„Vždyť tady cikáni nejsou diskriminovaní, na co si stěžují?“ zní obecný lidový názor, se kterým je možné se setkat jak na ulici, tak na internetu. Když odpovíte statistikou nebo příkladem, na kterých ukážete, že jsou romské děti mnohem častěji zařazovány do takzvaných praktických — dříve zvláštních — škol, nebo do škol a tříd segregovaných, dozvíte se obvykle, že si to zaslouží, protože jak by k tomu „naše bíle děti přišly“, kdyby měly chodit do třídy s cikány.

Jsou to názory, které těžko někoho překvapí. Neudiví ani to, že jedním dechem popírají i obhajují diskriminaci ve školství. Lidový rasismus i jeho nelogická argumentace nejsou nic neobvyklého, proto ostatně diskriminace ve školství stále přetrvává. Učitelé, ředitelé škol i rodiče žáků jsou pořád jen lidé, kteří mají své představy, obavy a předsudky.

Galková na scéně

Zcela jiná věc ale je, pokud někdo tyto názory vyslovuje z pozice autority. Když vyšla loni zpráva Amnesty International o diskriminaci v českém školství, rozčílila vedoucího odboru školství a evropských fondů radnice Prahy 9 a někdejšího ředitele odboru speciálního školství ministerstva školství Martina Odehnala natolik, že podal podnět státnímu zastupitelství. V podnětu žádal o „přezkoumání, zda nedošlo ke spáchání trestného činu ze strany vedení AI“.

Jeho podnět dostala na stůl státní zástupkyně JUDr. Zdeňka Galková, která neshledala publikaci výzkumné zprávy trestným činem, ale neodolala a souhlasně stěžovateli v odůvodnění, jež mu zaslala, přitakávala. „Lze přisvědčit Vašemu tvrzení, že „výzkumná zpráva“ s názvem „Chce to více snahy - Etnická diskriminace romských dětí v českých školách“ prezentovaná jako „Amnesty vzkaz české vládě: V řešení diskriminace romských dětí ve školách to chce víc snahy!“ evidentně obsahuje nepravdivé, překroucené a dehonestující informace, které jsou předkládány jako objektivně zjištěná fakta,“ napsala státní zástupkyně Odehnalovi.

Závěry výzkumu označila za „nepodložená osočování“, „neopodstatněnou, neoprávněnou a neomalenou kritiku činnosti státních institucí a jejich zaměstnanců, potažmo nespravedlivé „nálepkování“ občanů České republiky, kteří nepatří do komunity Romů“ a výzkum sám za „pseudovýzkumnou práci“.

Rasistické Právo

Martin Odehnal nelenil a odpověď Zdeňky Galkové předhodil novinářům Práva. Ti vydali v tištěné i internetové verzi článek s potěšení neskrývajícím titulkem Ve zprávě o diskriminaci Romů u nás Amnesty International nepsala pravdu.

V této souvislosti je dobré připomenout, že redaktoři Práva ve své prostoduchosti nezapomněli během kampaně proti inkluzi vytáhnout osm let staré téma, aby zveřejnili článek o diskriminaci Čechů a poukázali i na souvislost, kterou se odpůrci inkluze pragmaticky rozhodli nevypichovat.

Kampaň proti inkluzi, kterou vášnivě podporoval bulvární deník Blesk, měla totiž od prvopočátku rasistické pohnutky. Lobby praktických škol ale zřejmě usoudila, že bude lepší, když se schová za „mentálně retardované“, protože by je někdo mohl nařknout z rasismu.

Proto se tedy romské téma objevovalo méně. V Blesku je ale během kampaně neopominul otevřít právě Martin Odehnal.

Diskriminace je fakt

Skutečnost, že Česká republika diskriminuje romské děti v přístupu ke vzdělání, není těžké doložit. Potvrzují ji výzkumy a šetření spousty organizací i institucí.

Česká republika je ostatně opakovaně kritizována za diskriminaci v přístupu ke vzdělání. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku D. H. proti České republice z listopadu 2007 konstatoval, že český školský systém nezajišťuje rovný přístup ke vzdělání, protože romské děti jsou v nezanedbatelné míře umisťovány mimo hlavní vzdělávací proud, takže dochází k jejich diskriminaci. Od té doby se situace mírně zlepšuje, ale k ideálu má ještě hodně daleko.

Například průzkum Veřejného ochránce práv z roku 2012 ukázal, že ačkoli se podíl romské populace v České republice pohybuje v rozmezí 1,4 — 2,8 % obyvatel, romské děti tvoří 32 % žáků základních škol praktických.

Zajímavá fakta a souvislosti obsahuje Analýza individuálního přístupu pedagogů k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami Člověka v tísni, která mimo jiné zkoumala podmínky i přístup pedagogů.

Pozornost zasluhuje i čerstvě zveřejněná studie Open Society Justice Initiative, anebo starší závěry české školské inspekce z roku 2010 a 2012.

Kromě dětí vzdělávaných ve školách přímo označených jako praktické (dříve zvláštní), je tu ještě celá řada dětí, které chodí do čistě romských segregovaných škol, odkud mají mnohem horší start do života. O tom jak ostravští rodiče bojují proti tomu, aby jejich děti chodily do segregovanýh škol, jsme zveřejnili v Deníku Referendum reportáž.

I letmý pohled do dalších médií ukazuje, že problém segregace je zcela reálný. Ať už se jedná o extra romské školy, nebo „jen“ romské třídy jako například v Kladně, ve Vítkovicích, v Krásné Lípě, v Brně.

S přesnými čísly je to, jak už to tak bývá, složité, neboť není vždy snadné určit, kdo je a kdo není Rom, a segereace navíc nabírá různých podob. Neexistuje tu však jediná relevantní studie, která by dokazovala, že v české společnosti nesegregujeme Romy. Situaci komplikuje i to, že sbírání etnických dat je vždy problematické a ozývají se proti němu nejen někteří ochránci lidských práv, ale i řada rasistů, kteří s uspokojením prohlašují, že to se přeci nesmí.

Zmařené talenty

Pro ředitele školy, který je pod tlakem rodičů, není situace vždy jednoduchá. Lze pochopit i obavu, že když přijme větší procento romských žáků, začnou ze školy neromští rodiče své děti odhlašovat. Takto se z nejedné „normální“ školy stala škola segregovaná. Na což nakonec doplatí nejvíce žáci, kteří ji navštěvují.

Porozumění situaci ředitelů škol by nám však nemělo bránit, abychom „nazývali věci pravým jménem“. Ač se jedná o floskuli všech odpůrců takzvané politické korektnosti, ve skutečnosti však obyčejné lidské slušnosti, zde přesně sedí.

Ptávají se mě lidé, proč Romové tak špatně píší česky. Jako bývalá učitelka a doučovatelka stovek romských dětí mohu jen konstatovat, že špatný pravopis se váže ke kvalitě vzdělání. Romské děti, kterým se dostalo odpovídajícího vzdělání, píšou zcela normálně a s podobnými chybami jako všichni ostatní.

Psaní s chybami ale není nejhorším důsledkem rozděleného školství.

Romské děti, které jsem měla možnost při rozličných příležitostech poznat, byly různé: některé bystřejší, jiné méně, některé měly ambice, další se spokojily s tím, co přišlo samo. V tomto se jako hypotetický celek nijak neliší od jiných dětí. Čemu jsem ale nikdy nerozuměla, byla nahodilost, se kterou se ocitaly ve „zvláštní“, anebo naopak základní škole.

Velkou frustraci jsem cítila, když jsem byla s dětmi, které se do praktické školy dostaly, ač byly mimořádně nadané a bystré. Děti, které by sice základní školu zvládly, ale byly spíše průměrné a neměly ambice, zvláštní školu většinou spokojeně vychodily, a pak nějak dál žily svůj život. Ty nadanější však jen těžko snášely to, jakým způsobem s nimi společnost zametla, a to, že jim uzavřela cestu k uplatnění jejich talentu.

Tématem se zabývám víc než dvacet let a ač se v tomto ohledu nejedná o žádný můj systematický výzkum, vidím, že děti, kterým to takzvaně „myslí“ a za jiných podmínek by studovaly vysokou školu, ale z nějakého důvodu se tak nestalo, končí nejhůře. Právě z nich se stávají drogově závislí, anebo přímo aktéři organizovaného zločinu ve vyloučených lokalitách. Nadání a schopnosti, které nemohly uplatnit jinde, vloží do aktivit škodlivých pro společnost.

Kdybychom dali všem dětem stejnou šanci, ubylo by nejen nezaměstnanosti, ale i kriminality a také by si lidé nemuseli klást otázku, „proč mají Romové tak špatný pravopis“. Nu a Zdeňka Galková by mohla psát, že u nás diskriminace není a všichni bychom ji mohli přikyvovat a usmívat se, že je to pravda a jak je to dobře.