Václav Klaus se ve svých pětasedmdesáti letech nechce smířit s tím, že už by byl definitivně ve výslužbě. A tak bývalý předseda kdysi dominantní ODS a exprezident objíždí zemi se svým přednáškovým turné.

Naposledy se v Uherském Hradišti pustil do evropských dotací. Odmítá je tentokrát nikoli proto, že pokřivují tržní ideál, ale protože prý korumpují v zájmu proevropské politiky. Probouzení strachu z rozpuštění v nadnárodní „Evropské říši“ je cíleným propagandistickým tahem.

Byl to Václav Klaus, který podával českou přihlášku do Evropské unie. Přitom znovu a znovu oprašuje svou oblíbenou kritiku ideologie „europeismu“. Něco jako evropská identita podle něj zkrátka neexistuje a existovat nebude.

V době globální konkurence je podle něj falešné snažit se o kontinentální konkurenci Americe či Asii (o na východě oblíbené doktríně eurasijství se nezmiňuje). Touží snad po návratu do časů bipolárního světa, aby si mohli strýček Sam a ďáďa Váňa tu „nespojitelnou Evropu“ hezky rozebrat?

Demontáž evropského domu

Evropská integrace v podobě dnešní Evropské unie opravdu není v dobré kondici. Myslet si ovšem, že něčemu pomůže vrátit se do časů národních států a nacionálních řevnivostí, by bylo naivním anachronismem. Ne náhodou se proti našemu členství v EU dnes razantně staví pouhých patnáct procent občanů.

Je to však dostatečně velké číslo na to, aby bylo politicky zajímavé. Ačkoli má kritika EU objektivní základ, nelze srovnávat nacionální pravici s internacionální levicí — jejich kritika Evropské unie se diametrálně liší.

Klausova hra na svobodný kapitalismus v národních barvách není fér. Pravice sní o volném prostoru pro velký kapitál stráženém národní buržoasií, levice chce naopak nasadit nadnárodním korporacím kapitálu nadnárodní regulační chomout a sbližovat sociální i lidskoprávní standardy. Demokratizující revize smluvního základu EU není totéž co pokusy o demontáž společného evropského domu.

Václav Klaus z výšin svého katedrového liberalismu nekritizuje kvalitu regulace, ale fakt, že regulace vůbec existuje a navíc je ordinovaná nadnárodně. U dotací Klaus neřeší jejich přínos, ale opět jejich samotnou existenci. De facto tím útočí na jeden z principů integrace, kterým je konvergence opřená o přerozdělování.

Vyrovnávání rozdílů mezi regiony i státy z evropského rozpočtu je pro Klause něco špatného. Evropské přerozdělování samozřejmě vstupuje do hájemství národní byrokracie. Jeho váha je však pouhé procento hrubého HDP celé Unie.

Europeismus podle Klause popírá národní zájmy — nedobrovolně tak přiznává, že mu splývají národní zájmy s národními státy. A představu evropské architektury dokresluje jeho opakované přání couvnout od evropské integrace v podobě hospodářské a politické unie k Evropě volného obchodu (EFTA). Působí to liberálně, ovšem přiřazuje se současně ke krajně pravicovým subjektům, které loví laciné politické body pouhým halasným nadáváním na Evropu a vybíjení se na Romech, dnes spíše muslimech.

Opouští tedy Václav Klaus názorově definitivně pravicový mainstream a záměrně přitvrzuje? Poměřovat politické postoje Václava Klause s legálními zahraničními vzory samozřejmě lze. Jeho posun k pravé zdi je však docela zřejmý:

Před časem předvedl společné foto s Marií Le Penovou, předsedkyní francouzské Národní fronty. Do stejné šablony padá nedávná Klausova návštěva stuttgartského kongresu Alternativy pro Německo (AfD). Ta se sice distancovala od své saské organizace, která vstoupila do přímé spolupráce s neonacisty z NPD, ale vazbu na krajně antimuslimskou Pegidu si hýčká.

Mrtvý kůň populistů

Inu, pravicová CDU prostě na Klausova měřítka příliš vyměkla. Označování AfD za krajní pravici jsou pro Václava Klause „falešná slovíčka“. Tento momentálně třetí nejsilnější subjekt v Německu usiluje o společnost zákazů, nikoli o dialog s lidmi. Lidská práva tu plní roli plevele šířeného kletými humanrigtisty a neomarxisty. Extrémistická White Media mohou tleskat.

Klausův „liberalismus“ zřejmě končí u tržní džungle, v politice evidentně akorát souzní s voláním ultrakonzervativců po pevné ruce.

Pokud se našemu exprezidentovi stanou příliš měkkými i britští Toryové v čele s Davidem Cameronem, není už pozice Nigela Farage se svým UKIPem příliš? Stačí se držet dál od kotlebovsko-vandasovského fašismu?

Otázkou zůstává, kam tato současná konzervativní vlna dojde. V sousedním Rakousku děsí nástup krajně pravicových FPO (dnes ji vede Heinz Christian Strache). Volby ve Vídni vyhrála SPO, ale kandidát „svobodných“ na prezidenta už postoupil do druhého kola. Na druhou stranu po konzervativní revoluci v polském „kačerově“ se už ve Varšavě sešla čtvrt milionová protivládní demonstrace. Možná už tedy naši populisté sází na mrtvého koně.

Když se konzervativní politika mění až na reakční, může to vzbudit silnou obrannou reakci. U nás doma se zatím nějaké matlanici ultrakonzervativního vztahu k moci v kombinaci s ultraliberálním vztahem k ekonomice moc nedaří. Nad projektem Svobodných Petra Macha si už Klaus posteskl, že „vlastně tuto myšlenku zabil“.

Stejně kriticky se Klaus vymezuje k pokusu xenofoba Martina Konvičky a ultraliberála Petra Hampla transformovat české pegidovské hnutí Blok proti islámu na stranu Alternativu pro Česko (ApČ po vzoru německé AfD).

Václav Klaus útočí na eurodotace, které jsou podle průzkumů veřejného mínění — vedle možnosti studovat, pracovat a žít kdekoliv v EU — vnímány jako přínos.

A stejně je to s dřívějším útokem Klause na Evropskou chartu sociálních práv. Lidem vadí byrokratické vměšování do jejich životů ze strany nikým nevolených evropských úředníků. Pokud by však šlo o regulaci velkého kapitálu, daňových úniků či posilování sociálního rozměru naší společné evropské existence, většině občanů by to nevadilo.

Dobrá společná pravidla jsou totiž v souladu s národními zájmy daleko spíš než šíření nějakých nenávistných ideologií.