Znám to od své babičky; bývá to vlastnost žen — to zdánlivě nemožné: za největšího žáru i sucha se babička vypravila okopávat zahrádku. Měla malou motyčku s ostřím za léta do šikma obroušeným, ale dobře jí padla do ruky. Přestože bušila do země velmi tvrdošíjně, nahlodávala ji jen malými vrypy, kousek po kousku.

Ačkoli jsem jí měl pomáhat, nemohl jsem se na to dívat, zdálo se mi, že bez traktoru se neobejdeme. Nechal jsem ji, ať se pachtí, na to se nešlo ani dívat, natož abych činil totéž. Přišel jsem až večer a žasl: ze zahrádky vanula vůně zkypřené hlíny, tvrdá, nepřívětivá šeď se proměnila na blahodárnou hnědou — no jako mávnutím motýlích křídel, řeklo by se dneska.

To je vlastnost žen, na níž lze stavět svět. Trochu ponaučení jsem si z toho vzal: marnost snažení lze překonat soustavným konáním, člověk se nesmí nechat uondat, musí dosáhnout opaku. Nikdy bych neřekl, že uondáváním lze měnit svět k lepšímu. A nám se to podařilo, myslím. I když to po celá léta vypadalo jako klování tupou motyčkou do vyprahlé země.

Na můj otevřený dopis mně odepsal premiér Bohuslav Sobotka. (To není jen tak, však kdo máte doma dopis od premiéra!) No, v dopise není nic světoborného a nepsal ho on, ale Mgr. Marek Macháň, vedoucí oddělení styku s veřejností: „Panu předsedovi vlády byl doručen Váš otevřený dopis, v němž se zabýváte otázkou prolamování těžebních limitů. (Má poznámka: klování tupou motyčkou do vyprahlé země.)

Apelujete na odvolání pronesené věty ministrem průmyslu a obchodu panem Ing. Janem Mládkem, CSc. o odložení definitivního rozhodnutí o těžbě na dolu ČSA až do roku 2020, kdy bude jasnější, jak se nám daří zvyšovat podíl obnovitelné a jaderné energie v národním energetickém mixu. Popisujete dopad této zásadní události z pohledu obyvatelů těchto obcí.

Vážený pane Vaculíku, dovolte mi, abych Vám sdělil, že pan předseda vlády se s Vaším dopisem seznámil a vzal jej na vědomí (má poznámka: no!). Byl jsem pověřen, abych Vám za něj velice poděkoval, neboť obsahuje názory a podněty, nad kterými je opravdu dobré se zamyslet (má poznámka: ani jsem nedoufal). Je správné, že byl také Vaším dopisem osloven přímo pan ministr průmyslu a obchodu, neboť jeho ministerstvo se na vládní úrovni touto problematikou zabývá. Proto je vhodné znát různé názory a náhledy od občanů na celkové pojetí této problematiky. (Má poznámka: poslední věta je sice jen společenská fráze, ale já su na ni pyšný.)

Vážený pane Vaculíku, přijměte ještě jednou zdvořilé poděkování za Váš dopis s přáním všeho dobrého do nového roku, hodně zdraví a životní energie (má poznámka: z mosteckého uhlí).“

V odpovědi z Úřadu vlády České republiky sice o tom nic není, ale já jsem nabyl dojmu, ba jsem přesvědčen, že když si člověk dopis několikrát přečte, obsahuje sdělení: těžební limity na dole ČSA už se prolamovat nebudou. I ten dopis má povahu jakéhosi klování motyčkou do vyprahlé země, a ministr Mládek se chová jako já, když jsem si myslel, že bez traktoru se na zahrádce neobejdeme.

Není to jen můj pocit, příznaků je víc, například apel Vladimíra Špidly v článku Historický úspěch Klimakonference v Paříži: dostali jsme sad, nepředejme poušť: „K zásadními přechodu k nízkouhlíkové ekonomice u nás zdaleka nedošlo. S jistou nadsázkou můžeme říci, že jsme vysokouhlíkovou ekonomikou s relativně nízkými emisemi. Možnosti této cesty se ale brzy vyčerpají. V úvahu proto připadá například připravit a ještě v tomto volebním období schválit zákon o snižování závislosti na fosilních palivech…“

Klimakonference v Paříži bývá komentátory různě zpochybňována, zejména že bez sankcí ony „závazné dohody o globálním přístupu k ochraně klimatu“ nejsou závazné. Nicméně nám to dává možnost se k nim odvolávat jako k vyšší „světové“ autoritě, představované oněmi dohodami.

Až posud jsme se museli více méně odvolávat na jakýsi „vyšší princip mravní“ (kjótský protokol se jevil příliš kjótským), neustále zpochybňovaný coby aktivistický program — nátlak ekologů (ekoteroristů), pravdoláskařů, přirodovlastenců, blouznivých sociologů, umělců a různých dalších alternativců včetně historiků a filosofů. „Světem ale hejbou právníci a ekonomové“ — závazné dohody z klimakonference by měli respektovat i oni, snad pro ně konečně mají náležitou relevanci a formu.

Za projev našeho „soustavného klování tupou motyčkou do vyprahlé země“ pokládám také výstavu Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně v Praze „Bez hranic. Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí“. Představuje více než dvě stě artefaktů dokumentujících neobyčejné bohatství severozápadních Čech. Nejstarší exponáty pocházejí z třináctého století. Výrazné jsou saské vlivy v souvislosti s šířením luteránství. Vliv Cranachův a jeho žáků, Dürerův… Komentovanou výstavu jsme navštívili s Alenou Zemančíkovou a uvědomili si, z jakých fragmentů (ovšemže úžasných) se nyní tápavě dobíráme historických a kulturních souvislostí téměř úplně vykotlaného života této části Krušnohoří.

I tato výstava (potrvá do třináctého března 2016) je dalším apelem proti prolamování těžebních limitů. (Přestože naše průvodkyně zaměnila demolici Mostu výrazem „modernizace“).

Také snižující se cena hnědého uhlí svědčí o jeho pochybné kvalitě právě z hlediska energetiky (kvůli níž ministr Mládek ale nehodlá sloj zasahující pod Horní Jiřetín nechat odepsat). Ukazuje se, že větší hodnota uhlí je v jeho zachování než jako vytěženého. Takže už i z hlediska ekonomického těžbou se uhlí znehodnocuje. — Kdo to horníkům řekne?

Snad se tedy nemýlím, starosto Ing. Buřte, Horní Jiřetín klidně zvelebujte. Bylo by dobře se na zastupitelstvu o tom usnést, aby to bylo pro všechny závazné.