Tento týden předložil do vlády ministr financí návrh státního rozpočtu na rok 2017. Květnové projednávání je o shodě na základních číslech, konečná verze bude jako vždy v září. Licitace o těchto číslech je každoroční rituál — v něčem se ustoupí, na něčem se bude manifestovat role bedlivého hospodáře.

Je to již třetí rozpočet této vlády, debaty nad ním ale naznačují mnohé jak o soudržnosti koalice v tlaku předvolební konkurence, tak i o tom zda má skutečně svébytnou rozpočtovou koncepci.

Kde šetřit?

Rétorika ministra financí je o šetření a snižování dluhů. Pravicová opozice ale tvrdí, že tato vláda souhlasí s neodpovědným růstem výdajů, který i v době konjunktury zvyšuje dluh, místo aby směřovala k vyrovnanosti a zeštíhlení státu.

Debata o dluhových brzdách je v České republice stále platonická. Pravdou ale je, že svědky nějaké fiskální expanze nejsme a že Česká republika má daleko k varovným hodnotám tak zvaných Maastrichtských kriterií. Výdaje rozpočtu sice rostou (a i většina resortů dostane o nějakou korunu navíc), ale to odpovídá mimořádným tempům růstu ekonomiky a tedy i růstu příjmů.

Loňský deficit státního rozpočtu dosáhl 62,5 miliardy korun. Koaliční smlouva zní „deficit na příští rok 60 miliard“, návrh Ministerstva financí ČR byl o 11,5 miliard nižší. Vláda projednávání návrhu na čtrnáct dní přerušila. Andrej Babiš ale i někteří ministři odcházeli naštvaní. Spory o rozpočet bude na žádost šéfa hnutí ANO řešit v červnu koaliční rada.

Tlak na výdajové rámce ale i na strukturu výdajů tu je nejen proto, že budou volby. Jde o zajištění některých kompetencí státu. Apetit utrácet před volbami je přitom zastropován koaliční dohodou.

Ministr financí si stěžoval proto, že byl přehlasován u navýšení plateb od zdravotnictví za státní pojištěnce (3,5 miliardy), ale také že byly uvolněny peníze na nákup nového sídla Nejvyššího kontrolního úřadu (tři čtvrtě miliardy). Ale litovat Babiše, že je ve vládě v případě přehlasování koaličními partnery zbytečný, by bylo absurdní. Vždyť právě resorty spravované ANO dostanou přidány výrazně peníze navíc (Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo dopravy i Ministerstvo obrany).

Někteří koaliční ministři jsou méně spokojení s navrženým přídělem peněz a mají pocit, že ministr financí šetří zbytečně právě na nich. Například ministryně školství (ČSSD) proto, že není dořešen požadavek na vyšší platy pedagogů i nepedagogických pracovníků. V návrhu ale nejsou ani peníze na zákonné povinnosti s ohledem na zvýšení počtu žáků či na systém inkluze. Ministr zemědělství (KDU-ČSL), kterému objem výdajů absolutně klesá, upozorňuje na problémy zemědělců a chce i více peněz na záchranu živočišné výroby a řešení následků sucha.

Kde šetřit a kde přidat by nemělo se nemělo řídit jen podle toho, kdo je z jaké politické stáje. Role jediného rozpočtově odpovědného člena vlády Babišovi tudíž moc nesedí. A jeho vyhrožování rozpočtovým provizoriem je hodně předčasné. Nad návrhem rozpočtu na rok 2017 bude ještě řada jednání. Lepší výdajová struktura je podle mne možná.

Ve vzduchu visí slib o větším růstu platů ve veřejné sféře (avizováno bylo učitelům a zdravotníkům). Podfinancovány jsou i územní samosprávy, chybí peníze na místní komunikace, na podporu bydlení (včetně rozpočtových dopadů připravovaného zákona o sociálním bydlení).

Dá se říci, že medializovaný spor o některá čísla Babišova návrhu neříkají nic o kvalitě rozpočtové koncepce vlády. Do podzimu se samozřejmě může ještě vyvíjet dosud relativně optimistický makroekonomický výhled na příští rok. V České republice půjde zejména o otázku exitu z režimu měnové intervence. Světoví ekonomové se navíc obávají různých stagnačních jevů, nezdravých bublin a strukturálního zpomalení globálních ekonomických leaderů (nemluvě o problému případného brexitu).

Rizikem fiskální prognózy na příští rok je i podle analýz České nárdoní banky výraznější útlum v oblasti vládních investic a špatné čerpání evropských fondů. Těžko také věřit číslům na příjmové straně — efekt v oblasti správy daní (opatření jako jsou elektronická evidence tržeb, kontrolní hlášení, revers charge) se přeceňuje.

O efektivnějším výběru daní se spíše mluví než koná. Reálná čísla plnění rozpočtového plánu v příštím roce mohou tedy být jiná než ta, z kterých čerpá erární optimismus. Volba makroekonomického mixu fiskální a měnové politiky, větší aktivita na straně příjmů a chytré výdaje s multiplikačním efektem na nabídkové i poptávkové straně — to ke kvalitní rozpočtové vizi patří. Má Česká republika takovou vizi?