„Těžko říct, proč s takovou možností v devadesátém roce čeští politici vůbec přišli,“ diví se v Lidových novinách Radka Kvačková obnovení víceletých gymnázií v období po Listopadové revoluci. Má pravdu, když podotýká, že v tom jdeme proti proudu. Vyspělý svět se skutečně z řady důvodů, mimo jiné proto, aby se příliš nezvětšovaly rozdíly mezi jednotlivými sociálními skupinami a nerostla společenská nestabilita, snaží o společné vzdělávání maxima dětí.

Často uváděným důvodem tohoto návratu do časů První republiky byl záměr alespoň takto zlepšit péči o mimořádně nadané děti, přesněji řečeno, vůbec jim nějakou péči věnovat. Než se vymyslí něco lepšího. Neoficiálně se pak dodávalo, že se o jejich obnovení osobně zasadil pan profesor Adam, první polistopadový ministr školství, sám absolvent a svědek kvality tamní výuky, který na ně tudíž nedal dopustit.

V tom měl jistě pravdu, potvrdí to snad každý, kdo se někdy s jejich absolventy setkal. Ale do devadesátých let vědy o vzdělávání přece pokročily jen minimálně, a návrat k předválečným vzdělávacím ideálům by navíc už ani neodpovídal požadavkům doby.

Právě na začátku zmíněných devadesátých let jsme byli jako pracovníci pedagogicko-psychologické poradny přizváni k účasti na přijímacích řízeních. I tehdy byl přetlak zájemců, vzpomínám si, že na tom „našem“ gymnáziu byly dvě třídy osmileté formy studia, ale uchazečů dvojnásobek.

Ti přijatí zpravidla vycházeli intelektově v pásmu lepšího průměru či mírného nadprůměru, rozhodně se však nedalo hovořit o dětech „mimořádně“ nadaných — kde by se jich taky tolik vzalo! A naopak se stávalo, že skutečně mimořádně nadané dítě nezískalo dostatečný počet bodů a přijato nebylo. Buď selhalo v testu z matematiky, když šlo o jednostranný jazykový talent, nebo zase z češtiny u vyhraněných talentů třeba přírodovědného typu.

↗

Spíše než k vzdělávání mimořádně nadaných fungují víceletá gymnázia jako kvalitnější nabídka pro běžné děti z dobrých rodin. Foto door2doorstorage.co.uk

Po několika letech škola spolupráci s námi ukončila, tuším, že za tím byl i tlak rodičovské veřejnosti. Někteří vlivní rodiče si totiž dotčeně stěžovali, že se některé děti na víceleté gymnázium „naší vinou“ nedostaly, ačkoliv měly na základní škole samé jedničky a při přijímačkám jim chyběly „jen“ body za psychologickou část.

Dnes péči o mimořádně nadané děti legislativně zajišťuje například Vyhláška 27/2016 Sb., kde lze nalézt i jakousi úřední definici mimořádného nadání:

Za mimořádně nadaného žáka „se považuje především žák, jehož rozložení schopností dosahuje mimořádné úrovně při vysoké tvořivosti v celém okruhu činností nebo v jednotlivých oblastech rozumových schopností, v pohybových, manuálních, uměleckých nebo sociálních dovednostech“.

Identifikovat takové děti mají školská poradenská zařízení ve spolupráci se školami. Aspoň podle mých zkušeností se to však příliš nedaří. Ono taky ne každého napadne, že mimořádně nadaný by mohl být třeba trojkař — v konkrétním případě šesťák, poslaný do poradny pro nezájem o vyučování a akutní riziko dalšího zhoršování prospěchu z důvodu slabého nadání.

Ten „nezájem“ se projevoval v soustavném čtení pod lavicí. Nezdárný žáček si četl — v učebnici chemie. Zjištěnou úrovní nadání by strčil do kapsy nejednoho gymnazistu. A ještě více svou zvídavostí, svou chutí poznávat, byť v úzce vymezeném oboru. Doma měl malou chemickou laboratoř, kde si soukromě bádal, vedl si zápisky o výsledcích a v necelých dvanácti letech měl zcela jasno o budoucím povolání.

Je tedy více než zřejmé, že víceletá gymnázia dnes slouží jinému účelu, než za jakým byla zřizována. Spíše než k vzdělávání mimořádně nadaných fungují jako kvalitnější nabídka pro běžné, byť dobře prospívající děti z dobrých rodin, které pak ale chybí na druhých stupních základních škol.

To následně přináší řadu problémů vzdělávacích i výchovných. A bohužel přispívá i k růstu společenských bariér.