Ocitl jsem se v úzkých. Ve svahu nad zámkem Jezeří a hlavně nad velkorypadly rozrytou krajinou Podkrušnohoří jsem při natáčení rozhlasového pořadu Natura Plus dostal otázku, proč se čeští politici stále chovají k přírodě tak macešsky a kdy se tento trend zastaví. Musel jsem se spolehnout na spekulace a věštby, navíc dost pesimistické.

Musí přijít nějaká katastrofa, abychom si uvědomili, že lze dobývat energii šetrněji k přírodě, vytvářet pracovní místa v sofistikovanějších průmyslových odvětvích a i beton či asfalt používat moudřeji? Do té doby budeme sledovat, kolik lidí doufá, že německým sousedům vybouchne jak revoluce v energetice, tak v průmyslu. Modernizace? Ozeleňování? S tím si na nás ty západní živly nepřijdou!

Naděje Horního Jiřetína

Že v průmyslových brankách, bodech, vteřinách před listopadem 1989 soutěžili komunističtí papaláši, se dalo pochopit. Když toužili mít socialistickou republiku zajímavou, úspěšnou, na špičce aspoň nějakých žebříčků, investovali do rozvoje těžby a klasické průmyslové výroby. Jejich demokratičtí pokračovatelé nejspíš vsadili na setrvačnost. Nebo snad je ve hře vedle pohodlí a neochoty vysvětlovat voličům novoty i tlak těžařských, stavebních a průmyslových lobby?

Buď jak buď, ministři průmyslu a obchodu jsou v nominacích na antiekologickou cenu Ropák jako doma. A s nimi ministři dopravy, ba i ministři životního prostředí. Zvlášť tací, kteří se podobně jako Pavel Drobil (ODS) rozhodli i v tomto křesle „dýchat za průmysl“.

Napadlo mě také, jak česká politika trpí přebytkem inženýrů, techniků a nedostatkem architektů či přírodovědců, tedy mužů a žen s kvalifikací, jež pomáhá nahlížet na svět jako celek, v souvislostech, včetně sociálních či environmentálních.

Jenže jsem zjistil, že po mém boku stojí Vladimír Buřt, starosta Horního Jiřetína, který je nejen bojovníkem za zachování své obce, ale také inženýrem, stavařem, bývalým stavebním technikem. Takže ono to jde i s tímto vzděláním, stačí jen chtít.

Dosud jsem pana Buřta znal jen z krátkých reportážích o napjatém osudu Horního Jiřetína. Kdekdo v něm vidí radikála — v tomto klidném, laskavém a rozvážném člověku. Dokáže dlouho a se zaujetím vyprávět o historii, architektuře, kultuře, životě rozlehlé obce a jejích obyvatel. A že je zakousnutý do problému, který trápí ty, co jej a kandidátní listinu zelených a nezávislých zvolili? To přece od komunálních politiků chceme — osobní nasazení a blízkost občanům. Snad tedy Vladimír Buřt není přírodním úkazem, nýbrž jednou z prvních vlaštovek změn k lepšímu.

Jsou ale i opačné případy. Třetí ropácké místo za ministrem hnědouhelné těžby, jádra a uranu Janem Mládkem (ČSSD) a ministrem jezů na Labi Danem Ťokem (ANO) obsadila exstarostka Hodonína Milena Grauová (ANO), které učaroval megalomanský projekt přístavu navázaného na propojení Dyje a Moravy.

Primátor Teplic Jaroslav Kubera (ODS) zase proslul demagogií, s níž shazuje všechny pokusy o environmentální udržitelnost rozvoje. Ne náhodou byl do klání o Zelenou perlu (druhá kategorie ropácké soutěže) nominován za výrok: „Prostě povýšili jsme brouka páchníka nad člověka.“ Z podobného dřeva je patrně tesán i prezident Miloš Zeman. Ten se nechal slyšet, že „je třeba hledat takové řešení, aby se ochránil jeden živočich. A tím je homo sapiens sapiens. Datlík tříprstý nebo tetřev hlušec už se dávno odstěhovali z uschlých lesů, a není tak koho chránit.“

Stojí za to zmínit i další povedené citáty, které si vysloužily nominaci. Například Libor Lukáš, předseda Sdružení pro rozvoj dopravní infrastruktury na Moravě, z. s., a zastupitel Zlínského kraje za ODS, pěkně odhalil svoji neinformovanost a vlastně i nekompetentnost: „Naše sdružení je opakem všech ekologistů, kteří jsou velmi dobře informováni o nedostatcích projektu, o existujících právních předpisech a bez ohledu na skutečnou podstatu problému je se značným úspěchem využívají k zastavení procesu přípravy a realizace staveb.“

Zemanův předchůdce ve funkci, rozený demokrat Václav Klaus, se zase blýskl výrokem: „Moje odpověď byla — a je po osmi letech i dnes —, že je klima v pořádku a že je naopak ohrožena lidská svoboda. Ohrožena lidmi, kteří nás chtějí vrátit do nesvobodné, shora řízené společnosti, ve které opět dominuje manipulace lidmi, povinná uniformita myšlení, diktát.“

Zdevastované dědictví

Vítězství ale připadlo dalšímu expolitikovi, jenž se ještě nedávno ucházel o Pražský hrad, Vladimíru Dlouhému: „Vždycky je to poměrně složité interpretovat podobné studie a výsledky, ale tato skutečně ukazuje, že Třebíčsko a celá jižní část Vysočiny by velmi významně ekonomicky a dlouhodobě utrpěla, pokud by se Dukovany měly odstavovat nebo nerozšiřovat. Jakkoli jsou ta současná čísla na vodě, což autoři přiznávají, tak jejich závěr je nezpochybnitelný.“ Milovník exaktnosti a poctivosti se prostě v debatě o jádru nezapře…

Jen pro pořádek dodávám, že sám jsem coby porotce letos favorizoval nepolitika, dopravního policistu Stanislava Blažka, jenž se se škůdci nepáře: „Cyklista je podle mého soukromého názoru neidentifikovatelný lotr, který nemá žádnou registrační značku, běžně jezdí po chodníku, v protisměru, na červenou, po přechodech a v podnapilém stavu.“

Jakkoliv má smysl se trefovat i do státních zaměstnanců, zejména úředníků, kteří stojí za nejednou pasekou, klíčovou odpovědnost - ve vládě, v parlamentu i v komunálu - budou vždy mít politici.

Jsou to koneckonců oni, kdo tak srdceryvně hovoří o potřebě dbát o národ a vlast. Leč onou vlastí je i příroda mezi Krušnými horami a Českým středohořím, kterou zbytečně drancujeme, jako by se nechumelilo. Nebo snad nejde o dědictví po našich předcích, o území, kterým procházely dějiny, které má své kulturní skvosty a které by mělo hrát i nezanedbatelnou rekreační roli?

Potom vrůstá význam neústupných politiků, jako je Vladimír Buřt, jimž lze věřit, že nemění kabáty podle potřeby či všudypřítomných lobbistů. Až je doceníme, bude snad líp nám, přírodě, zemi i demokracii v ní. Bohužel zatím je ale typičtější rádobyvtipná reakce, kterou moje nářky vyvolaly u jednoho z followerů na Twitteru: „To mi je buřt…“