Zemanovo veto je dovršením paradoxů novely školského zákona
Petr ChalušMiloš Zeman vetoval novelu školského zákona. Tento akt je dovršením sporného průchodu novely schvalovacím procesem.
Prezidentovo veto znovu otevřelo diskusi okolo školské novely. Miloši Zemanovi nevadí plánované jednotné testování dětí u přijímaček, ani povinné předškolní vzdělávání od pěti let věku a dokonce ani povinná matematika u maturit. Nepostavil se ani za rodiče a děti, kterým novela přináší nové povinnosti. Jeho jediným motivem je snaha uchránit před novými povinnostmi obce a města.
Prezidentovi vadí třeba nárok na školku — novela navrhuje snížení ze stávajícího nároku od pěti let věku dítěte na nárok od dvou let. Nezamlouvá se mu ani nová spádovost školek.
Neargumentuje přitom stanovisky organizací rodičů (jako je třeba Fórum Rodičů s podporou Sítě mateřských center) ani studentů (jako je Česká středoškolská unie) — vyzdvihuje pouze stanovisko Svazu měst a obcí.
S vetem novely se navíc vrací i otázka společného vzdělávání dětí — tedy té proklínané „inkluze“. Inkluzivní vzdělávání přitom není otázkou stávající novely — je to již předchozí schválená novela, která inkluzi podporuje. Je neodpustitelné, že média, prezident i sama vláda jako předkladatel novely přimíchávají do diskuse k aktuální novele nesourodá témata. Vyvářejí tím zbytečně nepřehledný terén.
Aktuální novela v sobě od svého vzniku míchá mnoho různých změn, kterými by mělo české školství projít. Mění stávající zákon výrazně a na mnoha místech — dalo by se říct, že se stává zcela „novým” školským zákonem. Příznačně ji pak provází chaotické diskuse v médiích, nejasná stanoviska všech politických stran a roztříštěné názory neziskového sektoru.
Mnoho novinářů například zaměňuje nárok na školku s povinným předškolním vzděláváním, ačkoli jde o dva naprosto odlišné prvky.
Sami předkladatelé novely pak nejsou schopni veřejnosti dostatečně vysvětlit důležité detaily novely a jejich možné důsledky.
Získá si novela většinu?
" Zákon nevnesl chaos ani do osnov, a dokonce ani nezvýšil přehnaně vliv obcí, občanů, učitelů, rodičů nebo studentů na vzdělávací politiku."
ovšem činí pravý opak.
Ve skutečnosti za
a) Zákon kodifikoval chaos, který při jeho přijetí byl a umožnil v případě nekonání jeho nárůst.
A tvůrci zákona tak činili vědomě, protože považovali (dobře: my jsme považovali) toto uznání reálného stavu za cestu, jak z něj ven.
b) Zákon vliv obcí nepodopořil vůbec, naopak omezil. A je to jeden z jeho úspěchů.
Od přijetí zákona není např. vůbec snadné odvolat ředitele, aby byla vhodná funkce pro starostovu neteř. Pan starosta má dokonce i omezenou možnost povolat si učitelku matematiky a zkoumat její způsobilost jen proto, že jeho bratr říkal, jak za něj se trojčlenka učila jinak.
c) Vliv rodičů se mohl podstatně zvýšit, kdyby...
neexistoval reálný stav, ve kterém víc jak polovina škol neměla šanci ulovit rodiče do příslušné Rady.
d) Vliv studentů Školský zákon z roku 2004 nemohl upravovat.
Z prostého důvodu, na základní a střední škole nejsou studenti, ale žáci a zákonná úprava pro vysoké školy je jiném zákoně.
To není chytání za slovo, Petr Chaluš by jistě po kratším hledání našel v archívu Paleckého univerzity dizertaci o žákovské samosprávné účasti na moravských středních školách.
Potřebujeme určitě širší diskusi o směřování české vzdělávací soustavy a až příliš mnoho v obou posledních novelách bylo poznamenáno kompromisy a improvizací. Ale chceme-li, aby byla věcná, zkusme začít u sebe.
Ze tří bodů, které Petr Chaluš nakonec vyjmenoval jako nezbytné, je:
Ten první jen ideologický. Věcně: Jaké komunity? Obce? Pak jsme optovali proti inkluzi. Komunity těch, kdo ve školkách učí a učí se a rodičů těch druhých? Jenomže tuto komunitu definujeme právě zákonem. Těch, koho by se týkat měl? Tuhle participaci zákon zavést neumí.
Druhý bod zaměňuje zkoušku s cíli vzdělávání. Ono je těžké testovat zmalosti, ale zákonodárce, který by chtěl testovat "širší osobnostní kompetence" bych se opravdu nerad dožil.
Třetí bod: Nerovné příležitosti ke vzdělávání prohlubuje v prvé řadě nízká schopnost české školy vzdělávat děti bez ohledu na způsobilost výchozí rodiny jim poskytnout pomoc, zázemí a motivaci. A tato nízká schopnost začíná tím, že část dětí zachytí naše vzdělávací soustava už poměrně pozdě: šestileté dítě, které nemělo nikdy v ruce tužku dohání toto znevýhodnění hůř než čtyřleté (proto je povinná školka od čtyř let jeden z evidentně potřebných nástrojů inkluze). V druhé řadě způsobuje nerovnost přístupu lokální nedostatek míst na středních školách, neodůvodnitelný ani finančně, ani kapacitami. Odstraň tyto dvě příčiny a testování bude fungovat k tomu, k čemu je určeno, k první orientaci o situaci dětí, škol a efektivním zaměření cílů vzdělávání.
snažím se zkráceně a zjednodušeně o složitých věcech a přesto jdu více do hloubky než běžná média - je to kompromis.
Vy jdete hodně do detailů, přesto chci zareagovat. Podle mne tím, že zákon z roku 2004 podpořil školské rady a žákovskou samosprávu, tak tím a nejen tím podpořil i vše o čem píšu. Podpořil důležité věci (i participaci) prostě tím, že vycházel z Bílé knihy, která nebyla dokonalá, měla ovšem hlubší vize než současné strategie. To neznamená, že jsme v rozporu - i váš pohled je správný, zvláště pokud jste se podílel na tvorbě zákona. Já ho tenkrát četl a diskutoval pouze jako student pedagogiky na VŠ. (Mimochodem dále se vzdělávám i dnes v oboru a ta vámi zmiňovaná dizertace o žákovských samosprávách by se mi hodila, jak se přesně jmenuje? )
K vašim výtkám:
1) téma toho, kdo je demokraticky zapojen do rozhodování o vzdělávání považuji za zásadní, brání to i různým loby, aby měnili zákony (neříkám, že přesně vím, jak to udělat v zákoně)
2) nenavrhuji, aby maturita testovala osobnost, jak vy naznačujete (toho bych se také nerad dožil, stejně jako vy) student u maturity může více tvořit, prodat svůj názor, zpracovávat informace z více zdrojů apod.
3) Nerovné příležitosti testování podporuje, prostě tím, že lepší rodiny připraví děti lépe na testy. A nenapravíte nerovnosti tím, že vrazíte 4 letému dítěti tužku, bez toho, že se zamyslíte nad tím jak žije jeho rodina (je třeba sofistikovanější pomoc)
A k poslední vaší připomínce, testování dětí nepomůže v orientaci ani o dětech ani o školách, pomohlo by možná něco jako "sebehodnotící testování systému" (ne testování dětí).
2) Nenaznačuji, cituji Vás. A má výhrada se týká i Vašeho zpřesnění. Maturita je atest a aby se tam mohly dostat i ty Vámi navrhovované momenty, musela by se změnit v klauzuru. Nic proti tomu,ale jak zaměstnavatelé, tak vysoké školy mají z dobrých důvodů zájem na atestu.
3) Nenapsal jsem, že nerovnosti vyřešíme tím, že čtyřletému dítěti vrazíme tužku do ruky, ale budiž. Bez toho, že bych dal čtyřletému dítěti do ruky tužku a rozvíjel jeho schopnost vytvořit větu a hrát si, nezačnu odstraňovat jeho znevýhodnění vedoucí k nerovnosti, ačkoli se třeba budu zamýšlet do aleluja nad rodinami postiženými dědičnou bídou přetavenou v kulturu chudoby, ve kterých se uvedné schopnosti nerozvíjejí. Ale zase jim budu moci vyprávět pohádky o sofistkovanější pomoci.
A k tomu testování -- a rodiny s větším vzdělanostním a sociálním kapitálem (nezlobte se, ale nepoužiji sousloví "lepší rodiny") také děti lépe připraví na to, jak uspět na trhu práce, v přístupu k mediím či postgraduálnímu studiu. Jde o školu, která tuto nerovnost zmírní, ne o takovou, která ji bude maskovat tím, že nebude testovat. I když, pokud vám to druhé stačí...
4) Od roku 2004 je diskuse o testování znalostí, nikoli o testování dětí. Toho máme už dnes až příliš při přijímačkách na každou zajímavější formu -- počínaje testováním dětí při přijímačkách na nižší gymnázium. Zruště tahle úzká -- dnes už zcela zbytečně úzká -- hrdla a nerovnost při přípravě na testování ztratí jakýkoliv společenský význam. Nebo je nechte být, ale pak si nenamlouvejte, že zákaz testování něco vyřeší.