Václav Klaus se ve svých pětasedmdesáti letech nechce smířit s tím, že už by byl definitivně ve výslužbě. A tak bývalý předseda kdysi dominantní ODS a exprezident objíždí zemi se svým přednáškovým turné.

Naposledy se v Uherském Hradišti pustil do evropských dotací. Odmítá je tentokrát nikoli proto, že pokřivují tržní ideál, ale protože prý korumpují v zájmu proevropské politiky. Probouzení strachu z rozpuštění v nadnárodní „Evropské říši“ je cíleným propagandistickým tahem.

Byl to Václav Klaus, který podával českou přihlášku do Evropské unie. Přitom znovu a znovu oprašuje svou oblíbenou kritiku ideologie „europeismu“. Něco jako evropská identita podle něj zkrátka neexistuje a existovat nebude.

V době globální konkurence je podle něj falešné snažit se o kontinentální konkurenci Americe či Asii (o na východě oblíbené doktríně eurasijství se nezmiňuje). Touží snad po návratu do časů bipolárního světa, aby si mohli strýček Sam a ďáďa Váňa tu „nespojitelnou Evropu“ hezky rozebrat?

Demontáž evropského domu

Evropská integrace v podobě dnešní Evropské unie opravdu není v dobré kondici. Myslet si ovšem, že něčemu pomůže vrátit se do časů národních států a nacionálních řevnivostí, by bylo naivním anachronismem. Ne náhodou se proti našemu členství v EU dnes razantně staví pouhých patnáct procent občanů.

Je to však dostatečně velké číslo na to, aby bylo politicky zajímavé. Ačkoli má kritika EU objektivní základ, nelze srovnávat nacionální pravici s internacionální levicí — jejich kritika Evropské unie se diametrálně liší.