V městě nad Seinou se na konci minulého roku staly dvě věci, které změnily Evropu i Českou republiku roku 2016 a na léta dopředu. Teroristické běsnění v listopadu i prosincová klimatická dohoda před nás staví důležité zkoušky. Ty největší stojí před těmi, kteří mají největší vliv na život nás ostatních a svými postoji a rozhodnutími mohou společnost buď stmelovat, nebo rozdělovat. Mohou činit zemi lepší, ale také horší.

Premiér Bohuslav Sobotka v listopadové zkoušce uspěl. Na rozdíl od jiných nezneužil odsouzeníhodné vraždění pro populistickou jízdu na vlně strachu z uprchlíků, ale naopak vyzval toleranci a soucitu. A sešel se s lidmi, kteří prokázali ohromné osobní nasazení v pomoci prchajícím před válečnými konflikty, diktátory či extrémní chudobou.

Mnoho lidí jistě nebude (z různých důvodů) souhlasit s jeho praktickou politikou v oblasti migrace. Ale rozhodně se máme lépe my i příchozí do naší země, když máme v čele vlády člověka, který se — přes útoky, kterých se mu za to vrchovatě dostává — nepropadá do bahna nenávisti. Nenávisti, která by nakonec uškodila všem, dost možná hlavně těm, kteří se do ní nechali uvrtat.

Zásadní zkouška vyplývající z druhé zmíněné událostí se doposud nedostavila. Ekologické organizace přivítaly silný projev premiéra Sobotky při zahájení globální konference o změně klimatu a žádaly jeho podporu pro antifosilní zákon. A legislativa, která už několik let úspěšně snižuje emise skleníkových plynů a posiluje ekonomiku v Británii a byla přijata také třeba právě ve Francii, ale také v Rakousku či Finsku, přichází teď i na stůl české vlády.

A jsme v jiné situaci než „před Paříží“. Nestalo se totiž nic menšího, než že se svět shodl na ukončení závislosti na fosilních palivech. Teď už tedy nevedeme debatu o tom, jestli potřebujeme plán, jak tohle udělat i v Česku. Teď už musíme hledat způsob, jak nastavit prostředí pro investice do moderních technologií, které šetří nejen emise, ale také naše peněženky.

Ta zkouška tedy přichází nyní. Koncept antifosilního zákona, jedné z priorit volebního programu ČSSD, jde ve středu 24. února na vládu.

Průmysl a zejména odbory chtějí analyzovat dopady na konkurenceschopnost. To je jistě rozumný požadavek. Stejně jako je rozumná argumentace ministerstva životního prostředí, že napřed je potřeba připravit podobu zákona, aby se pak mohly zodpovědně posoudit dopady. Tak to ostatně předpokládají legislativní pravidla a také programové prohlášení vlády.

Vláda bude také rozhodovat o tom, jestli místo zákona raději stanoví nezávazný cíl snížení emisí skleníkových plynů do roku 2050. To by byl výsměch programovému prohlášení a naprosto neadekvátní reakce na Pařížskou dohodu.

Premiér Sobotka má nyní možnost znovu uspět a ukázat, že svůj státnický projev v Paříži myslel vážně. A že dokáže se svou vládou obracet politické sliby v konkrétní činy.