Poučení ze slovenského vývoje

Jakub Patočka

Zatímco do slovenského parlamentu vstupují fašisté, v Praze liberálové vymýšlejí, že by příštího prezidenta měl raději volit parlament a že by jím měl být Jaromír Jágr. Zopakuje se i konec demokracie jako fraška?

Můžeme to převalovat z jakékoli strany, ale nakonec stejně dospějeme k základní skutečnosti: víkendový výsledek slovenských voleb je strašlivou zprávou o totálně zpackaném československém pokusu o svobodu. Není to jen neštěstí Slováků; je to neštěstí nás všech, kteří jsme v roce 1989 prožívali revoluční štěstí z pádu komunismu.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Samozřejmě lze oprávněně argumentovat, že dědičným hříchem, na který od roku 1993 společně doplácíme, bylo už samo rozdělení Československa. Ono bylo státem, který měl velkolepou ustavující ideu — ostatně výročí jeho zakladatele si dnes připomínáme — a který díky všem svým pokusům o její uskutečnění, ať už během obou světových válek, či po celé meziválečné období, anebo pak v letech 1968, 1977 či 1989 imponoval všem humanisticky smýšlejícím lidem na celém světě. Naši předci byli humanisté a bojovníci.

Pokud se dnes v českých zemích i na Slovensku otevírá znovu debata o povaze vlastenectví, je třeba si ujasnit, že pro Čechy a Slováky nemůže spočívat v ničem jiném nežli v následování československých ideálů. „Smyslem českých dějin je usilovat o to, aby lidstvo bylo lepší,“ shrňme do tweetu obsah Masarykovy České otázky.

Řečeno jinak: Masaryk byl tím, čemu lidé, s nimiž není nutno v slušné společnosti diskutovat, dnes říkají „sluníčkář“. A k tomu doplňme zákonitý důsledek: jinak než jako „sluníčkář“ u nás ani na Slovensku být vlastencem dnes vůbec nejde.

Co se Slovenska týče, žádá si to ještě krapet vysvětlování. Čarokrásná země před sto lety existovala jako Horní Uhry a na jeho území vrcholilo brutální pomaďaršťování. Ustavení Slovenska jako politické součásti Československa byl Masarykův výmysl vyplývající z jeho znalosti aktuálních středoevropských debat a kontextů a také a snad především ze znalosti dějin a svých předchůdců.

Masaryk by měl být dnes za „tatíčka“ pokládán více na Slovensku nežli v českých zemích. I jméno Bratislava vymysleli Češi, v jeho etymologii je to vepsané; jest ostatně pozapomenuto, že nebohý Prešpurk či Pozsony se pár dní jmenoval vinou z řetězu utržené české osvícenské tvořivosti Wilsonov.

Ale podstatné také je, že Slovenské národní povstání jako stěžejní politická akce našeho bratrského národa je explicitním osvědčením věrnosti zakladatelským ideálům československého státu. A zde je na místě kárat Čechy: je hanbou, že v západních zemích původní vlasti se výročí Slovenského národního povstání jako státní svátek neslaví.

Jsou to „jen“ dějiny. Ale i sám fakt, jak málo o nich přemýšlíme, se promítl do strašlivého výsledku slovenských voleb. Je důsledkem naprostého zmatení pojmů, že se náckové mohou vydávat za obránce slovenských či evropských hodnot. Jak napsal v posledních Listech Václav Jamek: v realitě o nich jednak nic nevědí a jednak je vždycky jenom ničili.

Od Husáka ke Kotlebovi

Od nástupu Gustava Husáka k moci na počátku tak zvané normalizace ke vstupu fašisty Kotleby do slovenského parlamentu nevede zcela přímá cesta. Byla na ní samo sebou spousta křižovatek, kde jsme se mohli vydat jinudy, příznivější cestou. O rozdělení Československa jsme už mluvili: kdybychom bývali zůstali pohromadě, ani v jedné z obou polovin naší vlasti by to dnes horší být asi nemohlo.

Husákův nejstrašlivější hřích, atribut, který z něj činí politika horšího, než byl Klement Gottwald, a tudíž patrně nejhorší osobnost celých dějin československé politiky, spočívá v tom, že naučil Čechy a Slováky cynismu a předstírání jako základní strategii přežívání. Mluví-li Jan Tesař ve své studii „Zamlčená diagnóza“ o tom, že po nástupu Husáka k moci se na českém a slovenském národě uskutečnil strašlivý experiment v kolektivní psychologii, popisuje skutečnost v její odzbrojující nahotě.

Společenská smlouva Husákova Československa spočívala v tom, že pokřivíte-li sebe i své děti tak, abyste všichni předstírali, že souhlasíte s jeho opovrženíhodným okupačním loutkovým režimem, jako by byl výrazem socialismu a demokracie, nic zlého se vám nestane. Málo na tom mění, že v rámci takovéto základní pokřivenosti se prostor ponechával ještě k lecčemu, dokonce i k jistému typu odvahy.

Ale k podstatě bylo možno mířit jen v principiální opozici k režimu. V tom byla pravda všech rozdrcených komunistů, kteří odmítli odvolat svou věrnost ideálům roku 1968, i všech ostatních idealistů, jako byli Jan Patočka či Václav Havel, ba i Václav Benda, kteří přinejmenším po dobu trvání komunistického režimu přiznávali všem svým socialisticky smýšlejícím souputníkům stejný podíl na sdílené pluralitní pravdě opozičního prostředí jako sobě. Nikdo ostatně tehdy ještě nemohl vědět, zda se prostor svobody u nás nebude jednou znovu rozšiřovat spíše na socialistickém základě, nežli na půdorysu bezbřehého z řetězu utrženého kapitalismu, což si vlastně vůbec nikdo nepředstavoval, takřka nikdo nepřál, ale což se nakonec stalo.

Husák nicméně dokázal dosáhnout toho, že alternativa k jeho režimu, složená z lidí, kteří byli věrní původním československým ideálům, jako politický projekt přestala po velkou většinu normalizace existovat. Sedmdesátá léta byla strašná. A o způsobech, jimiž se drtily pokusy o opozici v jejich první polovině, víme stále velmi a nepatřičně málo. Charta 77 pak vznikla jako morální, humanistický protest, v němž šlo více o to zachovat si tvář před dějinami než o to vybudovat politickou alternativu.

V roce 1968 disponovalo radikálně demokratické křídlo Šabatových a Literových komunistů deseti tisíci lidmi po celé republice, chartistů o deset let později bylo už jen pár stovek. Strukturu sahající do malých měst nevytvořili. Tam všude se místní elity Čechů a Slováku naučily přežívat předstíráním.

V listopadu 1989 chviličku vládlo svobodomyslné, svobodymilovné, avšak politicky nekompetentní, na převzetí moci nepřipravené, disidentské centrum. Velmi rychle tak vzniklo politické vakuum.

Do něj vstoupili Klaus a Mečiar. Vzali si moc, která prostě zůstala ležet na zemi. Oba bez znalostí dějin, bez státnických dispozic, ale mocibažní a s vědomím, že moc v tehdejší nově zrozené české a slovenské demokracii ležela nikoli v centru, nýbrž na opomíjené periferii, kterou Husák naučil přežívat předstíráním. Tuto metodu politické existence oba povýšili z trpěné úskočné taktiky na základní občanskou ctnost.

Pak už to šlo skopce ráz naráz: velkolepé rozkrádání státu a ochromování jeho základních funkcí pod etiketou obnovy kapitalismu, o niž v roce 1989 prakticky nikdo nestál. Mocné finanční síly nastupující ekonomické globalizace tehdy prakticky nebylo jak zastavit bez schopností a sil odstavených radikálních demokratů roku 1968. Vznikl mafiánský kapitalismus, v němž je na prodej všechno, včetně politických rozhodnutí.

V čím dál tím větším množství lidí se stupňuje čím dál tím větší frustrace z fatálně nespravedlivých poměrů, které tu vznikly. Ona frustrace se promítá do čím dál četnějších a divočejších záchvatů kolektivní iracionality, jako je současné protiuprchlické třeštění či — s ním související — výsledek slovenských voleb.

Češi i Slováci jsou radikálně sociálně-demokratické národy. Kdyby tu existovala československá sociálně demokratická strana, která by

  • razantně progresivně danila,
  • nikdy nedopustila hromadění nemravně nadbytečných prostředků a politického vlivu oligarchií,
  • zásadně přiškrtila nelegitimní transfer prostředků od zdejších dceřiných společností do zahraničí;
  • bydlení
  • pracovních příležitostí v malých a středních firmách
  • síly a svobody občanské společnosti
  • vzdělávání, mj. k demokratismu a evropanství, což jsou naše vlastní prapůvodní hodnoty
  • plurality, nezávislosti a kvality médií
  • velkorysého veřejného zdravotnictví
  • ochrany přírody
  • a živé kultury

To by se příznivě projevilo na ledasčem, mimo jiné i na kvalitě českého a slovenského hokeje. U něj se nyní zastavíme: a to z toho důvodu, že posledním zběsilým nápadem pražských příslušníků jakýchs takýs elit, kteří před časem vymysleli, že v jádru dosti reakční česko-rakouský šlechtic by se dal Čechům prodat v přestrojení za pankáče, je idea kandidovat na Pražský hrad Jaromíra Jágra.

Poznámka o státu a o hokeji

Jako obvykle zametení pražští liberálové, jsouce nespokojeni s tím, jak lidé volí, vymýšlejí bezděčně autoritářské obezličky, jak je donutit volit lépe. Tomáše Němečka tak napadalo, že by se k lepšímu prezidentovi bylo možno dopracovat znova skrz parlament. Nemůže-li vyměnit lid, s nímž je tuze nespokojený, chce mu tedy aspoň odejmout volební právo. Tak vypadá korunní idea pražského liberála, modelu 2016. Ale nestane se to: lid se prostě nedá vyměnit.

Ondřeje Štindla zase napadlo, že by se lidem snad ještě lépe než všemi mastmi mazaný a všemi předchozími Štindlovými a Němečkovými nápady přistvořený Miloš Zeman dal marketingovými metodami prodat někdo jiný. Pochybnou poctu Štindl prokázal Jaromíru Jágrovi, který je podle mého mínění druhým nejlepším hokejistou — po Bobbym Orrovi — všech dob.

A tak si tedy chvíli povídejme o hokeji. V roce 1976 Bobbym Orrem vedená Kanada utrpěla jedinou porážku jeho krátké reprezentační kariéry právě s Československem, v jehož dresu zářil a za něž tehdy skóroval Jágrův mentor Milan Nový. Když pak Kanaďané vyhráli tento první ročník Kanadského poháru, v jehož finále hráli právě s Československem, a nikoli — k všeobecnému překvapení — se Sovětským svazem, hráči obou reprezentací si vyměnili dresy.

Československo byl nejen politický, ale také kulturní pojem. Každý raději prohrával s Čechoslováky než se Sověty a také nad nimi raději vítězil: skýtalo to mnohem větší prostor pro gentlemanství. Sovětsky socialistické Československo bylo v mnoha ohledech strašné, nicméně v lecčems prostě pracovalo se svými dobrými dřívějšími tradicemi: a tak z hokeje učinilo jednu ze státních výkladních skříní.

Kde byl průmysl, často mohly děti hrát hokej: v Pardubicích byla Tesla, v Litvínově Chemické závody, v Kladně Poldi, čili ocelárny tak jako ve Vítkovicích, v Gottwaldově se i za Husáka šily boty, a jelikož se chodilo na vojnu, v Jihlavě a v Trenčíně hrály Dukly, v Českých Budějovicích byl Motor, v Plzni zase Škoda, v Brně aspoň Zetor; jen v Praze hrála všeobjímající Sparta a v Bratislavě Slovan.

Hrál se hokej a hrál se dobře. Poldi Kladno po úspěchu Čechoslováků na Kanadském poháru 1976 přijela na pozvání do Kanady a během turné tam mimo jiné zdrtila Toronto Maple Leafs.

O pokřivenosti tehdejší společnosti jsme mluvili. Ale schopnost státu stanovovat si cíle i v takových oblastech, jako je sport, a potom jich i dosahovat je jedním z měřítek jeho funkčnosti.

Tak je stav českého hokeje dnes obrazem české společnosti, jako je slovenský hokej obrazem slovenské; finský finské a švédský švédské. Naše dva zbytkové státy původního Československa nemají dnes schopnost a sílu zorganizovat se tak, aby poskytly talentům podporu, zázemí a inspiraci, jež by umožňovaly v duchu specifických národních škol rozvíjet sport, který pokládáme podobně jako Kanaďané, Rusové či oba skandinávské národy za svůj.

Když se kanadské týmy potkávaly s československými produkty socialistické hokejové výchovy, jež navíc mohly těžit z otevřenosti nové doby, na přelomu století, většinou odcházely poraženy. Dnes naopak Slováci i Češi v nastupující generaci při konfrontacích s Kanaďany, Američany, Finy i Švédy evidentně zaostávají.

Není to vina hráčů, dětí a jejich rodičů. Je to odpovědnost států, které pozbyly schopnost zastupovat společné preference, dbát o sociální soudržnost a provádět koncepční práci. Ta se právě mimo jiné projevuje tím, že se všechno dostatečně daní, aby bylo dost prostředků na vymoženosti, jako je důkladné vyhledávání a výchova hokejových talentů.

Stav sportu je obrazem společnosti. Špičkoví tenisté tu provozují daňové úniky, aniž by se tomu věnovala větší pozornost. Na druhé straně fenomenální basketbalový manažer Jiří Hamza musel utéct před korupcí do biatlonu, v němž z okrajového sportu pomohl učinit náhradní národní pýchu.

Jeho příběh by sám o sobě mohl mluvit za vše. Leč nemáme média, která by jej dokázala odvyprávět... Nemáme ostatně ani média, která by dokázala dopovědět do konce příběh korupce reprezentačního trenéra Vladimíra Růžičky: jež sám je ale nejméně natolik obrazem poměrů jako jeho osobního selhání.

Takže zpět k Štindlovu nápadu: Jaromír Jágr zatím neprokázal ani jednu vlastnost, která by ho opravňovala být dobrým prezidentem. Klub, který vlastní a který před méně než čtyřiceti lety porazil Toronto Maple Leafs, hraje druhou českou ligu a v ní má co dělat s Ústím nad Labem.

Až se Jágr stane šéfem českého hokeje a přivede ho do stavu, v němž bude prost korupce a zase se bude schopen měřit s nejlepšími, pak se bavme o jeho možné kandidatuře. Dosud přece žádný organizační ani politický výkon mimo led nepředvedl.

Co je to tedy za pošetilé hledání mesiášů místo snahy pochopit, kde se stala ona fatální chyba, že lidé přestali brát příslušníky pražské liberální elity vážně? A není to třeba proto, že o tom, jak se lidem u nás žije, vědí méně nežli Miloš Zeman?

Renesance českého ani slovenského hokeje není představitelná bez základní změny našeho vztahu k vlastním státům. Mají-li prospívat, musí se vrátit ke svým ustavujícím, republikánským československým hodnotám.

V čem, milí vlastenci, spočívaly? Podívejme se, jak to dělal Masaryk: bral bohatým, dával chudým, hledal cesty ke snižování sociálních rozdílů, pečoval o vzdělanost, kulturu, práva žen a jiných znevýhodněných skupin, miloval vzdělání, kulturu a přírodu, zastával se menšin pronásledovaných předsudky, vítal uprchlíky.

Slovenské volby skončily takovým strašlivým fiaskem proto, že jsme se ocitli na scestí; přestali jsme pokládat československá humanitně-demokratická východiska za osu našeho státního myšlení. Nepoučíme-li se z toho, jsou české země příští na řadě.

    Diskuse
    S článkem vcelku souhlasím.

    Jen bych se zastal Tomáše Němečka, myslím, že ten odsudek, že chce lidu odejmout volební právo, je účelově přestřelený.
    Je přece známo, že v nejvyspělejších společnostech je vždy dobře nastavena mocenská vyváženost, systém brzd a protivah jednotlivých složek moci.
    V tomto směru byla česká ústava a z ní vyplývající ústavní pořádky před zavedením přímé volby mnohem lepší.
    Nicméně co se stalo, nedá se odestát.
    To je taky pravda.
    JN
    March 7, 2016 v 13.2
    "... tím, čemu lidé, s nimiž není nutno v slušné společnosti diskutovat, dnes říkají 'sluníčkář'."
    Pane Patočko, vona Vám tu vzniká domobrana (nad podílem sluníčkářů na jejím vzniku se odmítáte zamyslet), ale Vy o mně budete tvrdit, že se mnou není nutno ve slušné společnosti diskutovat!!!
    Vidím, že máte naprosto stejné cíle jako prezident Zeman: Co nejvíce rozeštvat společnost!
    DR trpí stejnou arogancí a stejnou "neomylností" jako "gentleman" Zeman.
    JN
    já bych Masaryka v žádném případě sluníčkářem nenazval, i když jistý podíl na vzniku domobrany (jako reakce na svoji politiku) měl také.
    March 7, 2016 v 17.6
    Chtělo by to trochu velkorysosti
    Zatímco všude kolem nás nastupuje nacionalismus a autoritářství, šéfredaktor DR řeší své malicherné spory s liberálními novináři a hokej. Ondřej Štindl jistě ví, že Jágr se presidentem nestane, stejně jako Tomáš Němeček ví, že přímou volbu presidenta nejde jen tak zrušit.

    Smysl pro humor od Jakuba Patočky čekat nelze, ale trochu velkorysejší pohled snad ano. Nacionalistickou pravici v Evropě může zastavit jen aliance liberální levice a liberálů, jako se to zatím daří ve Francii. Doufejme, že nám to dojde dřív než bude pozdě.
    IH
    March 7, 2016 v 19.28
    Volební akt jako obecné zbavení se odpovědnosti
    Nevím, zda se na výsledky parlamentních voleb na Slovensku nedíváme přes příliš černé brýle. Také u nás a leckde v Evropě (a ovšem i dál) mohou dopadnout příští volby podobně nehezky, nebo taky ještě hůř. Navíc nebývá od věci vyčkat nějakou chvíli s hodnoceními, zvolení mohou všelijak překvapit (Kiska vs. Zeman, Babiš vs. Okamura přece jen taky). Také je nám třeba určité pokory vůči dni, jenž je jakousi soudobou obdobou saturnálií, kdy je pánem volič, resp. suma voličů.
    Zároveň si uvědomme aspoň tři roviny problému. První nastolil Jakub Patočka. Ano, naše dějiny, jistě i "normalizace" a Husák, určitě také ODS s Klausem, přispěly všelijak k nastavení poměrů, za nichž zrovna nevítězí dospělé variace Mirka Dušína (známe ještě všichni, ne?).
    V druhé rovině problému se ovšem musíme utkat se skutečností, že opravdu nejsme nějakým ostrovem, či souostrovím s monopolem na špatný čuch na politiky a "blbou náladu". Takže asi nepůjde o cosi až tak úzce specifického. Prostě se smiřme s tím, že moderní lidé se jaksi dobře volit odnaučili. Nebylo by to nic až tak divného. Je zajisté představitelné, že v případě určitého konkrétního vývoje a zanedbání ztratí většina národa "plaveckou gramotnost", a podobně tomu může být i se schopností vybírat adekvátní reprezentanty.
    No, ve třetí rovině bychom mohli také nahlédnout, že 20. století bylo dost "velkej průšvih" na to, abychom mohli vyvinit časově související zavedení všeobecného volebního práva.
    O všech naznačených zdrojích "naší současné krize" je třeba přemýšlet, a to bez povýšenosti, ale taktéž bez levné sžíravé skepse vůči demokracii. Zpět to zajisté nepůjde, beze změn jakbysmet, takže holt jedině dopředu. Ano, náš politický a volební systém, ač ho leckdo dává za vzor (a jiní jej nenávidí) asi potřebuje nějakou tu detabuizaci a demytizaci. Bude to muset být i s lidmi, kteří dostali specifické vychování a průpravu v hru tvrdícím ekonomickém systému. Musíme porozumět, co voliči svou demonstrací sledují. Jenom "zlobí" či rozdávají zlomyslná zadání? Nebo hlavně ztratili schopnost adekvátního úsudku (jako při mnohé volbě estetické povahy)? Mají opinion makeři ještě nějakou zodpovědnost? Nebo má být volební klání dobré akorát tak k odfouknutí páry, zároveň k oslabení schopnosti veřejné kontroly a v důsledku k ospravedňování sobectví?
    MP
    March 7, 2016 v 21.59
    P. Nusharte,
    kdo vám co dělá a jak vám kdo ubližuje?

    A proč se hlásíte k používání pojmu "sluníčkář"?
    March 7, 2016 v 22.13
    Kde se stala ta fatální chyba?
    Jakub Patočka se ptá: "kde se stala ona fatální chyba, že lidé přestali brát příslušníky pražské liberální elity vážně?"

    Logicky se nabízí analogická otázka "kde se stala ona fatální chyba, že lidé příslušníky levicové inelektuální elity ani nezačali brát vážně"?

    Uznávám, že ta otázka je nadměrně zlomyslná a asi neférová. Ale ta Patočkova není? A proč?
    JN
    March 8, 2016 v 1.47
    Děkuji, pane Plevo, za Váš zájem,
    rád Vám to vysvětlím. Domnívám se, že pokud už se slovo "sluníčkář" stalo součástí veřejného diskursu, mohu toto slovo používat k označení čehokoliv a kohokoliv, kdo se mi tak jeví. To slovo se prostě stalo veřejným majetkem, jazykovou materií, umožňující mi výstižněji formulovat své dojmy, pocity a myšlenky. Pan Patočka však autoritativně rozhodl, že použití tohoto slova v určitém (jemu nepříjemném) kontextu vyřazuje mluvčího ze slušné společnosti. Nejde tedy zdaleka jen o mě, ale o všechny, kteří by toto slovo v tomto kontextu k vyjádření svých myšlenek chtěli použít.

    Jde tedy o paušální označení velké skupiny lidí za neslušné na základě jejich názoru, přesvědčení nebo způsobu jazykového vyjádření. Pan Patočka si prostě přivlastnil patent na "správné" vyjadřování, prostřednictvím něhož se snaží ve společnosti potlačovat jemu nepříjemný názor tím, že všechny jeho nositele takto dehonestuje.

    Cílem takového jednání (mám na mysli i celkové převládající zaměření DR) pochopitelně nemůže být například pomoc uprchlíkům nebo prevence násilí. Toto jednání (ponižování a urážení) totiž žádného odpůrce uprchlíků ke změně stanoviska nepřesvědčí, naopak podněcuje vůči uprchlíkům další odpor, dále vyhrocuje ve společnosti spor, a to případně až do krajnosti, hrozící přerůst v násilí. Pokud tedy pan Patočka deklaruje jako svůj cíl zachování EU a pomoc uprchlíkům, v zájmu takto deklarovaného cíle ve skutečnosti nejedná, naopak jedná ve shodě s cíli prezidentovými.

    Máme už v minulosti zkušenost s "Klauzemanovou habaďůrou", kdy se tito dva pánové tvářili jako nesmiřitelní nepřátelé, a pak se ukázalo, že oba hrají od začátku za sbornou. Nedomnívám se, že by to byl přesně tento případ, ale mohu se mýlit.
    LV
    March 8, 2016 v 17.16
    Poučení ze Slovenského vývoje?
    Ekonomický růst 45% za deset let. Nejlepší výsledek v Evropě nestačí když máte
    12% nezaměstnaných a veliký gradiet HDP.
    HDP Bratislavy na hlavu (parita) je vyšší než HDP Prahy.
    HDP (na hlavu/parita) západního Slovenkska je zhruba na úrovni českých zemí
    HDP(na hlavu/parita) středního Slovenska je na úrovni našich severních Čech.
    HDP (na hlavu/parita) východního Slovenska je na úrovni bohatších částí Rumunska.
    PK
    March 8, 2016 v 21.11
    S tím Jágrem

    je to přece bohapustá ironie - a to čím víc se Ondřej Štindl dušuje, že to myslí vážně.
    Je to jasné ani ne tak každému, kdo si ten článek přečte, ale hlavně každému, kdo Štindla trochu zná. Já dodnes vzpomínám, jak jsem na začátku devadesátek poslouchal každý týden na pražském "Rádiu 1" jeho "Alternativní diskotéku Strašidelný zámek", ve které smrtelně vážným hlasem uváděl ty nejhorší hudební "srágory" (avšak komerčně většinou velmi úspěšné) hlavního proudu pop music, nebo i pokleslého rocku, coby "alternativní", "hledačské", "progresivní", "nekonvenční" atd.
    Pamatuji si, jak jsem se tomu tehdy upřímně nasmál.

    S tím Jágrem je to úplně stejné. Samozřejmě, Štindlova ironie není provoplánová, a uvádí s potěšením spoustů "argumentů" hovořících pro Jágra coby vhodného kandidáta na Hrad. Ovšem vážně s ním polemizovat je totálním nepochopením.
    + Další komentáře