Josef Velek (1939-1990) byl ekologický aktivista a novinář, který se v čase Husákovy normalizace pokoušel chránit přírodu. Používal k tomu dva nástroje: Hnutí Brontosaurus, které se mu podařilo v roce 1974 iniciovat na půdě Socialistického svazu mládeže, a své zaměstnání redaktora Mladého světa. Díky svému mimořádnému pracovnímu výkonu, družné bohémské povaze, ochotě pomáhat všude, kde to v rámci poměrně velmi restriktivního systému bylo jen trochu možné, a tragickému skonu hned na počátku nových poměrů se stal legendou — přesněji řečeno polozapomenutou legendou pro zasvěcené.

Ačkoli to není mému způsobu práce vlastní, musím zde být stručně osobní: záměr redakce Sedmé generace Josefa Velka připomenout jsem vřele přivítal, ale současně jsem doufal, že se úkolu zhostí někdo z těch, kteří jej osobně znali. Sám jsem se s ním poznat osobně nestihl, pamatoval jsem si jej pouze jako autora knihy ekologických reportáží Příběhy pro dvě nohy vydané v roce 1988. Když se ukázalo, že se chvályhodného záměru o Velkovi napsat nikdo jiný neujme, knihu jsem si spolu s podobným svazkem Muž přes plot, vydaným v roce 1989, přečetl znovu.

Bral jsem to jako příležitost ověřit si, nakolik je moje vzpomínka na Velka coby neohroženého bojovníka za přírodu a obratného autora přesná. Předpokládal jsem, že by jeho textům mohla přidat nový šarm tíha hlubokého zklamání z vývoje po roce 1989, a to nejen v ohledu ekologickém, ale i co do vývoje médií a novinářství. Těšil jsem se, co všechno mi umožní ilustrovat vybrané pasáže z jeho textů. Upřímně musím doznat hned na tomto místě, že z tohoto hlediska jsou knihy Josefa Velka zklamáním.

Zvláštní smysl číst je dnes už po mém soudu nemá, rozhodně ne jako inspiraci pro dnešní psaní a jen velmi omezeně jako vzor pro občanské působení v zájmu přírody. Posloužit snad mohou jako svébytný dokument o žalostném stavu oficiální ochrany přírody v 80. letech, o úrovní tehdejšího správního práva ve vztahu k životnímu prostředí a v něčem snad rovněž jako ilustrace tehdejší kultury každodennosti, i když ty se najdou relativně hojně i jinde, navíc v přístupnější podobě a propracovanější.

Kniha Muž přes plot vyšla v roce 1989 ve Středočeském nakladatelství v nákladu padesát tisíc výtisků, Příběhy pro dvě nohy o rok dříve v nakladatelství Práce dokonce v nákladu osmaosmdesát tisíc výtisků. Předpokládám, že se tehdy většina z nich prodala a po antikvariátech je nevídám. Kdo byli jejich čtenáři, co jim z četby obou knih utkvělo, a co je s nimi — s těmi čtenáři i s těmi knihami — dnes?

Oba tituly jsou si formálně podobné. Poměrně rozsáhlé kapitoly jsou psány způsobem, s nímž se člověk dnes již nesetká, ale těžko říci, zda je to špatně. Velek nepopisuje jen to, co zjistil, ale poměrně podrobně také to, jak to zjišťoval. Výsledkem je nevšedně upovídaný sloh, který se autor pokouší ozvláštňovat literárními prostředky, což se mu někdy daří více (spíše v Příbězích pro dvě nohy), ale velmi často vůbec ne (zpravidla v Muži přes plot).

Automobil třeba nazve bez zjevné příčiny „asfaltoletem“. V textu často zadrnčí žurnalistické klišé: „Únor si podával kalendář s březnem a na silnicích nebyl pro auta žádný med.“ Často text zatěžují šroubované sportovní příměry, z jednoho z nich se mimochodem dovíme, že v proslulém finále Davisova poháru mezi Československem a Itálii v roce 1980 nám k vítězství dopomohly krajně sporné výroky rozhodčího. Autor občas sklouzne k protivné familernosti: „Znal jsem kluky ze správy chráněné oblasti v rychnovském zámku a dost mě jejich bota mrzela.“

Na dvou místech je Velek dokonce zcela nepřijatelně nekorektní. V jedné reportáži vypráví o válečném hrdinovi na penzi Kudláčkovi, který se pokouší zvelebovat dvůr jednoho vysočanského činžáku. Přitom naráží na odpor sousedky, jež má zálibu v krmení holubů a hrdliček. Skrze tyto své koníčky se oba penzisté ocitnou ve sporu. Velek nad anonymy pro pana Kudláčka napsal: „Občas našel některé z těchto vzkazů a rad ve své poštovní schránce, ale potom potkal paní Zdobinskou nebo jiného z laskavých obyvatel domů a uslyšel: „Jo, pantátu Kudláčka nemít, to bychom tady koukali do cikánského lágru!“ a bylo zase dobře.“ Uf, uf.

Reportáž o snaze zachránit stromy na dvoře jedné okresní nemocnice je prodchnuta tolika sexistickými narážkami k osobě terapeutky, která autora požádala o pomoc, že autor sám zaznamenává v jednom dialogu její výhradu, a ještě se nad ní pozastavuje:

„- No jo vlastně!... Barboro, vy máte i velký mozek!