Po většinu svého dospělého života jsem burcoval lidi proti „korporátnímu kapitalismu“, „konzumnímu kapitalismu“, případně „mafiánskému kapitalismu“. Trvalo dlouho, než mi došlo, že problém nespočívá v adjektivech, ale v podstatném jménu. Někteří lidé odmítají kapitalismus rádi a s lehkostí, já jsem se k tomu dopracoval jen pomalu a neochotně.

Jedním z důvodů bylo to, že jsem k němu neviděl žádnou jasnou alternativu: na rozdíl od některých antikapitalistů jsem nikdy nebyl příznivcem státního komunismu. Bránil mi také téměř náboženský status, který kapitalismus v naší společnosti má. Říct na počátku jednadvacátého století, že „kapitalismus selhal“, je skoro jako prohlásit před dvěma sty lety, že „bůh je mrtvý“. Je to sekulární rouhání. Žádá si to míru sebevědomí, které se mi nedostávalo.

Jak jsem ale stárnul, uvědomil jsem si postupně dvě věci. Za prvé, že je to právě tento ekonomický systém jako takový a nikoli některá jeho konkrétní varianta, co nás žene směrem ke katastrofě. A za druhé, že není potřeba mít v rukávu nějakou všeobjímající ucelenou alternativu, abychom mohli říct, že kapitalismus selhal. To je konstatování, které platí samo o sobě. Znamená však také, že se musíme dál a novými způsoby snažit o vytvoření systému, který by byl lepší.

Selhání kapitalismu vyplývá z dvou jeho definičních znaků. Tím prvním je neustálý růst, který je souhrnným výsledkem snahy o extrakci zisku a akumulaci kapitálu. Bez růstu kapitalismus zkolabuje, neustálý růst na konečné planetě ale nevyhnutelně vede k ekologické katastrofě.

↗

Kapitalismus a ekonomický růst sice radikálně zlepšil blahobyt obrovského množství lidí, avšak vždy se tak dělo za cenu ničení živobytí mnoha jiných. Foto UNHCR

Ti, kteří by chtěli kapitalismus hájit, argumentují, že díky reorientaci spotřeby ze zboží na služby lze dosáhnout decouplingu, oddělení ekonomického růstu od spotřeby přírodních zdrojů. Právě minulý týden vyšel ve vědeckém časopise New Political Economy článek, v němž Jason Hickel a Giorgos Kallis zkoumají tento předpoklad. Ukazují, že zatímco během dvacátého století skutečně určitý relativní decoupling probíhal (spotřeba přírodních zdrojů sice stoupala, ale ne tak rychle jako ekonomický růst), ve století jednadvacátém jsme naopak svědky recouplingu: narůstající spotřeba přírodních zdrojů se shoduje, či dokonce překonává míru ekonomického růstu.

Absolutního decouplingu, který bychom potřebovali k odvrácení ekologické katastrofy (snížení spotřeby přírodních zdrojů), se nikdy dosáhnout nepodařilo a vše nasvědčuje tomu, že dokud bude ekonomický růst pokračovat, není zkrátka možný. Zelený růst je iluze.

Systém založený na neustálém růstu nemůže fungovat bez „obětovaných zón“, periferií a externalit. Vždycky musí existovat zóny extrakční — z nichž se přivlastňuje, aniž by se platily jejich plné náklady — a zóny likvidační, kam se náklady naopak odkládají v podobě odpadu a znečištění. Jak se ekonomická aktivita postupně zintenzivňuje a kapitalismus začíná zasahovat všechno od atmosféry až po hlubiny oceánů, obětovanou zónou se stává celá planeta: všichni obýváme periferii obřího stroje na výrobu zisku.

To nás žene do katastrofy takového rozsahu, že většina lidí si ji ani nedokáže představit. Hrozící kolaps systémů, které nás drží při životě, by byl mnohem horší než válka, hladomor, epidemie či ekonomická krize, ačkoli pravděpodobně povede i k tomu všemu. Z podobných apokalyptických událostí se ještě společnost může vzpamatovat — ze ztráty úrodné půdy, životadárné biosféry a obyvatelného klimatu ale nikoli.

Druhým definičním znakem kapitalismu je pak domněnka, že každý má nárok na takový podíl světového bohatství, jaký mu jen peníze dovolí si pořídit. Výsledná privatizace sdílených zdrojů pak vede ke třem dalším škodlivým jevům. Za prvé k boji o výlučnou kontrolu neobnovitelných zdrojů, který zákonitě vede buď k legálnímu či přímo násilnému pošlapávání cizích práv. Za druhé k ekonomice, založené na bezuzdném vykořisťování cizích lidí, vzdálených regionů i budoucích generací. A za třetí k přímému převodu ekonomické moci na moc politickou, protože kontrola nad klíčovými zdroji nevyhnutelně vede ke kontrole sociálních vztahů, které je obklopují.

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz se nedávno snažil v New York Times obhájit rozdíl mezi dobrým kapitalismem, spočívajícím v „tvorbě bohatství“, a špatným kapitalismem, založeným na „přivlastňování bohatství“ (extrakci renty). Rozumím, co tím má na mysli. Problém je v tom, že z ekologického hlediska je tvorba bohatství vždy jeho přivlastňováním. Ekonomický růst je nevyhnutelně spojen s nárůstem spotřeby zdrojů a vždy proto vede k obírání živých systémů či budoucích generací o jejich přírodní bohatství.

Upozorňovat na podobné problémy znamená vystavit se přívalu obvinění, z nichž mnohá jsou založena na následující premise: kapitalismus přece pozvedl miliony lidí z chudoby — to je chcete znovu ožebračit? Je pravdou, že kapitalismus a ekonomický růst, ke kterému vedl, skutečně radikálně zlepšil blahobyt obrovského množství lidí. Je však třeba si uvědomit, že se tak vždy dělo za cenu ničení živobytí mnoha jiných lidí: těch, jejichž půda, práce a zdroje byly zabavovány, aby poháněly ekonomický růst v jiných částech světa. Velká část dnešní prosperity bohatých států byla — nadále je — založena na otroctví a koloniálním vykořisťování.

Podobně jako uhlí přinesl kapitalismus skutečně mnoho výhod. Ale právě tak jako uhlí dnes působí víc škod než užitku. Stejně jako jsme vynalezli způsoby výroby energie, které jsou lepší a méně ničivé než spalování uhlí, musíme také přijít na způsob, jak zajišťovat lidem blahobyt, který bude lepší a méně ničivý než kapitalismus.

Cesta zpět je nemožná: alternativou ke kapitalismu není ani feudalismus, ani státní komunismus. Sovětský model měl s kapitalismem víc společného, než by byli obhájci obou systémů ochotní připustit. Oba systémy jsou (nebo byly) posedlé ekonomickým růstem. Oba jsou ochotné způsobovat neskutečné množství utrpení ve jménu tohoto nebo jiných cílů. Oba slibovaly budoucnost, v níž nebude třeba pracovat víc než několik hodin týdně, a místo toho vedly k nekonečné, ubíjející robotě. Oba jsou odlidštěné. A oba jsou absolutistické, protože trvají na tom, že právě ten jejich a pouze jejich je ten jediný pravý Bůh.

Jak tedy vypadá lepší systém? Úplnou odpověď nemám a nevěřím, že by ji mohla dát kterákoli jednotlivá osoba. Myslím ale, že se postupně vynořuje hrubý rámec. Jednou z jeho součástí je koncepce „ekologické civilizace“ Jeremyho Lenta, jednoho z největších myslitelů současnosti. Další elementy vidím ve „věnečkové ekonomice“ Kate Raworthové a ekologickém myšlení autorů, jako jsou Naomi Kleinová, Amitav Ghosh, Angaangaq Angakkorsuaq, Raj Patel či Bill McKibben.

Část odpovědi spočívá podle mě také v principu „soukromého dostatku a veřejného luxusu“. A další část vychází z tvorby nové koncepce spravedlnosti, založené na jednoduchém principu: že každá generace lidí kdekoli na světě by měla mít rovnocenný nárok na přístup k využívání přírodního bohatství.

Domnívám se, že náš dnešní úkol spočívá v tom, vybrat ty nejlepší návrhy mnoha různých myslitelů a přetvořit je do koherentní, systémové alternativy. Protože žádný ekonomický systém není pouze uspořádáním hospodářství, ale zasahuje do všech oblastí našich životů. Potřebujeme k tomu lidi ze všech možných disciplín — ekonomie, ekologie, politiky, kultury, společenských věd i logistiky — kteří budou společně pracovat na vytváření lepšího způsobu, jak se jako lidstvo organizovat. Takového, který bude uspokojovat potřeby lidí, aniž by přitom ničil náš společný domov.

Naše volba je totiž nakonec jednoduchá: zničíme život, abychom umožnili pokračovat kapitalismu, nebo překonáme kapitalismus, abychom umožnili pokračovat životu?

Text Dare to declare capitalism dead — before it takes us all down with it vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.