Že věta „Židovstvo se tvářilo provokačně lhostejně…“  zní jako z Poláčkova vtipu? Nenechme se zmýlit. Jde o výrok ze zprávy českého poslance Schneidera v rakouské říšské radě dne 10. listopadu 1899, kde informoval o vraždě v Polné. Ano, je to záležitost hilsneriády. A tuto zprávu přetiskuje s patřičnými antisemitskými komentáři Ladislav Malý, současný příznivec zlonenávistnické ideologie.

Nekupujte u židů,

cukr, sádlo, mouku,

zabili nám Anežku,

modrookou holku.

Zpívalo se tehdy po českých zemích a asi dosti hojně, neboť dosud žijí pamětníci, kteří slýchali ten popěvek mnoho let po polenské aféře a vryl se jim do mysli. Před pár lety v Polabí mi jej odrecitovala jedna stará paní jako vzpomínku na dětství. Pro většinu lidí je dnes vražda Anežky Hrůzové buď naprosto neznámou, dávno zapomenutou událostí, nebo uzavřenou smutnou kapitolou českého antisemitismu hojně živeného náboženskými předsudky, nevzdělaností, maloměšťáctvím a závistí. Na lidovém pobouření se pak přiživili druhořadí politici a žurnalisté. Nebýt zásahu profesora Masaryka, byl by patrně nevinný židovský pobuda Leopold Hilsner oběšen za rituální vraždu a český národ by měl v očích světa ostudu, která by jej na dlouhá desítiletí vrhla kamsi do středověku a na okraj civilizovaného světa.

Je dobře, že je případ Hilsner již historickou událostí a ubohá Anežka Hrůzová, přestože její vražda nebyla a již zřejmě nebude nikdy objasněna, může odpočívat v pokoji. Neobjasněných vražd jsou tisíce a tisíce nevinných obětí se nikdy nedočkají ani posmrtné satisfakce v podobě potrestání vraha. Jen čas zahojí rány, lidé pozapomenou a nové generace mohou začínat svůj život s iluzemi či nadějí, že svět je dobrým místem k životu.

Jsou ale také mezi námi lidé, kteří ubohé Anežce Hrůzové klid nepřejí a její tragédii zneužívají pro vyvolávání dalších vln nenávisti. Jsou tomu asi tři nebo čtyři roky, co do Polné k hrobu Anežky jezdili čeští nacisté a hajlovali okolo něj. Občas tito nacisté nebo v poslední době spíše současní čeští fašisté napíší článek, který napadá židovstvo i Masaryka, vyhrabávají ostudné detaily z Hilsnerovy aféry a oživují antisemitské pověry a nenávist.

Věnovala jsem takovým pokusům článek Tak nám zabili Anežku a nutno říci, že mne překvapil příval nenávistných antisemitských reakcí, které ukázaly, jak živé je dosud v Čechách a na Moravě pověrečné bahýnko usazené na dně zdánlivě moderní, racionální a vzdělané společnosti. Je podivné, že člověk, který se hrdě hlásí k ateismu, nemá moc velké problémy s přejímáním náboženských pověr nejhrubšího zrna. O to více apelují na vzduté náboženské emoce někteří tradicionalističtí katolíci. Ve svém právě publikovaném článku Panna a mučednice zveřejněném k výročí Anežčiny smrti na stránkách Národního sjednocení autor obsáhle cituje již zmíněnou Schneiderovu zprávu pro říšskou radu a doplňuje ji vlastním komentářem. Již autorův úvod dává tušit, o jakou omáčku půjde:

„Připomeňme si dávno zasutou tragickou událost, na kterou by ale vzpomínka v srdcích českých katolíků měla být stále živá. Oč vlastně jde? Koncem devadesátých let devatenáctého století tehdejší českou společnost vyděsila série vražd, které měly cosi společného: oběti byly mladé dívky a jejich nalezené mrtvoly byly bezkrevné.”

Autor zde vychází z těch dobových zdrojů, které dávaly vraždu Anežky Hrůzové do souvislosti s jinými nevyřešenými kriminálními delikty, v podstatě vychází z tendenční Schneiderovy zprávy a zmínkou o „bezkrevnosti” mrtvol navozuje představu rituálního zabití za účelem získání krve. Právě v jeho řeči je ona tragikomická věta „Židovstvo se tvářilo provokačně lhostejně”. Tato věta odhaluje naivní, ale kupodivu účinnou manipulaci přítomnou v antisemitských argumentech. Lhostejnost a mlčení jsou interpretovány jako provokace, ne-li důkaz viny. Poslanec Schneider mluví o „košeráckém řezu”. Současný pisatel a komentátor dále cituje ze soudobého tisku:

„Tělo na místě ohledali soudní lékaři MUDr. Václav Michálek a MUDr. Alois Prokeš s následujícím výsledkem: vedle děsivých podrobností konstatovali, že příčinou smrti bylo vykrvácení, přestože se na místě našly jen zcela nepatrné stopy krve. Stejně jako v případě Marie Klímové byly nohy v kolenou ohnuty v ostrém úhlu kvůli tomu, aby krev z těla vytekla do poslední kapky. Při soudním přelíčení dr. Michálek později uvedl, že „celé tělo vypadalo jako z vosku“ (stenografický zápis). Hluboká řezná rána na krku mohla být způsobena jenom dlouhým, ostrým nožem. Sexuální motiv nebo loupežná vražda podle ohledání mrtvoly nepřicházely v úvahu. „Anežka byla zaříznutá jako dobytče,“ říkal hlas lidu!“ (zvýrazněno současným komentátorem)

Jistě zaujme fakt, že je jako argument v závažném trestněprávním řízení brán vážně „hlas lidu” — již to hodně vypovídá o kvalitě odborného posudku. Ani jeden ze zmíněných lékařů buď vůbec neznal základní informace o judaismu, nebo oba záměrně zamlčeli fakt, že právě krev je v judaismu tabu a její požívání v jakékoliv podobě je přísně zakázáno. Dodali tedy soudu nejen nekvalitní, ale dokonce zavádějící posudky. Tyto dobové dokumenty jsou samy o sobě velmi zajímavým dokladem institucionální podpory lidovému pověrečnému antisemitismu a také bohužel dokladem temných stránek české historie. Stejně pozoruhodné jsou ale vsuvky, jimiž současný autor citace prokládá a komentuje:

„Leopold Hilsner byl na základě důvodného podezření z dvojnásobné vraždy zatčen. Jak probíhalo tehdejší vyšetřování, můžeme se přesvědčit dále, a nutno podotknout, že nám to cosi připomíná.” Píše současný antisemita, když uvádí tuto pasáž: „Za vyšetřujícího soudce byl jmenován jako naschvál katolicky pokřtěný Žid Reichenbach,který neměl na práci nic lepšího než propustit Hilsnera znovu na svobodu; dokonce s ním ani nezavedl protokol!” Je zřejmé, že ani katolický křest neznamená v očích moderního katolického antisemity konec židovské prohnanosti. A copak mu to tedy připomíná? Další komentář je podobný:

„Poslanec Schneider se postaral o otištění dopisu v tehdy jediných opravdu německých vídeňských listech „Deutsche Zeitung“ a „Deutsche Volksblatt“ a také o jeho postoupení ministru spravedlnosti Ruberovi. Avšak teprve po dlouhé době bylo nařízeno nové Hilsnerovo zatčení — v každém případě však už měl vrah dost času na zahlazení stop svého zločinu.” Čteme dále v článku, přičemž citát a komentář se prolínají, chyba v umístění uvozovek neumožňuje rozeznat konec citace a počátek autorova komentáře. Formulace „v tehdy jediných opravdu německých vídeňských listech” je průhlednou narážkou na obvinění, že všechny ostatní noviny, tedy ty, které se k honu na Hilsnera nepřipojily, jsou v rukou židovstva. Nalézáme zde známé obvinění, že Židé (dnes se rovněž říká opatrněji sionisté) ovládají světová média. Rovněž presumpce neviny autorovi nic neříká, označuje Hilsnera za vraha, ačkoliv jeho vina nikdy nebyla prokázána. V případě Vlastimila Pechance je stejný autor mnohem korektnější, o vině již odsouzeného vraha neustále pochybuje a vášnivě bojuje za jeho propuštění. Že by to bylo tím, že nacistický násilník Pechanec má správnou rasu a naopak obětí vraždy byl jen Róm?

Zdůrazňuji, že je to náš současník, a nikoliv jeden z antisemitů 19. století, kdo dále uvádí tento komentář:

„Mediální mašinérie s filosemitou Masarykem v čele se rozjela na plné obrátky. Masaryk, tento „génius civilní kuráže“, ač naprostý laik v oboru patologie, práv a rituálních vražd, dokázal s podporou židovských přátel revizi procesu. Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni odkázal proces k novému projednávání před Krajský soud v Písku a nařídil dobrozdání odborníků z lékařské fakulty české univerzity v Praze. V Písku soud probíhal ve dnech od 25. října do 14. listopadu 1900; nepadla už vůbec řeč o rituální vraždě.”

Tady už je zcela zřejmé, že dnešní antisemita (mimochodem nositel magisterského titulu) se ani nepokouší vnést do otázky hilsneriády nějaké nové pohledy či argumenty, a vystačí si s vulgárním lidovým antisemitismem založeným na pseudonáboženských pověrách. Plivanec na Masaryka je zcela v intencích tehdejších i současných antisemitů. Ano, těch malých a upachtěných nenávistníků, které Masaryk nazval patologickou sedlinou společnosti.

Závěr článku nepostrádá jistý temný půvab a ukazuje, kam celá ta štrapáce s vyhrabáváním ubohé Anežky vlastně míří:

„Anežka Hrůzová se narodila 16. dubna 1879 v malé usedlosti Věžnička u Polné na Jihlavsku. Vedla velmi skromný vesnický život, avšak i přes chudobu obklopující její okolí se nikdy neuchýlila k něčemu podobnému jako je krádež. I přes tehdejší sociální problémy si udržovala lidskou hrdost, neznala pojem nenávist. Anežka byla věřící, věřila v Boha, věřila v pravdu a lásku. (Neplést si se sionisticko-zednářskou pravdou a láskou V. Havla!) Anežka chodila do polenského kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde s neskutečným zájmem naslouchala kázání děkana Šimka. Podle dochovaných výpovědí lidí z jejího okolí byla Anežka slušné a počestné děvče, po smrti otce pomáhala své mamince s hospodářstvím, k lidem byla milá a ochotná."

„Spravedlivý jest Pán a spravedlnost miluje. Na spravedlnost hledí obličej Jeho.“ (Žalm 10.) Requiescat in pace, Anežko — svatá panno a mučednice!”

Samozřejmě za pozornost stojí ona větička v závorce vložené do poněkud naivní adorace „panny a mučednice”. Je mi toho děvčete líto, i více než sto let po své předčasné smrti je předmětem ukájení a hyenismu hloupých, zlých a sobeckých lidí. Ostatně sám autor se touto větičkou zařadil do šiku bojovníků proti „pravdoláskařům” a ukázal, jaké skutečné ideje stojí v pozadí jejich vlastenčení, tradicionalismu a konzervativních hodnot. Myslím, že není o co stát, a je moc dobře, že se o těchto zajímavých fasetách ideologie Klausova fanklubu dozvídáme takto otevřeně.

V této souvislosti je zvlášť pikantní, ne-li surrealistické, že se současný mentor a ochránce těchto lžinenávistníků stylizuje právě do Masaryka a trapnou tahanici o korýtko pro svého oblíbence přirovnává k hilsneriádě. Nelze to pokládat za nic jiného než za hrubý cynismus, nebo za naprostou idiocii. Ještě je tu poněkud zvrácená možnost, že by šlo o kombinaci obojího. Bylo by to snad i k smíchu, kdyby nám taková vypečená parta nechtěla vládnout a mnohdy již nevládla.