Znám to od své babičky; bývá to vlastnost žen — to zdánlivě nemožné: za největšího žáru i sucha se babička vypravila okopávat zahrádku. Měla malou motyčku s ostřím za léta do šikma obroušeným, ale dobře jí padla do ruky. Přestože bušila do země velmi tvrdošíjně, nahlodávala ji jen malými vrypy, kousek po kousku.

Ačkoli jsem jí měl pomáhat, nemohl jsem se na to dívat, zdálo se mi, že bez traktoru se neobejdeme. Nechal jsem ji, ať se pachtí, na to se nešlo ani dívat, natož abych činil totéž. Přišel jsem až večer a žasl: ze zahrádky vanula vůně zkypřené hlíny, tvrdá, nepřívětivá šeď se proměnila na blahodárnou hnědou — no jako mávnutím motýlích křídel, řeklo by se dneska.

To je vlastnost žen, na níž lze stavět svět. Trochu ponaučení jsem si z toho vzal: marnost snažení lze překonat soustavným konáním, člověk se nesmí nechat uondat, musí dosáhnout opaku. Nikdy bych neřekl, že uondáváním lze měnit svět k lepšímu. A nám se to podařilo, myslím. I když to po celá léta vypadalo jako klování tupou motyčkou do vyprahlé země.

Na můj otevřený dopis mně odepsal premiér Bohuslav Sobotka. (To není jen tak, však kdo máte doma dopis od premiéra!) No, v dopise není nic světoborného a nepsal ho on, ale Mgr. Marek Macháň, vedoucí oddělení styku s veřejností: „Panu předsedovi vlády byl doručen Váš otevřený dopis, v němž se zabýváte otázkou prolamování těžebních limitů. (Má poznámka: klování tupou motyčkou do vyprahlé země.)