Česká televize vysílala 31. ledna a 7. února dvoudílný film Vražda v Polné. Vrátila tím do veřejného povědomí víc než sto let starý případ soudního procesu s údajným vrahem venkovské dívky Anežky Hrůzové, zavražděné na Bílou sobotu roku 1899 v lese při cestě z obce Věžnička do Polné. Tento proces, který měl nakonec politické důsledky, vešel do dějin národa českého jako Hilsneriáda, zejména díky angažmá T. G. Masaryka.

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý, nepříliš inteligentní příslušník polenského židovského ghetta Leopold Hilsner. Vzhledem k tomu, že s křesťanskými Velikonocemi se toho roku datově shodoval i konec židovského svátku Pesach, zachvátila veřejnost (doslova jako infekce) pověra o rituální vraždě, čemuž napomohl i pitevní nález, který tvrdil: „Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.“

Hrdinou televizního filmu je Hilsnerův advokát ex offo Zdenko Auředníček, který jako poctivý právník měl pochybnosti o Hilsnerově vině, protože důkazy byly nedostatečné, vyšetřování odbyté, stopy na místě činu poničeny, lékařská zpráva nedůsledná. Auředníček odmítal teorii o rituální vraždě a necítil předsudky vůči Leopoldu Hilsnerovi. Sám byl podle scénáře ženat s židovskou manželkou.

(Ve skutečnosti byla Anna Auředníčková dcerou žurnalisty a veřejného činitele Ignáta Schika, redaktora staročeských novin Politik, a, ano, pokřtěného žida. Anna se stala později mimořádně zasloužilou kulturní a sociální pracovnicí mezi vídeňskými Čechy a překladatelkou české literatury do němčiny. Za své zásluhy o propagaci české literatury a umění v Rakousku a podporu poskytovanou českým umělcům byla vyznamenána roku 1928 Řádem bílého lva. Za druhé světové války byla tři léta vězněna v Terezíně a v roce 1945 o tom napsala knihu. Přežila svého muže o mnoho let, a když roku 1957 zemřela, byla pochována po bok svého manžela a otce na Olšanských hřbitovech.)

Gabriela Míčová měla málo příležitostí zahrát tuto mimořádnou ženu jinak, než jako utrápenou a stále smutnější manželku.

Zdenko Auředníček obhajobou Leopolda Hilsnera nic nezískal, společnost se obrátila vesměs proti němu. Po druhém, píseckém procesu, v němž byl Hilsner znovu odsouzen k smrti, se Auředníček odstěhoval do Vídně, kde se mu dost obtížně znovu začínalo a kde rodině v začátcích velice pomáhala právě Anna. Auředníček za největší zisk z procesu, v němž de facto prohrál, považoval uznání T. G. Masaryka, od něhož však později za Československé republiky dvakrát nepřijal nabízenou vysokou pozici. Zdenko Auředníček byl bezpochyby mimořádně charakterní muž. Jako takového ho hrál Jaroslav Plesl (pokud mu to scénář umožnil).

Auředníčkovým protihráčem v procesu byl advokát rodiny Hrůzovy Karel Baxa. Ten byl v době procesu poslancem Českého zemského sněmu i Říšské rady, jako advokát se angažoval například v procesu s Omladinou. Politicky patřil mezi nacionalistické radikály, v únoru 1899 spolu s Aloisem Rašínem a několika dalšími politiky ustavil samostatnou Stranu státoprávně radikální. Od roku 1911 byl členem České strany národně sociální. V roce 1919 byl zvolen starostou města Prahy a v roce 1922 primátorem tzv. Velké Prahy — ve funkci zůstal 18 let, rezignoval ze zdravotních důvodů. K zajímavostem patří, že byl synovcem Karla Havlíčka Borovského.

↗

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy Anežky Hrůzové obviněn dvaadvacetiletý, nepříliš inteligentní příslušník polenského židovského ghetta Leopold Hilsner. Ve filmu režiséra Polesného ho ztvárnil Karel Heřmánek mladší. Repro DR

Už z obou životopisů vidíme, že se v procesu střetly dvě odlišné osobnosti: Auředníček jako humanista a striktní právník s kulturním zázemím, Baxa jako nacionalistický radikál s politickými ambicemi, který bez zábran operuje emocionálně nabitými expresivními výrazy.

I jejich pozdější životy jsou příznačné. Zatímco historie i právo daly za pravdu Auředníčkovu postoji, Baxa udělal kariéru. Zatímco Auředníček nabízené prebendy ani od samotného Masaryka nepřijal, Baxa se stal jedním z nejvlivnějších mužů v samostatné republice (byl rovněž od roku 1921 předsedou československého ústavního soudu).

Nutno říci, že Baxa vykonal v české politice leccos dobrého, jeho antisemitské angažmá v procesu s Hilsnerem je zajímavým příspěvkem k dějinám politických kariér — až dodneška. Ondřej Kavan má však málo prostoru na to, aby zahrál něco jiného než jednu linii vlastenecko populistického antisemitismu.

Scénář Václava Šaška (a režie Viktora Polesného) totiž nejde po linii dramatického konfliktu, film zůstává morytátem. Ne však tím o vraždě Anežky Hrůzové, jak se zpívalo po celé zemi v té době, ale o vědomém justičním omylu, jímž byl zmařen život nevinného židovského mladíka.

Motivace jednotlivých postav jsou zjednodušeny — Auředníčka vede vztah k židovské manželce (jak se naznačuje hned v jedné z úvodních scén), Baxa je ostrý nacionalistický manipulátor veřejným míněním. Masaryk se chová ve špalíru rozběsněných univerzitních studentů dost submisivně. (Karel Roden hraje spíš unaveného Masaryka než toho bojujícího, nikde ani náznak hněvu). V celém scénáři sotva najdeme skutečně dramatickou situaci, takovou, kde by se střetla dvojí pravda, kde by protihráči dali v konfliktu najevo své postoje, a divák měl možnost v onom momentě krize spoluprožít drama.

Druhým hrdinou filmu je Leopold Hilsner, venkovský málo inteligentní flákač, nedoučený švec, tulák a šnorer, nicméně (bohužel pro svůj osud) příslušník nábožensky aktivní židovské rodiny. V prvním díle vidíme kluka, který nic nechápe, a kdyby to dobře dopadlo, možná by chtěl i žít jinak. Ve druhém díle vidíme téhož kluka ve vězení, jak je šikanován spoluvězni, na samotce si ochočí myš a nakonec, zlomený, po osmnácti letech na amnestii kriminál opouští. Ochočenou myš už několikáté generace si nese v kleci.

Současný harmonikář zvaný Česká televize nám příběh zjednodušeně odvyprávěl, abychom věděli a poučení si z toho vzali. Viděli jsme, jak strašně nespravedlivé umí být veřejné mínění. Ale nebylo tak těžké stát na správné straně, protože představitel Hilsnera Karel Heřmánek ml. ho hrál jako do posledka milého, vlastně jemného hocha, kterého člověk může (chvílemi, například v té s ochočenou myší, snad i musí) mít rád.

(Ach jo, pane režisére, s myší si vězeň může hrát nejen tak mile, jak jsme viděli, ale i třeba trochu pomateně a hnusně, elegantní Auředníček pak nemusí přemáhat dojetí, ale třeba i odpor, prostě v detailech by nemusely být věci tak černobílé).

Nenastane situace, kdy bychom nahlédli, co to má Zdenko Auředníček za vlastnosti, že, jakkoli sám je tak kultivovaný a kulturní člověk, postaví se nezištně za celkem odpudivého vesnického pobudu a hlupáka, který navíc pořád lže a mění výpovědi. A Masarykova neochvějná racionalita a nesentimentálnost, která mu velí dát přednost pochybnosti před přízní univerzitních studentů, je kontrastem mezi sympatickým Hilsnerem a rozeřvanými studenty umenšena.

V případu nakonec, u odvolacího soudu, se podaří změnit otázku pro porotu z formulace, zda je Hilsner vinen rituální vraždou, na zda je vinen vraždou se sexuálním podtextem. A porota, která už správně nesmí uvažovat antisemitsky (ale nejspíš se toho nedokáže zbavit, to nevíme, porota v tomto filmu není jednající postavou) rozhodne opět jednomyslně „vinen“.

Pro dva z významných aktérů příběhu jsou v sázce ještě jiné věci než pouhý život jednoho nedůležitého mladíka: budoucí primátor Baxa stejně jako Masaryk přistupují k procesu s odstupem. Oba mají i jiné, vyšší cíle než výsledek procesu s Leopoldem Hilsnerem. Oba svých politických cílů dosáhnou — Masarykovi v zahraničí jeho angažmá proti antisemitismu pomůže, Baxově kariéře účast v procesu neuškodí, služba národu má větší hodnotu než profesionální právnická čest. Ten, komu jde o člověka (až do Hilsnerovy smrti), je Zdenko Auředníček. To je přece rozvrh téměř antický!

Podle internetových stránek České televize měla inscenace mimořádný úspěch. Prokázalo se na ní, že diváci si velice přejí v televizi dramatická zpracování velkých témat a výrazných osudů. Je mi však líto, že do filmu se dostalo tolik sentimentu a obecných klišé. Že na ní bylo od počátku až příliš vidět, že přece víme, kdo má pravdu.