V rámci vyjednávání státního rozpočtu na příští rok se aktuálně jedná o výši prostředků na vzdělávání. Hlavní zvýšení je třeba na platy učitelů a na inkluzi. Rozdělení rozpočtu je zásadní i proto, že spoléhání na evropské peníze při systémových změnách ve školství se v minulosti příliš neosvědčilo.

Inkluze v sobě nese akutní potřebu navýšení celkových nákladů na mzdy: je zapotřebí víc učitelů, asistentů, speciálních pedagogů, psychologů, sociálních pedagogů. V příštích letech nás čeká financování stávajícího rozsáhlého systému speciálních škol, kde se zatím náklady příliš nesníží. A paralelní navýšení prostředků spojených s inkluzí na základních školách.

Přechod mezi „segregovaným“ a „inkluzivním“ systémem vzdělávání zřejmě ponese dočasné zvýšení nákladů, zejména pokud trvá velký odpor zúžit působení speciálních škol. Na konci cesty k inkluzi bude systém péče o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami nejspíše levnější, lidštější a efektivnější. Jenže, kdy a kdo u nás plánuje dlouhodobě a obhájí dočasné navýšení nákladů?

Evropské peníze by mohly překlenout toto období, jenže problém těchto peněz je, že financují pouze dočasné projekty a nemohou udržovat nové systémy dlouhodobě. Bude tedy u všech kroků nezbytné plánovat udržitelnost i po skončení financování. Může se to povést a nemusí. Zkušenosti ukazují, že mnoho služeb a nastavení po skončení financování skončí.

Pokud evropské peníze budou využity nesystémově, pokud budou pouze dočasně a lokálně vylepšovat situaci, včasný přechod ze segregovaného systému na inkluzivní se nepodaří. Proces by mohl zůstat na půli cesty, což v tomto případě znamená na úrovni paralelního systému s vysokými náklady. Tyto náklady po skončení evropských peněz nebude mít kdo hradit a přijde na řadu otázka, kde ušetřit. Na speciálních školách, nebo na inkluzivním přístupu? Nikdo neumí odhadnout dopředu, kdo bude v té době u moci, ani s jakou filozofií k problému přistoupí.

Při zvyšování platů učitelů evropské peníze asi pomohou ještě méně, i když při velkých systémových změnách by alespoň dočasně pomoci přeci jen mohly.

Při zavádění rámcových vzdělávacích programů dostávali evropské peníze jen někteří učitelé. Vzhledem k tomu, že do změn byli zapojeni všichni učitelé, byla to možná největší chyba reformy přechodu na RVP. Navýšila se práce všem učitelům, což bylo z mnoha důvodů v pořádku, jenže se jim všem nenavýšily mzdy, což mnoho z nich logicky demotivovalo.

Aktuálně se ve vládě řeší rozpočet na příští rok. Učitelé chtějí navýšení mezd v rámci kampaně „Konec levných učitelů“. Mělo by jít o ocenění jejich důležité práce, kterou vnímají jako finančně podceněnou za současných podmínek.

Téma vyššího ocenění učitelů je dnes natolik celospolečensky populární, že politici z různých stran nejspíš odbory požadované navýšení mezd podpoří.

Jakékoli systémové změny ve školství ale závisí i na vnitřní motivaci každého učitele, nejen na penězích nebo na požadavcích nové zákonné normy. Motivace závisí i na férovém jednání a respektu. Důvěra učitelů v systémové změny se dá lehce ztratit, tak jako se v minulosti občas ztratila část peněz putujících od státu přes zřizovatele a ředitele škol k učitelům.

Aby dnes slíbené peníze skutečně doputovaly na jednotlivé účty učitelů, bude třeba mnoha jednání: „Aby se růst platů projevil v praxi, potřebuje Valachová pro regionální školství oproti aktuálnímu návrhu rozpočtu miliardu navíc na podporu dětí ve školách a 1,4 miliardy na výdaje spojené s vyšším počtem dětí.“

Další důležitou podmínkou úspěchu plánovaných změn, je navýšení podpůrných, poradenských činností ve škole a investice do dalšího vzdělávání učitelů. Ani tyto oblasti se nedají nesystémově zalepovat pouze pomocí evropských peněz.

Ministerstvo ujišťuje, že má plán na financování těchto nákladů do budoucna (a to nejen z evropských peněz). Po zkušenostech z minulosti však pochopitelně čelí veliké nedůvěře. Přitom, jak často dochází na MŠMT k politickým změnám, zkrátka obecná ujištění nestačí.

Dovede jakákoli finanční injekce zlepšit školství celkově? Určitě ne bez paralelní silné koncepční vize, bez transparentního zapojování odborníků, motivování rodičů, studentů a žáků k participaci.

Po mnoha letech tápání vypadá dnes ministerstvo školství nadějně. Přesto se jen pomalu a postupně přibližuje k celostní nosné vizi ve vzdělávání, k otevření se učitelům, rodičům a širší veřejnosti.

Otevřená komunikace ministerstva vůči ostatním aktérům je přitom naprosto klíčová. Ať už peníze z rozpočtu dosáhnou plánované výše, či nikoli.