V roce 2001 ODS slavila deset let v bujaré náladě. Jejím předsedou byl Václav Klaus, který hýřil sebevědomím, že o rok později se pod jeho vedením strana vrátí — z patentované opozice v rámci nechvalně proslulé opoziční smlouvy s ČSSD — do vlády.

Mladá fronta Dnes tehdy k desátému výročí hledala někoho, kdo by napsal o ODS k jejímu desátému výročí kritický text. Nebyl to zcela obvyklý postoj, snad i proto se obrátila na mne. Komentář vyšel pod titulkem „Občanská? Demokratická?“ přesně před patnácti lety 23. dubna 2001.

Má smysl se k němu po patnácti letech vrátit nejen proto, že končí naplněným proroctvím. A zde je na místě sebeironicky poznamenat, že některé předpovědi mi také podobně podmanivě nevyšly. O pár měsíců později jsem vydal článek, který se jmenoval Antizeman a začínal větou: „Miloš Zeman se nikdy nestane českým prezidentem.“

Předpověď týkající se ODS se ale beze zbytku potvrdila a to z důvodů, který byly rozpoznatelné již tehdy, před patnácti lety, ba už dřív, během let devadesátých. Stručně řečeno: ODS doplatila na to, že v rozporu se svým názvem nebyla ani občanskou, ani demokratickou.

ODS systematicky potírala občanskou společnost, systematicky se stavěla proti všem možným jejím prioritám, nejvehementněji proti ochraně přírody. Zásadním jejím omylem, kvůli němuž dnes končí v kalných vodách nahnědlého suterénu evropské pravice, byla ale především neochota poučit se u evropských protějšků své politiky.

Zatímco evropská konzervativní či liberální pravice chápala, že od neoliberální a neokonzervativní ortodoxie je třeba ustupovat a postupně se scházela s demokratickou levicí někde v — doprava notně vychýleném — politickém středu, což samozřejmě způsobovalo jiné problémy, jež zřetelně vystupují napovrch v posledních letech, ODS se zapouzdřovala v pošetilých bludech svého zakladatele.

Posledním rozcestím, které bohužel pro sebe o pro českou společnost, ODS marně minula, byl konflikt s lidmi, z nichž mnozí měli kořeny v disentu a kteří po své vnitrostranické porážce založili Unii svobody. Tehdy se definitivně rozhodlo, že ODS se nebude pokoušet stát se evropskou pravicí, se všemi neduhy, jež by to tak jako tak provázelo, ale také se všemi přednostmi, jež charakterizují standardní západoevropské strany takového typu. Namísto toho se stala reprezentantkou čecháčkovské malosti, navazující se svým předsedou na druhou republiku a normalizaci.

Klaus brojil proti Masarykovi, proti tradici disentu, proti Václavu Havlovi. Sytil svou ideologii z temných, plytce nacionalistických, maloměšťácky omezených, proudů českých dějin a sestupná trajektorie jeho strany byla už tehdy nevyhnutelná.

Sešup měl tragikomickou podobu korupčně-klinetelistických eskapád se jmény jako Bendl, Drobil, Langer, Kocourek, Julínek, Řebíček, Říman, která by nejraději zapomněli snad i jejich nositelé; a vrcholil Klausovou „loupeží dekády“ v Chile a Nečasovým panoptikálním finále, jimž se smál celý svět. A samozřejmě amnestií, která hrůzostrašnou dráhu ODS jako relevantní politické síly příznačně uzavřela. Vše další jsou už jen poznámky pod čarou.

Zatímco v Británii, k jejímž konzervativcům se zde ODS pokoušela vztahovat nejčastěji, dnes kandiduje na starostu Londýna ekologický aktivista Zac Goldsmith, s nímž jsem se před patnácti lety setkával v redakčním kruhu časopisu The Ecologist, u nás dál představitelé nešťastné, chřadnoucí ODS jeho české protějšky nazývají blábolivě „ekoteroristy“ a nadále se svým fenomenálně zabedněným zakladatelem popírají „změny klimatu“, které David Cameron označuje za „jednu z největších člověkem vyvolaných hrozeb, jimž v současnosti čelíme“.

Tomu odpovídá, že v čele ODS dnes stojí truchlivá postava Petra Fialy, který dává smrtelným křečím své strany podobu boje proti handicapovaným, proti muslimům (asi neví, že předseda klubu v Evropském parlamentu, do nějž ODS patří, je také muslim), proti uprchlíkům. A česká pravicová média se stejně dezorientovaně, jak dezorientovaná byla už před patnácti, ale i dvaceti či deseti, lety, ptají, kde se Petr Fiala tak zkazil... Odpověď přitom zní: nezkazil se, je takový, jako celá jeho opovržení vzbouzející strana, už dobrých dvacet let.

V zájmu české pravice i české společnosti je, aby ve střetu mezi ODS a TOP 09 uspěla proevropská varianta české pravice. Zda se to podaří, samozřejmě není jisté. Ale závisí na tom mnohem víc, než by se lidem fascinovaným pouze pohyby na levici mohlo zdát. Zde tedy ještě komentář pro MFD z před patnácti let:

Občanská? Demokratická?

Po deset let své existence Občanská demokratická strana jistě i prospívala i škodila.

Prospěla především stovkami svých lokálních politiků, kteří pracovali pro blaho svých bližních, jak mu rozuměli. Prospěla soustavným udílením lekcí z techniky a efektivity politické práce. A konečně prospěla tím, že zrodila státníka, který zůstane zapsán jako autor nové, v českém prostředí dříve neznámé možnosti politiky.

Říci „Klaus" bude v českém politickém myšlení znamenat cosi jako říci „Masaryk" - tedy nejen postavu, ale především program. Máme v předsedovi ODS natrvalo klasika, jehož jméno se stalo synonymem programu nabubřelé redukce světa na ekonomickou a technokratickou konstrkuci, programu, k němuž patří radikální rozchod s českou (československou) humanitně demokratickou tradicí a machiavelistický boj o moc.

ODS škodila častěji a mohutněji. Nemyslím, že tato strana ukradla listopadovou revoluci. I když i tento výklad pokládám za legitimní součást debaty o devadesátých letech, přesnější zdá se mi říci, že se jí zmocnila.

Bohužel disidentská elita Občanského fóra dopustila, aby na jeho půdě vzniklo programové vakuum, které inženýři ekonomie vyplnili neoliberálním schématem. I mnohé prvotřídní postavy předlistopadového demokratického hnutí si nechali snadno vnutit víru v ponižující, z marxismu odvozený a od základu vadný přelud o českém zázraku založeném na Klausově ekonomické základně a Havlově duchovní nadstavbě, jako by se od počátku nejednalo o dva alternativní a principiálně neslučitelné programy.

Musela-li občanská a demokratická strana vzniknout, měl se jejím předsedou ovšem stát Václav Havel a jejím programem Masarykova vize humanitní demokracie, náležitě uzpůsobená pro konec 20. století. Lekce, kterou Klausova skupina před deseti lety udělila všem jistě hlubším, ale dezorientovaným předlistopadovým demokratickým aktivistům by neměla být zapomenuta: pokud se nepodaří spoutat myšlenkové bohatství demokratických intelektuálů pevnou organizací a jasným zaměřením, technokraticky založeným manažerům nebude možné čelit. Vymlouvat se potom na složitost našich ideálů je k nim neodpovědné.

Zaslouží si podrobnější zkoumání to okouzlení Václavem Klausem a jeho stranou, do nějž se potom valná část české společnosti ponořila jak do sirupu, a dodnes je z něj ještě dosti upatlaná. Když dnes například zalistujete výpravným svazkem Václava Klause Mezi minulostí a budoucností s podtitulem „Humanologické a filosofické eseje", nemůže vás neohromit nebetyčný kontrast troufalé okázalosti a trapně banálního mudrování zřídka rozsahem i obsahem přesahujícího novinový komentář. Jak to, že ani takové duchy jako Pavel Tigrid, Ludvík Vaculík či Václav Havel nedokázali včas a jasně říci, že tu za vší pompou zavánějící kultem osobnosti zeje myšlenková chudoba socialistického maloměšťáka, kuriozně poučeného nábožnou četbou von Hayeka?

ODS také bez ostychu vykořisťovala jazyk pro své mocenské potřeby: sarajevský atentát, mobilisace, toleranční patent. Málo se rovněž nechávala vázat obsahem slov: svezla se s povrchní antikomunistickou vlnou, ale strukturovanému porozumění naší minulosti spíše bránila, tvářila se jako československá, ale podkopávala slovenským demokratům nohy, do svého názvu si vetkla univerzální ideály občanství a demokracie, ale stala se mluvčím malého českého provincionalismu.

Občanská a demokratická v prazákladním slova smyslu již jistě není. Pro příštích deset let zůstává skutečným občanským demokratům, kteří se dnes v českých zemích vyskytují nejčastěji bez stranické příslušnosti, ODS jako úkol. Už z potřeby přesnosti jazyka by se buď měla až zázračně obrodit z těch stovek svých úctyhodných lokálních politiků, anebo je třeba, aby i poslední se vším všudy pravdivé slovo v jejím názvu - strana - ztratilo svůj obsah proměnou skutečnosti ve zdrobnělinu.

Jakub Patočka se ve středu účastnil debaty o 25 letech ODS v Českém rozhlase Plus s komentátorem Reflexu Bohumilem Pečinkou.