Před časem jsem v tomto článku psal o svém přesvědčení, že pokud vezmeme boj proti katastrofické změně klimatu vážně, bude to znamenat zásadní změny ve fungování celosvětové společnosti, tedy globální revoluci. Dobře známou charakteristikou kapitalismu je ale jeho schopnost překonávat své krize, přizpůsobit se změněným podmínkám a vlastní ohrožení přetavit v příležitost k další akumulaci bohatství. Dokáže tedy náš socioekonomický systém podobně překonat i environmentální krizi?

Rychlé omezování emisí oxidu uhličitého, které se zdá být nezbytným nástrojem pro zpomalení a budoucí zastavení změn globálního klimatu, nelze provést bez významných dopadů na současný hospodářský systém a společnost jako celek. Zřejmě i proto se objevily scénáře, v nichž je možné emise CO2 omezovat výrazně pomalejším tempem nebo omezování dokonce odložit na později. Díky tomu by bylo možné ponechat současné hospodářství prakticky beze změn. Tyto scénáře předpokládají, že v blízké budoucnosti vyvineme a v masivním měřítku zprovozníme technologie k zachycování a skladování CO2 z atmosféry.

Klín vyráží klín

V druhém únorovém čísle vlivného vědeckého časopisu Nature vyšel článek, který shrnuje dosud navrhované metody odstraňování CO2 z atmosféry. Jednou z možností je pěstování biomasy, která fotosyntézou zabudovává tento plyn do své hmoty, přičemž by poté byla spálena a vzniklý CO2 je ukládán například do podzemních úložišť.

Další metodou je obohacování oceánů o železo, které je limitujícím prvkem pro růst mikroskopických řas, jejichž takto posílený růst by vedl k větší asimilaci CO2 a jeho finálnímu uložení na mořském dně. Jako možné se jeví také ukládat uhlík ve formě nedokonale spálených zbytků rostlin do půdy či případně použít horniny, které CO2 spontánně pohlcují a fixují. Samozřejmě by také mělo být možné chemicky či fyzikálně (pomocí vymražení) zachycovat CO2 přímo ze vzduchu.

↗

Plocha nutná k pěstování biomasy na spálení a zachycení CO2 se odhaduje na celou třetinu veškeré orné půdy na planetě. Foto corporate.vattenfall.com

Všechny tyto metody mají společné to, že výrobu a spotřebu, ona hnací kola hospodářského růstu, nejen neomezují, ale naopak stimulují. Někdo musí biomasu vysadit a sklidit, jiný spálit a další uložit zkapalněný CO2 do podzemí. K tomu bude třeba postavit tisíce budov, vyrobit jejich vybavení, vozidla a silnice pro transport biomasy a podobně. Totéž platí pro těžbu silikátů či ovlivňování růstu řas pomocí solí železa. To jim přirozeně přidává na atraktivitě ve srovnání se striktními úsporami energií, omezováním zbytné dopravy či změnám distribuce bohatství: můžeme dál pokračovat ve všem, co děláme, a nadbytečné CO2 prostě někam schováme. Dokonce můžeme to, co děláme, dělat ještě víc.

Zřejmě to ale nebude tak jednoduché. Plocha nutná k pěstování biomasy na spálení a zachycení CO2 se odhaduje na celou třetinu veškeré orné půdy na planetě (asi 500 milionů hektarů, tedy zhruba polovina rozlohy USA). Takto masivní vysazování hospodářských rostlin by dále pravděpodobně vedlo k omezení výroby potravin, zničení mnoha ekosystémů a k nezanedbatelnému zvýšení emisí CO2 a jiných skleníkových plynů, což by výrazně snížilo účinnost této metody.

Přidání železa do vody oceánu by sice opravdu způsobilo růst fotosyntetizujících organismů a fixaci CO2 do jejich těl, avšak tento uhlík není vázán stabilně a je poměrně rychle uvolňován zpět do atmosféry například ve formě ještě nebezpečnějšího methanu. Stimulace růstu řas navíc negativně ovlivní velkou část oceánských ekosystémů buď přímo nebo skrze vyčerpání ostatních živin. To může vést ke katastrofálnímu úbytku mořských organizmů.

Zaorávání zuhelnatělých zbytků rostlin zvyšuje pohlcování slunečního záření, a tudíž dále planetu otepluje. Těžba silikátových hornin nutných k pohlcení dostatečného množství CO2 by rozsahem předčila dnešní celosvětovou těžbu uhlí a náklady na ni by se pohybovaly mezi 60 a 600 biliony dolarů. O zničení obrovské rozlohy krajiny na všech kontinentech ani nemluvě. Metody na odsávání CO2 přímo ze vzduchu sice již existují, ale jsou energeticky a tudíž i finančně velmi náročné.

Představa, že teď nemusíme nic moc dělat a v budoucnu se již vypuštěného CO2 nějak elegantně zbavíme, je založená na zbožných přáních, nikoli na realistických scénářích. Existující návrhy nelze zafinancovat, jsou nedostatečně účinné a environmentálně katastrofální. Fakt, že exponenciální růst musí dříve či později narazit na své limity, je stále zřejmější. Tentokrát to možná doopravdy bude krize poslední.