Václav Klaus mladší je tak trochu Klaus senior lepších lidí. Odmítá migraci, ale s elegantnější dikcí. Brojí proti levičákům, zároveň je nadšeným cyklistou. Staví se proti „neomarxistickým“ projektům jako je inkluze, aniž by zapomínal na zvýšení platu pro učitele. Však také podle některých platí za naději české pravice. Dobře jí tak.

Nedávno navíc začal natáčet videa, v nichž odpovídá na dotazy svých fanoušků. Zároveň se ve strukturách ODS snaží vyškrábat na ambiciózní příčky. Nevrhl se do angažmá v komunální politice, pomrkává spíše po sněmovní úrovni. Ostatně, post ministra by pěkně završil jeho úzkostnou péči o české školství. Především to soukromé.

Pozornost na sebe strhává dostatečně. Lpění na tradicích kombinuje s peprnou odvahou promluvit „bez politické korektnosti“. To znamená, že rád mluví jako kanál.

Tak třeba příznivce Merkelové oglosoval jako „zkurvené svazáky“. Inkluzi označuje za demenci a samotná děcka se speciálními vzdělávacími potřebami nepovažuje za normální. Pravicový konzervativec v kostce: strukturální nerovnost a povýšený cynismus.

Svoboda bílých elit

Klaus junior nicméně postupuje mazaně, podobně jako jeho otec, tedy než se z něj stal občanský aktivista. Vtírá se totiž do role bojovníka za svobodu. Veškeré ultrakonzervativní třeštění rámuje jako hájení volnosti. Jako vzpírání se totalitnímu diktátu. A to jsou magická „slovíčka“, která učarují davům.

Evropskou unii tak popisuje bezmála jako Sovětský svaz, protože nám nutí samé dobroserské novoty. Třeba ohled na romské studenty. Jako správný disident tedy popichuje všechny eurohujery. Koho by pak zajímalo, že Unie ve své každodenní praxi funguje hlavně jako projekt podporující Klausův milovaný volný trh?

↗

Hranice svobody by neměly končit na dvorku elitního gymplu vedeného konzervativním odéesákem. Foto vkml.cz, oficiální web Klause ml.

Kdo by řešil, že ve svých textech o problémech školství s gustem mystifikuje? Vše je ospravedlněno jeho svatým bojem za emancipaci rodičů od bolševických intervencí mezi školní škamna. 

A konečně i jeho sympatie k Donaldu Trumpovi je pro jeho sympatizanty snáze zkousnutelná než obdobná náklonnost vyjádřená Zemanem. Klaus by totiž Trumpa podpořil jakožto obranný val proti „nové levici“ a „dotacím“, tedy retarderům volnosti.

Matikář s politickými choutkami tak předkládá falešnou hru s nulovým součtem: buď soucit, nebo svobodu. A svoboda je — marná sláva — údernějším trumfem než volání po solidaritě. Tenhle trumf je nyní v jeho rukou. Klausovi oponenti s ním proto musí vejít do střetu právě o význam svobody.

Inkluzi, přijetí uprchlíků i podporu romských dětí by neměli definovat jako pouhou charitu, ale jako nezbytné darování svobody. A to těm, jimž se nedostává. V zemi chycené do cyklických tržních krizí totiž nebude na charitu nikdy ten „pravý čas“. Ovšem proti nárokům na rozšíření svobody se argumentuje přece jen složitěji. Natož pak škrty nebo rozpočtem. 

Hranice svobody by zkrátka neměly končit na dvorku elitního gymplu vedeného konzervativním odéesákem. Do jejího prostoru patří všechny ty podvratné živly jako třeba Romáci, hyperaktivní špunti nebo dokonce dyslektici, ó hrůzo! Pohodlí zajištěných bílých mužů a jejich klídek na učení elit by se řádně provětraly zapojením této „části bez účasti“, tedy „podžáky“, které by Klaus nejraději zakonzervoval ve speciálních školách.

Svoboda nemůže znamenat vyloučení „nedokonalých“, ale jejich zahrnutí. Setkávání s druhými. Vyjití z kójí, do kterých nás cpe konzervativní pořádek. Takovým směrem je potřeba přeznačit význam slova svoboda.