Je neoliberalismus „neomarxismem“ levice?

Marek Benda

Autor reaguje na text Petra Bittnera, který se v DR zabýval rozšířením denunciačního charakteru u pojmu neomarxismus. Mezi užíváním pojmu neomarxismus a neoliberalismus mohou podle něj existovat paralely.

Neomarxismu, především jeho rychlé kariéře v českém veřejném diskursu, se věnoval již Petr Bittner. Ten došel ve své úvaze k závěru, že slova „neomarxismus“, „neomarxistický“ a „neomarxisté“ jsou paušálními a denunciačními označeními pro veškerou kulturní či liberální levici. Jejich propagátoři z řad konzervativní a krajní pravice s nimi mohou mít podle Bittnera v českých publicistických a internetových vodách úspěch proto, že Karel Marx je pro značnou část zdejší veřejnosti synonymem pro vše spojené s někdejší sovětskou diktaturou na našem území.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Etablování neomarxistické nálepky na veřejnosti a v salonech celebrit je pak podle Bittnera důkazem, že tam vstoupila i nenávist vůči odlišnému. Nefunguje ale nakládání s termíny „neoliberál“, „neoliberální“ a „neoliberalismus“ podobně zase v levicové kritice pravého směru? A není tak Bittnerova kritika nolens-volens slepá na jedno oko?

Nejprve k aspektům, kde lze u pojmů neoliberalismu a neomarxismu vidět paralely. Jak neomarxismus, tak neoliberalismus jsou spíše publicistické než odborné termíny. Společenské vědy s neoliberalismem do určité míry pracují v rámci teorií mezinárodních vztahů, když je řeč o konceptu „neoliberálního institucionalismu“.

Ten se však primárně soustředí na logiku fungování mezinárodních organizací a režimů v rámci liberálního kapitalismu a za předpokladu egoisticky uvažujících jedinců a entit, přičemž principy monetarismu v ekonomii a Washingtonského konsensu (zahrnujícího cíle deregulace ekonomiky, liberalizace obchodu a privatizace státních a veřejných statků) u něj hrají až sekundární roli. S touto definicí často implicitně pracuje právě publicistika, případně explicitně popularizující kritické práce z pera spíše levicových politologů, sociologů a ekonomů.

Společenské vědy s pojmem neoliberalismus pracují, ne však v tom smyslu, v jakém ho používá publicistika. Grafika MintPress News

Sami adresáti jejich kritiky by se však za „neoliberály“ označili jen velmi zřídka, což by byla již druhá paralela s neomarxismem. Například na ministerstvu financí v éře Miroslava Kalouska bylo prý adjektivum „neoliberální“ bráno velmi úkorně a i prominentní ekonomové, jako například člen někdejšího NERVu Tomáš Sedláček, se při tomto slově ošívají, pokud jsou stavěni do jeho blízkosti.

Konečně má neoliberalismus s neomarxismem společné příliš široké užívání, což z něj činí „natahovaný“ pojem, jehož výpovědní hodnota se tím značně snižuje. Pokud — jak naznačuje i Petr Bittner — za neomarxisty nejen pro pravicové a krajně pravicové kruhy v České republice platí „sobotkovská“ část sociální demokracie, strana TOP09, Zelení, redakce týdeníku Respekt, veškeré humanitární neziskové organizace, evropští lidovci jako Angela Merkelová či Jean-Claude Juncker nebo radikálně levicové osobnosti a platformy, pak si s tím kariéra neoliberalismu v Česku i mimo ně v ničem nezadá.

Za neoliberály jsou zpravidla považováni thatcherovští toryové, New Labour, Ronald Reagan, Augusto Pinochet nebo Gerhard Schröder. Svého času bylo toto přízvisko přiřknuto i Schröderovu křesťanskodemokratickému předchůdci Helmutu Kohlovi, za jehož vlád narostlo v Německu vůbec největší množství sociálních transferů.

Při pohledu na program i konkrétní prosazovanou politiku je tedy sotva možné všechny údajně neoliberální směry a osobnosti hodit do jednoho pytle. Ano, většina nositelů tohoto adjektiva snižovala, nebo alespoň chtěla snižovat daňovou zátěž a ti nominálně levicoví se tak posouvali více do středu (na což jejich směry doplatily nebo stále ještě doplácejí), jejich další hodnotové postoje k fungování jedince a společnosti však už „neoliberální“ nálepka hlouběji nereflektuje.

Při srovnání s postkomunistickým prostorem je tato neblahá vlastnost běžného užívání pojmu neoliberalismus ještě markantnější. Mají toho východoevropské pravicové politické reprezentace, jež se ve svých zemích skoro kolektivně shodly na rovné dani, vlastně tolik společného se svými německými nebo francouzskými „neoliberálními“ protějšky? Zásadu, že „silná ramena mají nést více“, nezpochybňuje ani německá FDP. Francouzský prezident Emmanuel Macron sice spustil reformu politiky zaměstnanosti v duchu „neoliberální“ schröderovské Agendy 2010, zároveň ale prosazuje harmonizaci odměňování mezi domácími a vyslanými pracovníky směrem k domácím, tedy vyšším částkám.

V České republice oproti tomu i někdejší sociálnědemokratická ministryně práce Michaela Marksová-Tominová považovala nízkou mzdovou hladinu za klíčovou komparativní výhodu našeho hospodářství, jíž bychom se ve vztahu k odměňování vyslaných pracovníků do ostatních států EU neměli vzdávat. Za neoliberálku ji ale tehdy kupodivu nikdo veřejně neoznačil.

Její premiér Bohuslav Sobotka sice později přistoupil na Macronův podnět k reformě směrnice o vyslaných pracovnících, během svého působení posílil váhu tripartity a hodlal postavit volební kampaň sociální demokracie na problematizaci nízkých mezd, jako ministr financí v sociálnědemokratickém kabinetu Vladimíra Špidly o dekádu dříve ale zaštítil reformu veřejných financí, jež krátila nemocenskou, zvyšovala nepřímé daně a značně snížila daň z příjmů právnických osob.

Na druhé straně je s neoliberalismem často spojován německý ekonom Hans-Werner Sinn, který sice během dluhové krize plédoval za „zlevňování“ (tedy platové a fiskální škrty) v jižní Evropě, zároveň je ale nepovažoval za příliš smysluplné při současném členství států tohoto regionu v eurozóně. Sinn je rovněž autorem velmi polemické knihy o předkrizovém deregulovaném finančním sektoru, jejž pojmenovává souslovím „kasinový kapitalismus“. A jiných mnohovrstevnatých osob či směrů, ať už ve sféře politiky, ekonomie nebo publicistiky, najdeme u nás i v zahraničí bezpočet.

Je tedy neoliberalismus „neomarxismem“ levice? Ve smyslu jeho paušalizujícího náboje podle mého mínění jednoznačně ano. S paušalizováním pak úzce souvisí redukcionismus v tom smyslu, že jeden z aspektů, ať už přístup k migraci a menšinám, nebo pozice ke konkrétním přerozdělovacím mechanismům, je vydáván za klíčový definiční znak pro příslušnost daného jedince či skupiny do „neomarxistické“ nebo „neoliberální“ pojmové kategorie.

Zda je i za rozšířením „neoliberální škatulky“ ve veřejném diskursu (byť spíše na západ od nás) normalizování nenávistných postojů, jak se v případě české kariéry pojmu neomarxismu domnívá Petr Bittner, bych se neodvažoval tvrdit. Určitou myšlenkovou pohodlnost, když ne rovnou vědomou nepoctivost, bychom však u řady jejích uživatelů bezpochyby nalezli.

Tím neříkám, že neoliberalismus je zcela lživý termín a jeho prostřednictvím nelze upozorňovat na problematické stránky fungování kapitalismu a produkci negativních externalit neregulovaného trhu. Vždyť možná právě zde lze tušit zdroj jeho široké popularity u části veřejnosti. Jeho časté užívání na levici ve vztahu k osobám a skupinám osob má však spíše zatemňující než osvětlující funkci. Podobně jako užívání pojmu neomarxismus na pravici a mezi zmatenými českými levičáky z prostředí KSČM nebo z „foldynovského“ koutku.

    Diskuse
    July 18, 2018 v 8.30
    Trochu to připomíná babylónské zmatení jazyků: „Hle, lid je zajedno a všichni mají jednu řeč. A toto je jen začátek jejich díla. Nic jim už nezabrání vykonat, cokoli si předsevzali. Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého".
    July 18, 2018 v 9.52
    Je strom komínem zelené levice?
    Stejně jako komín, i strom se tyčí do výšky a mění složení vzduchu kolem sebe.

    Výraz neomarxismus se do české politiky rozšířil z White Media, vytvořili ho neonacisté jako nápodobu svého vlastního označení — nápodoba je základním tvůrčím nástrojem nacistů, jak už dávno zdokumentovala Antia:
    http://www.antifa.cz/content/velka-nazi-vykradacka
    Vždy byl míněn jako hanlivá nálepka pro antifašisty — potažmo pro všechno, co není fašistické.

    Výraz neoliberalismus zavedla jako označení por svůj vlastní myšlenkový směr skupina, lépe snad řečeno síť, pravicových aktivistů blízkých chicagské ekonomické škole, hlásil se k němu například Milton Friedman:
    https://miltonfriedman.hoover.org/friedman_images/Collections/2016c21/Farmand_02_17_1951.pdf
    Základem Friedmanova neoliberalismu je důraz na individualismus a ostrá opozice proti kolektivismu; tuším, že to vychází z Hayeka.

    Zajímavé je, že Friedman požaduje, aby stát měl plnou kontrolu nad tvorbou peněz a vzal ji z rukou soukromých bank — praktické politiky založené na liberalismu šly v tomto bodě právě opačným směrem. Přesto považuji označení neoliberálové pro Thatcherovou, Reagana, Klause nebo Kalouska za přiléhavé, protože žádné jiné neoliberální hnutí dodržující přesněji zásady formulované Friedmanem nevzniklo, ti, kterým říkám neoliberálové, se Friedmana a Hayeka dovolávají, a prosazování individualismu proti kolektivismu, často až fanatické, je stále základem jejich myšlení a politiky.

    Osobně mám sklon používat pracovní definici neoliberalismu, kterou jsem převzal snad z nějakého dokumentu Adama Curtise, nevím už přesně odkud, a taky nevím, jak dalece naivní může připadat autoritám v oborech ekonomie a politologie: Zatímco (staro)liberalismus prosazoval regulaci trhu tak, aby každý, ať velký nebo malý, měl zaručenu svobodu na trh vstoupit a soutěžit na něm za rovných podmínek, neoliberalismus prosazuje deregulaci, aby velcí hráči měli svobodu trh ovládnout.

    Pochybuji, že Marek Benda dokáže přijít s jakoukoliv užitečnou definicí neomarxismu — tedy užitečnou jakkoliv jinak než jako hanlivá nálepka.
    July 18, 2018 v 11.19
    Nedá mi to

    J.K., Sobota, 4.Listopadu 2017, 16:52:49



    "Stejně lze položit otázku, co straně a společnosti přináší boj proti bájné příšeře zvané neoliberalismus. Proklínání neoliberalismu je dnes tím hlavním, co novou levici spojuje, mimo kruhy levicové inteligence ale není víra v existenci neoliberalismu rozšířena. Zejména se k neoliberalismu skoro nikdo sám nehlásí."
    JN
    July 18, 2018 v 12.42
    Jazyk, disponující souhrnnými pojmy, které budou označovat jevy (z dané subjektivní perspektivy) něčím společné,
    je prostě pro vedení diskuse nezbytný. Zároveň však diskusi nelze nahradit nálepkováním oponenta.

    Jenže je těžké vést diskusi, když jsou obě strany zradikalizované a nepovažují člověka s odlišnými názory vůbec za člověka. Diskutovat v prostředí nenávisti nelze. Jenže jak to změnit, když celé naše zorné pole zabírá koncept dobra pro lidstvo a ten náš bližní, který s námi nesouhlasí, tedy dobro lidstva nechce a sám se tak z lidstva vyčlenil - už není člověkem.

    Člověk, který se o diskusi pokouší, je pak vyzýván, ať jde "diskutovat" do své názorové bubliny. Krom toho, že diskuse mezi shodně smýšlejícími je z podstaty nesmyslem, je také možné, že ta názorová bublina je jednočlenná, a tak si v dnešní internetové době můžete povídat leda tak sám se sebou.
    JN
    July 18, 2018 v 13.0
    Diskuse je tedy spíše vzácností,
    většinou jde o neurvalý boj o diskurz, chápaný jako prostředek ke změně společnosti.
    HZ
    July 18, 2018 v 13.2
    Když vy tak, pane Kubičko, tak já tak:
    H.Z., Neděle, 5.Listopadu 2017, 05:51:49

    "Jsem na tom podobně jako pan Kubička. Neoliberalismus je pro mě fantóm vznášející se nad levicovým diskurzem. Pravicový diskurz zplodil v téže době fantóma jménem neomarxismus a přisuzuje mu totální ovládnutí dnešní Evropy."
    HZ
    July 18, 2018 v 13.8
    Tak si važte, pane Nusharte,
    příležitosti diskutovat v prostředí, kde nenávist nevládne.
    Můžete to využít a nemusíte.
    JP
    July 18, 2018 v 13.9
    K pojmu neoliberalismu a neomarxismu
    Musím se v zásadě připojit k vývodům M. Bendy: to označení "neoliberalismus" funguje skutečně většinou jako ideologická nálepka; a to nálepka dosti laciná. A já sám se tomuto slovu vyhýbám tak dalece, jak je to jen možné.

    Ostatně, tento "neoliberalismus" je fakticky pleonasmus; obsahově neoznačuje naprosto nic více, nežli ten docela obyčejný, klasický pojem "kapitalismus". Tedy kapitalismus ve své ryzí formě, ve své nejzákladnější, nejpůvodnější podstatě, tedy jakožto podřízení všech věcí lidských odosobněné logice kapitálu a trhu.

    Na straně druhé (což ovšem M. Benda sám také nijak nepopírá) ten pojem "neoliberalismus" přece jenom má své určité oprávnění, nějakým způsobem přece jenom je nutno od sebe odlišit ten relativně prosociální kapitalismus poválečné éry (jmenovitě německý "rýnský kapitalismus") od onoho "tvrdého kapitalismu" éry Pinocheta, Thatcherové a Reagana.

    Takže to používání onoho slova "neoliberalismus" má dvě stránky: jednu objektivně legitimní, a druhou ideologicky-nálepkující. A je fakt, že ta druhá je leckdy frekventována až s inflační četností.

    -----------------------------------------------

    Potud má tedy M. Benda pravdu. Co se ale jeho téze týče, že používání termínu "neoliberalismus" je prakticky totéž co používání pojmu "neomarxismus", tak tady už je věc složitější.

    Ten pojem "neoliberalismus" je sice vlastně také klamný, jeho původní význam byl fakticky přesně opačný, než jaký je dnes. Ale dnes už je jeho obsah a smysl celkem ustálený a - ve výše uvedeném vymezení - jasný a nesporný.

    Zatímco pojem "neomarxismus" (jak jsme si ukázali v diskusi pod článkem P. Bittnera) je už ve své samotné podstatě zcela vadný, neboť sugeruje substanciální příbuznost s autentickým marxismem; přitom ale ve skutečnosti směřuje zcela jinam. Respektive přesněji řečeno, staví se na zcela jiné myšlenkové a ontologické základy.

    Takže v tomto smyslu jednoznačné rovnítko mezi pojmy "neoliberalismus" a "neomarxismus" skutečně není možno legitimně učinit.
    MP
    July 18, 2018 v 14.7
    Honzovi Macháčkovi
    Jen drobnost. Požadavek tvorby monetární politiky (peníze tvoří leda tiskárna či sněmovna) jako funkce státu je zcela standardní liberální požadavek, ostatně on je celý Friedmanův neoliberalismus hodně liberální oproti tomu, pro co se to slovo začalo běžně používat.

    Oproti neomarxismu tu ovšem máme nejméně tři vrstvy použití:
    a) akademickou, původně zároveň autostylizační;
    b) použití v kultivované publicistice -- zde ještě s přísným rozlišením liberalismu a neoliberalismu (Věta: "Milan Znoj je liberál a právě proto je pro něj vulgární neoliberalismus nepřijatelný." dává dobrý smysl a není paradoxní) ;
    c) žurnalistické a nálepkové -- tedy vrstva, na kterou správně upozorňuje Benda.

    Neomarxismus ty první dvě vrstvy prakticky postrádá, vyskytují se leda jako zakrnělé pahýly.
    PM
    July 18, 2018 v 14.45
    Neoliberalismus je ideologie současné epochy kapitalismu/tržního hospodářství
    založená na principech postmoderního pojetí pluralitního smýšlení:
    - omítnutí osvícenského pojetí rácia
    - akceptace radikální tolerance, plurality názorů i'm ok you're ok
    a tím příklon k akceptaci afektivní iracionality - Trump
    - vše zakotveno na radikálním odmítnutí hledání všeobecné pravdy - Babiš
    - výsledkem je ztráta pocitu solidarity a společenských vazeb
    a rozštěpení společenského života do množiny skupin a
    individuí navzájem protichůdných názorů a počínání -zbytková společnost.
    Jde o periodu kapitalismu radikálně oproštěnou od romantických ideálů osvícenství .....bych poněkud pretenciózně dodal.
    + Další komentáře