životní postoje jednoho každého (myslícího) obyvatele této kdysi nádherné modrozelené planety, jelikož pláč nad zrůdností všech těch ~ismů je pláčem na rozlitým mlékem, které se ani nemohlo nerozlít, neboť je to přímo v jeho povaze.
Monbiotovi to trvalo velmi dlouho, nežli se od specifických jevových f o r e m kapitalismu dokázal propracovat k jeho samotné p o d s t a t ě; ale na straně druhé je velice mnoho takových (to jest: většina), kteří stále nechápou ani toto.
Jenom je trochu s podivem, že zde Monbiot jako nějaké své originální prozření líčí něco, co zformuloval jistý Karl Marx už před dvěma stoletími. Všechny základní znaky kapitalismu které zde vypočítává Monbiot - neustálý růst, soukromé - tedy nespravedlivě dislokované - bohatství, bezohledný charakter (a to i vůči přírodě) kapitalismu, vykořisťování - všechno toto popsal, a vědecky analyzoval už Marx.
A na druhé straně má naprostou pravdu i pan Mašek: u Monbiota zcela absentuje ta druhá stránka věci, totiž že ten "systém kapitalismu" není nějaká samonosná entita sama o sobě, nýbrž že ona zároveň vyrůstá ze základních charakterových vlastností a životních motivací samotného člověka. Dokud primární motivační silou člověka bude neustálá maximalizace jeho osobního (a tedy především materiálního) prospěchu, potud bude existovat sám kapitalismus. A pokud se tedy něco zcela zásadního nezmění v samotném člověku, do té doby je marnou námahou zkoušet hledat nějaké systémové alternativy.
Takže Monbiotovi na jeho cestě za pravým poznáním reálného stavu věcí stále ještě nemalý kus zbývá.
Problém socialistického bloku samozřejmě byl v tom, že ve skutečnosti ten blok nebyl tak docela socialistický, o tom psal už Tony Cliff v knize Státní kapitalismus v Rusku. Navíc na konci 80. let 20. století nebyl socialistický blok zničen vnější silou, ale podlehl vlastnímu vnitřnímu rozkladu — skončil přesně podle předpovědi George Orwella, když se komunistická elita proměnila v elitu kapitalistickou stejně jako prasata z Farmy zvířat na lidi. Přesto komunistická ideologie, byť nebyla ničím víc než maskou jedné formy kapitalismu, dokázala celý globální kapitalismus aspoň částečně polidštit, dokud ji kapitalisté socialistického bloku neodhodili.
Jde samozřejmě o to, že potřebujeme nahradit kapitalismus socialismem — uspořádání světa, ve kterém vládne kapitál a celá společnost se podřizuje ekonomice, takovým uspořádáním, ve kterém rozhodující roli hraje společnost a ekonomika se musí podřídit celospolečenským zájmům. Velká říjnová socialistická revoluce tak znamenala krok správným směrem, zatímco takzvaně demokratické, ve skutečnosti kapitalistické revoluce konce osmdesátých let, které dorazily vnitřně rozložený socialistický blok, byly krokem zpátky.
Revoluce, jakou jsme tehdy potřebovali, byla revoluce socialistická — znovu a lépe.
Naprosto klíčovou věcí je to, jestli se této revoluci podaří pozitivním způsobem vyřešit základní vztah (a konflikt) mezi celkem a jednotlivcem, mezi přirozenou ekonomikou a (denaturovaným) trhem. Všechno ostatní jsou pouze prázdné floskule.
Dost možná, ale platí to i obráceně. Tato civilizace (tedy stupeň jejího vývoje) je výplodem kapitalismu.
Zásadní otázkou ale je: kde je skutečné centrum toho všeho pohybu.
Podle Marxe příčinný řetězec byl tento: na prvním místě stojí rozvoj produkčních sil lidstva; na určitém stupni tohoto rozvoje vzniká kapitalismus; tento kapitalismus pak formuje životy a jednání lidí v tomto kapitalismu žijících.
V tomto modelu tedy kapitalismus formuje civilizaci, ale sám je formován, determinován ještě hlubšími, základnějšími procesy - tím "rozvojem produkčních sil".
Otázkou je, co si z toho Marxova modelu ještě můžeme zachovat dnes. Je bezpochyby velice přesvědčivý; ale jde o to, jestli není přece jenom poněkud příliš mechanický, a tedy jednostranný. A jestli ta "civilizace" nemá přece jenom vyšší míru autonomie, nežli kolik jí připisoval Marx.
Revoluce, jakou jsme tehdy potřebovali, byla revoluce socialistická — znovu a lépe."
V roce 1968 jsme, vážení soudruzi, stáli nad propastí. Pak jsme ale naštěstí udělali rázný krok vpřed!
Hlavně aby to nekončilo vztahem mezi jednotlivcem a denaturovaným lihem.