ODS: Žádné kmotry jsme nikdy neměli. A ten počet taky nesedí
Lukáš JelínekODS slaví pětadvacáté narozeniny. Její dost možná jedinou zásluhou bylo položení základů stranického systému. V jeho současné krizi si tak svou duhou šanci možná zaslouží i sama matka české korupce.
Psát stoprvou úvahu o tom, jak se Občanská demokratická strana podepsala na stavu demokracie, právního státu a ekonomiky v České republice, je i pro toho nejvíce rutinního autora utrpení. Koho by taky zajímaly vzpomínky starých zbrojnošů?
Jenže pětadvacet je pětadvacet. A než poslouchat ty funkcemi ověšené harcovníky, kteří v oslavující ODS zbyli, tedy neutekli, či nebyli vyobcování, to už raději znovu zopakovat, že hlavní a dost možná jedinou zásluhou ODS bylo, že položila základy standardního stranického systému. K čemuž ovšem dodávám — příliš brzy.
Ale jak mne nedávno upozornil jeden ze čtenářů mých ód na širokospektrální Občanské fórum, třeba je lepší, že jsme byli vhozeni do studené vody začerstva, v hektické době spousty ideálů a iluzí.
A ještě jedno plus těm ambiciózním mladým mužům s drahými auty a fialovými saky přičtu. Když v dubnu 1991 projekt ODS startovali, výrazně pomáhali táhnout Československo na Západ, včetně tehdejších politických a ekonomických struktur. Naučili své voliče věřit Evropě, čehož pak nejspíš i litovali.
Jakmile získal Václav Klaus dojem, že už si nemusí hrát na politika západního střihu, začal brnkat na euroskeptickou strunu, bít se v prsa za národní zájmy, a zároveň utužovat vztahy s emisary Ruska. Skloubil prostě pragmatický přístup a osobními zájmy. Jenže sociologové nepřestávali kroutit hlavami: přece voliči ODS byli stále největšími fanoušky Evropské unie.
Pak došlo i na další nesrovnalosti. Občanští demokraté například prosazovali minimální stát, a zároveň jej nechávali svými kamarády rozsáhle dojit. Měli plná ústa zodpovědnosti a odbornosti, přičemž nevynechali příležitost rozjet hody populismu a demagogie. Strašili Milošem Zemanem, aby se s ním po volbách 1998 sčuchli.
Zatímco Klaus kázal, Miroslav Macek výhodně privatizoval Knižní velkoobchod a Petr Čermák se fotil s exponenty podsvětí. Poslanci byli dlouho ke svému vedení loajální, jako dnes ti Babišovi. Doplácela na to celá země. Ústava ČR sice počítala se zrodem Senátu, s referendem či vyššími územně samosprávnými celky, ale občanským demokratům léta nevadilo toto všechno podporovat jen na papíře.
Zlomilo se to až v roce 1997, kdy otazníky nad financováním ODS přiměly část soudnějších politiků k opuštění kocábky. Nad Klausovým snadným panováním se zatáhla obloha. Do ringu napochodoval Marek Dalík s Mirkem Topolánkem a pak Jana Nagyová s Petrem Nečasem.
Jakmile tyto party pomohly na mizinu nejen pokladně, ale hlavně preferencím modrých, uvolnila se příležitost zkusit si to s někým, kdo naroubuje teoretické úvahy na vyžilou praxi. A přišel Petr Fiala, nepopsaný list papíru, jenž se může tvářit, že za dávné hříchy nemůže a že jej ani nezajímají. Jeho pravou rukou potom teď je Aleksandra Udženija, hlásící se ke Klausovi a s dojetím vzpomínající na kouzlo Pavla Béma. Co dodat…
Na Béma, jeho kamarády, projekty a aféry si byl ve středečním interview na Českém rozhlase Plus nucen vzpomenout i Přemysl Sobotka, místopředseda Senátu a člen ODS od roku 1991. „Musíme to dát na váhy, jestli tam převažuje 51 procent pozitivního pro Prahu a 49 negativního…“ zauvažoval. Přesně v duchu karikatury, kterou nedávno v Právu otiskl Miroslav Kemel. Pán v drahém voze říká synovi: „Samozřejmě synku. Pokud ukradené peníze použiješ k bohulibým účelům, může být i zpronevěra ve veřejném zájmu.“
Padla též otázka na kmotry. „Kmotrovská éra? To byl nešťastný výkřik Mirka Topolánka,“ opáčil Přemysl Sobotoka, aby vzápětí dodal: „Dneska už žádného kmotra nemáme.“ Reakce ve stylu: Žádné kmotry jsme nikdy neměli, a ten počet taky nesedí.
K veselým oslavám přispěla také ČT24, jež do ranního Studia 6 pozvala vzpomínat na pětadvacet let ODS šéfa jejích senátorů Jaroslava Kuberu, kterého si pamatuji ještě ze sněmu Občanského hnutí. Na jeho charismatický projev napěchovaný vtípky nezapomenu nikdy. Inu, v roce 1991 patřil k těm, co si při dělení OF vybrali Občanské hnutí. Své pomýlení musel deklarovat až později.
A tak to s tou ODS je furt. Tužby versus realita, báchorky versus fakta. Jenže v té mizérii, kdy jsou politické strany vytlačovány podnikatelskými projekty, které politickou vizi, byť tu sebehloupější, nahrazují bohapustými marketingovými kampaněmi, si druhou šanci zaslouží i ODS.
Jen se svých přátel, kteří její dres věrně a nezištně oblékají v komunále, musím zeptat, zda by raději pekli buchty Dalíkovi a Nagyové-Nečasové, anebo přispěli do finanční sbírky Fialova vedení na zbrusu novou stranu, jež s tou starou nemá vůbec, ale vůbec nic společného, a kdo si to myslí, jen trousí zlá slůvka. Ale bojím se, že mi dají pěstí, stavět je před takto krutou volbu…