V aktuální vládní strategii romské integrace se mimo jiné píše: „Předpokladem pro úspěšnou integraci romských žáků ve školní praxi je zajištění vhodných podmínek pro rozvoj inkluze romských žáků v hlavním vzdělávacím proudu.“ Díky podpoře z Norských fondů měla Otevřená společnost o.p.s. šanci prozkoumat, jak vládní představy vypadají v praxi.

Strategie se konkrétně zaměřuje na vzdělávání pedagogů v oblasti didaktiky, klade za cíl také podporu školních poradenských zařízení. Jak to vypadá v praxi na konkrétních školách?

Spolupracovali jsme se třemi konkrétními školami a pozorovali, jak se vyučující vztahují k žákům a žákyním z majority a z romské menšiny. Unikátnost výzkumu spočívala v paralelní kombinaci pozorování na genderové i etnické rovině. Mapovali jsme, jak vyučující vnímají a v přímé komunikaci ovlivňují školní působení romských a majoritních chlapců a dívek. Z podobných školně etnografických studií je známo, že ve škole nejhůře prospívají chlapci ze socio-kulturně znevýhodněného prostředí.

Naše studie nepracovala s žádným „objektivním“ hodnocením školní úspěšnosti. Zajímaly nás tři oblasti percepce. Zdali vyučující vnímají na genderové ose u svých žáků a žákyň nějaké specifické rysy, zdali je percipují na ose etnické (romské versus majoritní děti) a v neposlední řadě, zdali - a pakliže ano, tak jak - se tyto dvě osy specificky prolínají.

Kombinace sběru explicitních názorů vyučujících (dotazníkové šetření) s přímým pozorováním ve třídách (bezprostřední komunikace) nám přineslo zajímavé informace. V názorech a přístupech učitelů jsme identifikovali poměrně silnou ambivalenci a to k oběma kategoriím, genderové i etnické.

Tato ambivalence se jednak projevovala v akcentování individuálních specifik dětí a jejich rodin.

Zdůrazňování znalosti osobnostních rysů dětí, jejich schopností a nadání a potenciálu byla doplňována znalostmi rodinných historií, a to výrazněji u romských dětí než u dětí majoritních. Vyučující popírali, že by etnicita a gender byly významným třídícím znakem v jejich přístupech k dětem a jejich hodnocení. Takové uvažování by považovali za diskriminační. Přímá komunikace o dětech (rodinách) a s dětmi (rodinami) ovšem v některých případech ukazovala na opak.

Zjistili jsme, že v některých situacích vyučující reprodukují stereotypy týkající se obou kategorií. To se projevuje buď hodnocením školní úspěšnosti dětí či aktivity rodiny v mantinelech etnicity, jako například „Je to jeho maximum“. Genderové stereotypy se někdy reprodukují v pedagogické komunikaci směrem ke školní třídě, jako „Sedni si k manželce, ta tě srovná“.

Škola má totiž na jednu stranu fungovat jako demokratizační nástroj, který zabezpečuje rovný přístup ke vzdělání pro všechny děti bez ohledu na rasu, gender nebo národnostní příslušnost. Homogenizuje tedy skupinu dětí bez ohledu na další sociálně kulturní podskupiny. Na stranu druhou je současným ideálem rozvíjení jedinečné osobnosti každého dítěte s tlakem na psychologizaci přístupu ve smyslu rodinného modu výchovy.

V případě romských žáků a žákyň jsme identifikovali ještě jeden rozměr nedostatečné reflexe vyučujících. Tou je podle nás absence informací o romské kultuře a etnicitě.

Co ze zjištěného vyplývá? Na základě našich pozorování i z explicitních vyjádření z dotazníků vysuzujeme, že většina vyučujících postrádá příležitosti ke kultivaci vlastního postoje, jehož prostřednictvím by mohli lépe porozumět svým každodenním pocitům a zkušenostem. Postrádají metodickou podporu i vzdělávání, které by jim pomohlo pracovat s těmito kategoriemi v rámci vyučování.

Využití zkušenostní a názorové rozmanitosti žáků by totiž mohlo a mělo být využito v procesu osvojování poznatků. Moderní psychodidaktické teorie výuky staví právě na rozmanitosti názorů a konstrukci poznání v průběhu vyučovací hodiny. Vytěsňování etnicity a genderu a jejich označování za nepodstatné znaky považujeme z tohoto hlediska za neproduktivní a za cestu k prohlubování nerovností.

Závěry výzkumu jsme shrnuli v publikaci s názvem Ambivalence rozšiřování obzorů: Percepce genderu a etnicity na 1. stupni ZŠ. Ambivalence proto, že v jednání vyučujících je v řadě ohledů patrný ambivalentní postoj a přístup. Vyučující stojí mezi katedrou a dětmi ve třídě a jednoduše se nějak musí s integrací romských dětí a genderovými stereotypy popasovat. Shledali jsme, že jim chybí podpora ze strany státu. Jsou totiž tak trochu osamělými bojovníky a bojovnicemi v poli, kterým chybí metodické vedení i finanční podpora.

Ministerstvo školství by jim jejich těžkou úlohu výrazně ulehčilo přinejmenším ve dvou krocích. Zaprvé, kdyby vytvářelo podmínky (včetně finančních) pro realizaci systematických výzkumů vzdělávacích nerovností a využívalo jejich výsledky při přípravě svých politických opatření, a zadruhé, kdyby podporovalo školy v zavádění následujících aktivit:

• zvyšování učitelské informovanosti o genderu a etnicitě,

• seznamování vyučujících s potenciálem a limity, multikulturního vzdělávání, a to v rámci pregraduální přípravy i celoživotního vzdělávání,

• pravidelné doučování a pomoc s domácími úkoly navázaná přímo na obsah předcházející výuky,

• bezplatné zájmové kroužky různého zaměření s případným podmíněním účasti předchozím doučováním,

• školní aktivity pro rodiče zaměřené na předávání informací o školním vzdělávání,

• budování rodičovských kompetencí v podpoře školní docházky dětí a komunitní zapojení rodičů,

• podrobné a názorné informování rodičů o školních požadavcích (například doporučený denní režim žáka či žákyně první třídy základních škol),

• využívání vzorů školně a profesně úspěšných žen a mužů z romské komunity,

• společné doprovázení dětí do a ze školy, které zvýší docházku dětí v situacích pro rodiny logisticky náročných,

• a konečně intenzivnější spolupráce mezi školami a OSPOD, jejímž výsledkem bude simultánní využívání represivních a podpůrných opatření pro rodiče dětí s vysokými neomluvenými absencemi.

Považujeme za velice užitečné, že jsme zaměřili pozornost právě na percepci vyučujících. Jejich hlas potřebujeme slyšet a pochopit tak protikladné nároky, které na ně jejich nelehká profese klade.

Za významnou považujeme samozřejmě percepci samotných romských žáků a žákyň a zkušenosti jejich rodičů. Ve svých aktivitách se budeme zaměřovat právě na komunikaci mezi školami a romskými rodiči. Je důležité, aby byl hlas a názor romských rodičů slyšet.

Cílem je zmapovat vedle učitelského pohledu na probíhající integraci romských dětí také související pohled romských rodičů. Dva hlasy jsou více než jeden. Dva hlasy mají šanci znít hlasitěji, takže by je i Ministerstvo školství mělo zaregistrovat, vyslyšet a podpořit.