V aktuální vládní strategii romské integrace se mimo jiné píše: „Předpokladem pro úspěšnou integraci romských žáků ve školní praxi je zajištění vhodných podmínek pro rozvoj inkluze romských žáků v hlavním vzdělávacím proudu.“ Díky podpoře z Norských fondů měla Otevřená společnost o.p.s. šanci prozkoumat, jak vládní představy vypadají v praxi.

Strategie se konkrétně zaměřuje na vzdělávání pedagogů v oblasti didaktiky, klade za cíl také podporu školních poradenských zařízení. Jak to vypadá v praxi na konkrétních školách?

Spolupracovali jsme se třemi konkrétními školami a pozorovali, jak se vyučující vztahují k žákům a žákyním z majority a z romské menšiny. Unikátnost výzkumu spočívala v paralelní kombinaci pozorování na genderové i etnické rovině. Mapovali jsme, jak vyučující vnímají a v přímé komunikaci ovlivňují školní působení romských a majoritních chlapců a dívek. Z podobných školně etnografických studií je známo, že ve škole nejhůře prospívají chlapci ze socio-kulturně znevýhodněného prostředí.

Naše studie nepracovala s žádným „objektivním“ hodnocením školní úspěšnosti. Zajímaly nás tři oblasti percepce. Zdali vyučující vnímají na genderové ose u svých žáků a žákyň nějaké specifické rysy, zdali je percipují na ose etnické (romské versus majoritní děti) a v neposlední řadě, zdali - a pakliže ano, tak jak - se tyto dvě osy specificky prolínají.

Kombinace sběru explicitních názorů vyučujících (dotazníkové šetření) s přímým pozorováním ve třídách (bezprostřední komunikace) nám přineslo zajímavé informace. V názorech a přístupech učitelů jsme identifikovali poměrně silnou ambivalenci a to k oběma kategoriím, genderové i etnické.

Tato ambivalence se jednak projevovala v akcentování individuálních specifik dětí a jejich rodin.

Zdůrazňování znalosti osobnostních rysů dětí, jejich schopností a nadání a potenciálu byla doplňována znalostmi rodinných historií, a to výrazněji u romských dětí než u dětí majoritních. Vyučující popírali, že by etnicita a gender byly významným třídícím znakem v jejich přístupech k dětem a jejich hodnocení. Takové uvažování by považovali za diskriminační. Přímá komunikace o dětech (rodinách) a s dětmi (rodinami) ovšem v některých případech ukazovala na opak.

Zjistili jsme, že v některých situacích vyučující reprodukují stereotypy týkající se obou kategorií. To se projevuje buď hodnocením školní úspěšnosti dětí či aktivity rodiny v mantinelech etnicity, jako například „Je to jeho maximum“. Genderové stereotypy se někdy reprodukují v pedagogické komunikaci směrem ke školní třídě, jako „Sedni si k manželce, ta tě srovná“.