Neomarxismu, především jeho rychlé kariéře v českém veřejném diskursu, se věnoval již Petr Bittner. Ten došel ve své úvaze k závěru, že slova „neomarxismus“, „neomarxistický“ a „neomarxisté“ jsou paušálními a denunciačními označeními pro veškerou kulturní či liberální levici. Jejich propagátoři z řad konzervativní a krajní pravice s nimi mohou mít podle Bittnera v českých publicistických a internetových vodách úspěch proto, že Karel Marx je pro značnou část zdejší veřejnosti synonymem pro vše spojené s někdejší sovětskou diktaturou na našem území.

Etablování neomarxistické nálepky na veřejnosti a v salonech celebrit je pak podle Bittnera důkazem, že tam vstoupila i nenávist vůči odlišnému. Nefunguje ale nakládání s termíny „neoliberál“, „neoliberální“ a „neoliberalismus“ podobně zase v levicové kritice pravého směru? A není tak Bittnerova kritika nolens-volens slepá na jedno oko?

Nejprve k aspektům, kde lze u pojmů neoliberalismu a neomarxismu vidět paralely. Jak neomarxismus, tak neoliberalismus jsou spíše publicistické než odborné termíny. Společenské vědy s neoliberalismem do určité míry pracují v rámci teorií mezinárodních vztahů, když je řeč o konceptu „neoliberálního institucionalismu“.

Ten se však primárně soustředí na logiku fungování mezinárodních organizací a režimů v rámci liberálního kapitalismu a za předpokladu egoisticky uvažujících jedinců a entit, přičemž principy monetarismu v ekonomii a Washingtonského konsensu (zahrnujícího cíle deregulace ekonomiky, liberalizace obchodu a privatizace státních a veřejných statků) u něj hrají až sekundární roli. S touto definicí často implicitně pracuje právě publicistika, případně explicitně popularizující kritické práce z pera spíše levicových politologů, sociologů a ekonomů.

↗

Společenské vědy s pojmem neoliberalismus pracují, ne však v tom smyslu, v jakém ho používá publicistika. Grafika MintPress News

Sami adresáti jejich kritiky by se však za „neoliberály“ označili jen velmi zřídka, což by byla již druhá paralela s neomarxismem. Například na ministerstvu financí v éře Miroslava Kalouska bylo prý adjektivum „neoliberální“ bráno velmi úkorně a i prominentní ekonomové, jako například člen někdejšího NERVu Tomáš Sedláček, se při tomto slově ošívají, pokud jsou stavěni do jeho blízkosti.

Konečně má neoliberalismus s neomarxismem společné příliš široké užívání, což z něj činí „natahovaný“ pojem, jehož výpovědní hodnota se tím značně snižuje. Pokud — jak naznačuje i Petr Bittner — za neomarxisty nejen pro pravicové a krajně pravicové kruhy v České republice platí „sobotkovská“ část sociální demokracie, strana TOP09, Zelení, redakce týdeníku Respekt, veškeré humanitární neziskové organizace, evropští lidovci jako Angela Merkelová či Jean-Claude Juncker nebo radikálně levicové osobnosti a platformy, pak si s tím kariéra neoliberalismu v Česku i mimo ně v ničem nezadá.

Za neoliberály jsou zpravidla považováni thatcherovští toryové, New Labour, Ronald Reagan, Augusto Pinochet nebo Gerhard Schröder. Svého času bylo toto přízvisko přiřknuto i Schröderovu křesťanskodemokratickému předchůdci Helmutu Kohlovi, za jehož vlád narostlo v Německu vůbec největší množství sociálních transferů.

Při pohledu na program i konkrétní prosazovanou politiku je tedy sotva možné všechny údajně neoliberální směry a osobnosti hodit do jednoho pytle. Ano, většina nositelů tohoto adjektiva snižovala, nebo alespoň chtěla snižovat daňovou zátěž a ti nominálně levicoví se tak posouvali více do středu (na což jejich směry doplatily nebo stále ještě doplácejí), jejich další hodnotové postoje k fungování jedince a společnosti však už „neoliberální“ nálepka hlouběji nereflektuje.

Při srovnání s postkomunistickým prostorem je tato neblahá vlastnost běžného užívání pojmu neoliberalismus ještě markantnější. Mají toho východoevropské pravicové politické reprezentace, jež se ve svých zemích skoro kolektivně shodly na rovné dani, vlastně tolik společného se svými německými nebo francouzskými „neoliberálními“ protějšky? Zásadu, že „silná ramena mají nést více“, nezpochybňuje ani německá FDP. Francouzský prezident Emmanuel Macron sice spustil reformu politiky zaměstnanosti v duchu „neoliberální“ schröderovské Agendy 2010, zároveň ale prosazuje harmonizaci odměňování mezi domácími a vyslanými pracovníky směrem k domácím, tedy vyšším částkám.

V České republice oproti tomu i někdejší sociálnědemokratická ministryně práce Michaela Marksová-Tominová považovala nízkou mzdovou hladinu za klíčovou komparativní výhodu našeho hospodářství, jíž bychom se ve vztahu k odměňování vyslaných pracovníků do ostatních států EU neměli vzdávat. Za neoliberálku ji ale tehdy kupodivu nikdo veřejně neoznačil.

Její premiér Bohuslav Sobotka sice později přistoupil na Macronův podnět k reformě směrnice o vyslaných pracovnících, během svého působení posílil váhu tripartity a hodlal postavit volební kampaň sociální demokracie na problematizaci nízkých mezd, jako ministr financí v sociálnědemokratickém kabinetu Vladimíra Špidly o dekádu dříve ale zaštítil reformu veřejných financí, jež krátila nemocenskou, zvyšovala nepřímé daně a značně snížila daň z příjmů právnických osob.

Na druhé straně je s neoliberalismem často spojován německý ekonom Hans-Werner Sinn, který sice během dluhové krize plédoval za „zlevňování“ (tedy platové a fiskální škrty) v jižní Evropě, zároveň je ale nepovažoval za příliš smysluplné při současném členství států tohoto regionu v eurozóně. Sinn je rovněž autorem velmi polemické knihy o předkrizovém deregulovaném finančním sektoru, jejž pojmenovává souslovím „kasinový kapitalismus“. A jiných mnohovrstevnatých osob či směrů, ať už ve sféře politiky, ekonomie nebo publicistiky, najdeme u nás i v zahraničí bezpočet.

Je tedy neoliberalismus „neomarxismem“ levice? Ve smyslu jeho paušalizujícího náboje podle mého mínění jednoznačně ano. S paušalizováním pak úzce souvisí redukcionismus v tom smyslu, že jeden z aspektů, ať už přístup k migraci a menšinám, nebo pozice ke konkrétním přerozdělovacím mechanismům, je vydáván za klíčový definiční znak pro příslušnost daného jedince či skupiny do „neomarxistické“ nebo „neoliberální“ pojmové kategorie.

Zda je i za rozšířením „neoliberální škatulky“ ve veřejném diskursu (byť spíše na západ od nás) normalizování nenávistných postojů, jak se v případě české kariéry pojmu neomarxismu domnívá Petr Bittner, bych se neodvažoval tvrdit. Určitou myšlenkovou pohodlnost, když ne rovnou vědomou nepoctivost, bychom však u řady jejích uživatelů bezpochyby nalezli.

Tím neříkám, že neoliberalismus je zcela lživý termín a jeho prostřednictvím nelze upozorňovat na problematické stránky fungování kapitalismu a produkci negativních externalit neregulovaného trhu. Vždyť možná právě zde lze tušit zdroj jeho široké popularity u části veřejnosti. Jeho časté užívání na levici ve vztahu k osobám a skupinám osob má však spíše zatemňující než osvětlující funkci. Podobně jako užívání pojmu neomarxismus na pravici a mezi zmatenými českými levičáky z prostředí KSČM nebo z „foldynovského“ koutku.