V rámci vyjednávání státního rozpočtu na příští rok se aktuálně jedná o výši prostředků na vzdělávání. Hlavní zvýšení je třeba na platy učitelů a na inkluzi. Rozdělení rozpočtu je zásadní i proto, že spoléhání na evropské peníze při systémových změnách ve školství se v minulosti příliš neosvědčilo.

Inkluze v sobě nese akutní potřebu navýšení celkových nákladů na mzdy: je zapotřebí víc učitelů, asistentů, speciálních pedagogů, psychologů, sociálních pedagogů. V příštích letech nás čeká financování stávajícího rozsáhlého systému speciálních škol, kde se zatím náklady příliš nesníží. A paralelní navýšení prostředků spojených s inkluzí na základních školách.

Přechod mezi „segregovaným“ a „inkluzivním“ systémem vzdělávání zřejmě ponese dočasné zvýšení nákladů, zejména pokud trvá velký odpor zúžit působení speciálních škol. Na konci cesty k inkluzi bude systém péče o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami nejspíše levnější, lidštější a efektivnější. Jenže, kdy a kdo u nás plánuje dlouhodobě a obhájí dočasné navýšení nákladů?

Evropské peníze by mohly překlenout toto období, jenže problém těchto peněz je, že financují pouze dočasné projekty a nemohou udržovat nové systémy dlouhodobě. Bude tedy u všech kroků nezbytné plánovat udržitelnost i po skončení financování. Může se to povést a nemusí. Zkušenosti ukazují, že mnoho služeb a nastavení po skončení financování skončí.

Pokud evropské peníze budou využity nesystémově, pokud budou pouze dočasně a lokálně vylepšovat situaci, včasný přechod ze segregovaného systému na inkluzivní se nepodaří. Proces by mohl zůstat na půli cesty, což v tomto případě znamená na úrovni paralelního systému s vysokými náklady. Tyto náklady po skončení evropských peněz nebude mít kdo hradit a přijde na řadu otázka, kde ušetřit. Na speciálních školách, nebo na inkluzivním přístupu? Nikdo neumí odhadnout dopředu, kdo bude v té době u moci, ani s jakou filozofií k problému přistoupí.