Je těžké tomu dnes vůbec věřit, ale převládajícím étosem vzdělaných elit byla kdysi veřejná služba. Jak ve své knize Zle se vede zemi dokazuje historik Tony Judt, nejvyšší ambicí mladých absolventů vysokých škol v padesátých a šedesátých letech bylo, ať už prostřednictvím práce ve veřejné správě, či svobodných povoláních, sloužit obecnému prospěchu své společnosti. Přístup těchto lidí k věcem veřejným byl jistě často povýšenecký a úzkoprsý, motivováni byli ovšem skutečně převážně veřejným zájmem a občanskou ctností, nikoli soukromými, zištnými ohledy.

Dnes se zdá být idea veřejné služby právě tak kuriózním reliktem minulosti jako obecní listonoš. Od lidí, kteří nám vládnou, více méně od počátku očekáváme, že se budou snažit urvat si co nejvíc pro sebe, bankám a korporacím při tom dovolí nerušeně rozkrádat veřejné statky a nakonec si u nich vyberou odměnu v pohodě doživotního teplého místa v té či oné správní radě či poradenské pozici.

Jak dokazuje nedávný Barometr důvěry, mezinárodní sociologické šetření společnosti Edelman Corporation, důvěra ve všechny významné společenské instituce se po celém světě hroutí. A vlády jsou na tom ze všech nejhůře.

Jak vychází jejich lakota a sebestřednost na povrch, snaží se ekonomické elity, tak jako kdysi oligarchové ve starém Římě, zajistit své přežití tváří v tvář rozhořčeným davům. Esej výjimečně pronikavého novináře Douglasse Rushkoffa z letošního léta založený na rozhovorech s některými z nejbohatších lidí naší planety odhaluje, že jejich nejnaléhavější starostí je zajistit si pro sebe bezpečné útočiště před očekávanou klimatickou katastrofou a následným ekonomickým a společenským rozkladem.

Je lepší přestěhovat se na Nový Zéland, nebo na Aljašku? Jak budou platit svým ochrankám, jakmile peníze ztratí hodnotu? Mohli by přežít tak, že nahrají své mozky do superpočítačů? Společnost Survival Condo, která přestavuje opuštěná raketová sila v Kansasu na opevněné luxusní bunkry, prodala zatím každou dokončenou jednotku.

Důvěra, soudí Edelman Corporation, „je dnes určujícím předpokladem pro to, aby společnost mohla fungovat“. Bohužel, naše nedůvěra je vzhledem ke stavu světa zcela a plně oprávněná. Právě ti, kteří zničili víru ve schopnost vlád řešit naše problémy, dnes těží z jejich selhání a podněcují nenávist k údajným „liberálním elitám“ (čímž míní lidi stále ještě oddané ideji veřejné služby), aby upevnili moc a převahu elit skutečných a neliberálních.

↗

Německá vláda se tváří, že podniká velkolepou zelenou transformaci energetiky. Ve skutečnosti lije peníze do ohroženého uhelného sektoru. Foto Krisztian Bocsi

Jak upozorňuje politický ekonom Will Davies, rétorika „národní suverenity“ je dnes zneužívána jako kód k potírání samé koncepce demokratického vládnutí jakožto „komplexního, moderního, na faktech založeného souboru aktivit, který vyžaduje odborné vzdělání a specializované, stálé úřednictvo“.

Klimatická propast

Nikde není propast mezi veřejnými a soukromými zájmy tak zjevná jako v otázce klimatické krize a v tom, jak se vlády tváří v tvář problému globálního oteplování chovají. Právě minulé pondělí oznámila britská ministryně energetiky Claire Perryová, že požádala své poradce, aby pro ni vypracovali plán přechodu k bezuhlíkové ekonomice. Ve stejný den, díky povolení, které se podařilo té samé ministryni Perryové protlačit parlamentem den před letními prázdninami, zahájila společnost Cuadrilla v Lancashiru těžbu plynu z břidlic metodou hydraulického frakování. 

Frakování ministryně obhajuje tím, že získaný plyn usnadní Británii „přechod k nízkoemisní ekonomice“. Skutečnost je přitom taková, že břidličný plyn má souhrnné emise stejné, nebo dokonce vyšší než ty, které vznikají spalováním uhlí. Vzhledem k tomu, že konec doby uhelné v Británii nastává již nyní i bez pomoci tohoto plynu, jedná se ve skutečnosti o cestu zpět: od obnovitelných zdrojů k fosilním palivům.

Vláda tomuto zpátečnickému vývoji napomáhá tím, že v zemi prakticky zakázala výstavbu nových větrných elektráren, zatímco těžbu plynu prosazuje proti vůli místních samospráv centrálním diktátem. Aby lidem zabránila se proti tomu bouřit a rozhodovat o svém okolí, plánuje nyní dát těžařům plošná povolení k neomezené činnosti.

Nic z toho absolutně nedává smysl, nevezmeme-li v potaz důvěrné vztahy mezi fosilním průmyslem, londýnskými bankéři (mezi nimiž taktéž Perryová nabyla své jmění) a Konzervativní stranou, jejíž politika je bohatě podmazávána příspěvky obou vlivných průmyslových sektorů do stranické kasy. Tihle lidé neslouží naší zemi ani zájmům naší společnosti. Slouží sobě — a sobě navzájem.

V Německu je situace podobná. Vláda, která se tváří, že podniká velkolepou zelenou transformaci energetiky, ve skutečnosti lije peníze do ohroženého uhelného sektoru a s pomocí nevybíravého policejního násilí vyklízí obránce starobylého Hambašského lesa, aby uvolnila cestu další těžbě hnědého uhlí.

V zájmu velkých znečišťovatelů z řad energetických společností i automobilek sabotuje snahy o zlepšení klimatických cílů Evropské unie, a podvrací tak úsilí o snižování skleníkových emisí. Ještě než byla zvolena, tvrdil jsem, že Angela Merkelová je z ekologického hlediska jednou z nejtemnějších postav světové politiky. Je ovšem taktéž velká podvodnice: může zavádět, lhát a ničit, a lidé jí stejně budou brát jako hodnou „Mutti“.

Řešením je neposlušnost

Jiné vlády se svým podlézáním soukromým zištným zájmům bezostyšně chlubí a hrdě se hlásí ke své vlastní zkaženosti. Nedávná zpráva o problematice palivové náročnosti vozidel, publikovaná americkou vládou, tvrdí, že globální teploty do konce století pravděpodobně vzrostou o čtyři stupně Celsia. Na základě této predikce následně dospívá k závěru, že nemá žádný význam vyrábět čistší auta, protože ke katastrofě dojde tak jako tak. Jinak se o změnách klimatu v prostředí Trumpem ovládané americké vlády vůbec mluvit nesmí. A každý úřad či agentura, která by se snažila je řešit, je brzy personálně vyčištěna a usměrněna.

V Austrálii udělal nový premiér Scott Morrison z pálení uhlí takřka státní náboženství, otázku národní cti. Nedivil bych se, kdyby jediný kus uhlí, který kdy držel v rukou, byl ten, s nímž se nedávno předváděl v tamním parlamentu. Ruce si ovšem neostýchá ušpinit každý den, pokud jde o zájmy průmyslu. Tihle muži s bělostnými košilemi a černočerným svědomím se za to, komu slouží, vůbec nestydí.

Stane-li se ovšem brazilským prezidentem příští týden Jair Bolsonaro, bude jejich bezuzdné rozsévání zkázy ve prospěch partikulárních zájmů působit ještě relativně neškodně. Bolsonaro tvrdí, že klimatická krize je fámou, kterou si vymyslelo údajné „spiknutí globalistů“. Hodlá odejít od Pařížské klimatické dohody, zrušit ministerstvo životního prostředí, dát zemědělskou politiku do rukou zástupců brutálního a vražedného dobytkářského průmyslu v parlamentu, povolit prakticky neomezené kácení amazonských deštných pralesů a zrušit takřka všechna opatření na ochranu přírody i původních obyvatel.

S čestnou výjimkou Kostariky neprovádí žádná vláda na světě politiku, která by vedla k udržení nárůstu globálních teplot pod dvěma, natož pak jedním a půl stupně průměrného oteplení. Většina z nich, tak jako vlády Británie, Německa, Spojených států či Austrálie, nás dále žene směrem k propasti v zájmu zisků svých přátel z řad ekonomické elity. Co tedy máme dělat, když instituce selhávají a naši zástupci se zpronevěřují veřejné službě ve prospěch soukromých zájmů?

Jednatřicátého října budu mluvit na zahajujícím shromáždění Extinction Rebellion — „Vzpoury proti vymírání“ — na londýnském Parliament Square. Má jít o hnutí odhodlané k důrazným protestním akcím nenásilné občanské neposlušnosti zaměřené proti příčinám ekologického kolapsu. Tři hrdinové, kteří byli odsouzeni do vězení za to, že bránili těžbě břidličného plynu, a teprve minulý týden byli vyšší instancí osvobozeni, budou pravděpodobně prvními z mnoha set takových neposlušných vzbouřenců. Cílem je do příštího března rozšířit toto celonárodní povstání v mezinárodní.

Text As the fracking protesters show, a people’s rebellion is the only way to fight climate breakdown, původně vyšel v deníku The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.