Minulý rok mi v Churchillově nemocnici v Oxfordu zachránili život obratným zákrokem, který mi z těla odstranil rakovinu. Teď budu zřejmě potřebovat další operaci, abych dostal svou čelist z podlahy. Právě jsem se totiž dozvěděl, co se v nemocnici dělo v době, kdy jsem byl operován. Na první pohled všechno probíhalo hladce. Pod povrchem, aniž bych to věděl, bublal vztek a rozhořčení.

Mnozí zaměstnanci nemocnice se totiž postavili proti rozhodnutí Národní zdravotní služby (National Health Service, NHS) zprivatizovat zařízení pro skenování rakoviny. Stěžovali si, že skenery nabízené soukromou společností jsou méně přesné než ty, které nemocnice už měla. Upozorňovali, že privatizace ohrozí životy pacientů. Jak minulý týden odhalil deník The Guardian, NHS v reakci na tuto kritiku vyhrožovala nemocnicí žalobou za pomluvu, nepřestanou-li její zaměstnanci toto rozhodnutí kritizovat.

Převládající systém politického myšlení v této zemi, který stojí jak za plíživou privatizací veřejného zdravotnictví a dalších veřejných služeb, tak za tímto neuvěřitelným pokusem o potlačení svobody slova, nás sliboval před dehumanizujícími účinky byrokracie zachránit. Omezením moci státu měl neoliberalismus umožnit rozkvět individuální autonomie a kreativity. Namísto toho zavedl systém napůl privatizovaného autoritářství, mnohem represivnější než systém, který nahradil.

Pracující jsou dnes v zaměstnání podrobováni kafkovské byrokracii kombinující centrální kontrolu s vlezlým „mikromanagementem“. Organizace závislé na etice spolupráce — jako školy a nemocnice — jsou ničeny škrty, diktátem šéfů a vynucováním dusivých, rigidních pravidel. Zavádění logiky soukromého kapitálu do veřejných služeb — které mělo údajně přinést slavnou éru svobodné volby a otevřenosti — se vynucuje s brutální bezohledností. Doktrína, která slibovala rozmanitost a svobodu, ve skutečnosti přináší konformismus a umlčování kritiky.

↗

Extrémním příkladem dohledu a kontroly nad pracujícími může být Amazon, jenž si nechal patentovat náramek sledující pohyby jeho zaměstnanců a zaznamenávající odchylky od předpisů. Foto WMC

Podstatná část teoretických základů, na nichž dnes tato postupná transformace veřejného sektoru stojí, pochází z pera Ludwiga von Misese. Ten ve své knize „Byrokracie“ z roku 1944 tvrdil, že mezi kapitalismem a socialismem není možný žádný kompromis. Vytváření robustních veřejných služeb, jako byla právě NHS ve Velké Británii, programy spojené s New Deal v USA či další podobné dobové sociálně-demokratické experimenty musely podle něj nevyhnutelně vést k byrokratickému totalitarismu typu Sovětského svazu či nacistického Německa.

Mises uznával, že jistá míra státní byrokracie je nevyhnutelná, že existují určité funkce, bez nichž se nelze obejít. Tvrdil ale, že neomezí-li se úloha státu na zcela minimální agendu — v podstatě jen obranu, bezpečnost a výběr daní a cel — skončí pracující tak či onak v roli pouhých ozubených koleček v „obřím byrokratickém stroji“, zbaveni iniciativy i svobodné vůle.

Oproti tomu zaměstnanci pracující v „nijak neomezovaném kapitalistickém systému“ mají být prý „volnými lidmi“, jejichž svoboda je garantována „ekonomickou demokracií, v níž každý haléř znamená svobodu volby“. Zapomněl však doplnit, že někteří lidé budou mít v takové kapitalistické utopii zkrátka víc „hlasů“ než jiní. A že tyto hlasy se zákonitě stanou zdrojem moci.

Misesovy nápady se spolu s texty Friedricha Hayeka, Miltona Friedmana a dalších neoliberálních myslitelů staly v Británii základem politiky vlád Margaret Thatcherové, Davida Camerona, Theresy Mayové a bohužel také Tonyho Blaira. Ti všichni se snažili veřejné služby ve jménu svobody a efektivity privatizovat či podrobit diktátům trhu. A vždycky naráželi na ten samý zádrhel: demokracii. Lidé zkrátka chtějí, aby zásadní veřejné služby zůstaly veřejné — a mají pro to dobré důvody.

Dáte-li veřejné služby do rukou soukromým společnostem, vede to vždy k jednomu ze dvou výsledků. Buď vznikne soukromý monopol, jehož majitel může využít svou dominanci k neomezené extrakci bohatství a ohýbání pravidel systému ve svůj prospěch, nebo zavedete konkurenci a vytvoříte tak nesouvislý, roztříštěný spletenec, vedoucí k takovým institucionálním selháním, jejichž svědky jsme každodenně na našich železnicích. Nejsme idioti, i když se tak s námi často zachází. Víme, co motivace soukromým ziskem veřejným službám dělá.

Různé britské vlády proto opakovaně docházely k rozhodnutí, že nemohou-li klíčové veřejné služby přímo zprivatizovat, podrobí je alespoň takzvané „tržní disciplíně“. Von Mises před takovým přístupem opakovaně varoval. „Žádnými reformami nelze veřejný úřad transformovat v něco podobného soukromému podniku,“ upozorňoval. Hodnota veřejné správy „nemůže být vyjádřena v penězích“. „Efektivita ve veřejné správě a efektivita v průmyslu jsou zcela odlišné věci.“ „Intelektuální práci nelze měřit a vyhodnocovat mechanickými prostředky.“ „Nelze ‚měřit‘ hodnotu práce doktora na základě toho, kolik času věnuje jednotlivým případům.“ Jeho varování byla ale ignorována.

Zničit moc pracujících

Problém spočívá v tom, že cílem neoliberální teologie není jen omezit vliv státu, ale také (samozřejmě ve jménu svobody) zničit odborové organizace a všechny další formy moci pracujících. Částečná privatizace a podrobování veřejných služeb trhu proto nemají za cíl ani tak zvyšování efektivity, jako především upevňování kontroly nad zaměstnanci. Pracující ve veřejných službách jsou dnes podrobováni všudypřítomnému režimu sledování a hodnocení za pomoci přesně těch kritérií, která byla i podle Misese v této sféře neuplatnitelná a absurdní. Byrokratická kvantifikace veřejné správy už dávno nemá nic společného se snahou o účelnost — stala se samoúčelem.

Její zvrácené důsledky zasahují do všech oblastí veřejných služeb. Školy učí děti splnit testy, místo aby jim poskytovaly celistvé a užitečné vzdělání. Nemocnice manipulují s čekacími dobami a nesmyslně přesunují pacienty mezi seznamy. Policie ignoruje některé zločiny, překlasifikovává jiné a nutí podezřelé přiznávat se k dalším přestupkům, aby si vylepšila statistiky. Univerzity motivují výzkumníky k produkování narychlo psaných povrchních článků místo do hloubky jdoucích monografií, aby si zlepšili „skóre“ v systémech akademického hodnocení.

Výsledkem je demoralizace zaměstnanců, která ničí efektivitu a kvalitu veřejných služeb. Šikovní a zkušení lidé, jako kupříkladu chirurgové, jejichž vzdělání stálo stovky tisíc liber, odcházejí ze zaměstnání kvůli stresu a zoufalství, které jim systém způsobuje. Tohle plýtvání lidským talentem a potenciálem způsobuje mnohem horší škody než všechna „neefektivita“, kterou má tahle posedlost kvantifikací údajně řešit.

Extrémní případy dohledu a kontroly nad pracujícími se samozřejmě neomezují jen na veřejný sektor. Amazon si například nechal patentovat náramek, který sleduje pohyby jeho zaměstnanců a zaznamenává i ty nejmenší odchylky od předpisů. Šíří se technologie pro záznam, co lidé píší do klávesnice, jaký používají jazyk, jakou mají náladu, jaký tón hlasu. Některé firmy experimentují také s čipováním svých zaměstnanců. Jak poznamenává filosof Byung-Chul Han, neoliberální kultura, ztělesněná v systému „práce na volné noze“, který proměňuje zaměstnance v „nezávislé dodavatele“ služeb na zakázku, internalizuje vykořisťování. „Pracující se stávají svými vlastním vykořisťovatelem ve svých vlastních podnicích.“

Volnost, kterou nám neoliberalismus sliboval, se ukazuje být volností pro kapitál, získávanou na úkor lidské svobody. Systém, který neoliberalismus stvořil, se stává absolutistickou byrokracií, která se nejnověji projevuje v soukromém sektoru zaváděním nelidských technologií ignorujících každou kritiku a stížnost a ve veřejném sektoru prosazováním nesmyslných a kontraproduktivních opatření, zaváděných manažery slepě kopírujícími korporátní kulturu.

Pokusy této tendenci odporovat se setkávají se stále extrémnějšími formami represe, jako je hrozba žaloby proti Churchillově nemocnici. Podobné nástroje kontroly ničí lidskou autonomii a tvořivost. Je pravdou, že sovětská byrokracie, již von Mises oprávněně kritizoval, redukovala pracující na bezduché automaty. Systém, kteří vytvořili jeho žáci, ale míří stejným směrem.

Text Neoliberalism promised freedom — instead it delivers stifling control

vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.