Drancováním proti krizi životního prostředí
Jan TrnkaObjevuje se mnoho návrhů, jak omezit oxid uhličitý v ovzduší. Většina z nich by ale jen zachovala nešetrnou výrobu a situaci může ještě zhoršit.
Před časem jsem v tomto článku psal o svém přesvědčení, že pokud vezmeme boj proti katastrofické změně klimatu vážně, bude to znamenat zásadní změny ve fungování celosvětové společnosti, tedy globální revoluci. Dobře známou charakteristikou kapitalismu je ale jeho schopnost překonávat své krize, přizpůsobit se změněným podmínkám a vlastní ohrožení přetavit v příležitost k další akumulaci bohatství. Dokáže tedy náš socioekonomický systém podobně překonat i environmentální krizi?
Rychlé omezování emisí oxidu uhličitého, které se zdá být nezbytným nástrojem pro zpomalení a budoucí zastavení změn globálního klimatu, nelze provést bez významných dopadů na současný hospodářský systém a společnost jako celek. Zřejmě i proto se objevily scénáře, v nichž je možné emise CO2 omezovat výrazně pomalejším tempem nebo omezování dokonce odložit na později. Díky tomu by bylo možné ponechat současné hospodářství prakticky beze změn. Tyto scénáře předpokládají, že v blízké budoucnosti vyvineme a v masivním měřítku zprovozníme technologie k zachycování a skladování CO2 z atmosféry.
Klín vyráží klín
Zatím jsem neviděl jediný nápad, který by neměl vysoké energetické nároky. A kde tu energii vezmeme? Je nesmyslné získávat energii z uhlíkových zdrojů k tomu, abychom nějak ukládali uhlík.. Pokud ji naopak vezmeme z čistých zdrojů, můžeme se už na celé ukládání vykašlat a rovnou přejít na ty čisté zdroje, bude to jednodušši a energeticky se ušetří.
Fyzika zná jen jedno platidlo a to je energie. CO2 v atmosféře je formou dluhu, a cesta z ní je jen ušetřit a zaplatit.