„Máme tu zákon, který pomůže dětem. Vlastně nepomůže. Ne! Pomůže přeci! Anebo ne? A komu vlastně pomůže? Inkluze, společné vzdělávání. Krásné slovo, zvučné, plné naděje pro děti nás všech. A co se za ním skrývá? Rozčarovaní odborníci, politici v krajích a městech, teď už i veřejnost.“ Takovým perexem uvedl svůj text Stop škodlivé inkluzi šéfredaktor Blesku Radek Lain.

Nechme stranou formu, která spíš než uvedení článku připomíná výjev, kdy kdosi v masce čerta vyskočí ze skříně, s výkřikem „baf“ vás přetáhne přes hlavu dřevěnou tyčí, v bezvědomí vás okrade, zabalí do igelitu a vysadí uprostřed pouště.

Věnujme se obsahu celé masivní kampaně proti inkluzivnímu školství, jejíž argumenty staví naši společnost před několik závažných strukturálních problémů…

V první řadě je třeba si uvědomit, že spor mezi zastánci a odpůrci inkluze vlastně neexistuje. Oběma skupinám jde totiž v principu o jinou věc: zatímco zastánci inkluze řeší budoucí podobu veřejného vzdělávání pro všechny bez rozdílu, odpůrci inkluze řeší výhradně soukromý osud svého vlastního nadčlovíčka.

Pokud přistoupíme na to, že by se společnost jako celek měla podvolit šlechtícímu imperativu a soustředit své prostředky na výchovu těch nejlepších a nejvýkonnějších, otevírá se před námi dost bizarní budoucnost, která po nás bude vyžadovat několik zásadních systémových změn. Pojďme to tedy zkusit.

Málokdo dnes například řeší komplikovanou situaci rodičů, kteří musí vychovávat svou ratolest zatíženou trojím břemenem dobrých materiálních podmínek, ambice a intuitivně či psychotestem rozpoznané geniality.

Měli bychom jako vyspělá společnost napřít všechny síly k tomu, abychom dokázali i takové děti integrovat mezi ostatní, nebo bychom si měli spíš nalít čistého vína a smířit se s tím, že ambiciózní děti do naší společnosti nikdy plně integrovat nedokážeme, a že bychom jim měli vyhradit speciální místa?

Jelikož považuju druhou variantu za nevyhnutelnou, rád bych zkusil přispět několika exkluzivními nápady…

Speciální třídy a konec zdržování