„Těžko říct, proč s takovou možností v devadesátém roce čeští politici vůbec přišli,“ diví se v Lidových novinách Radka Kvačková obnovení víceletých gymnázií v období po Listopadové revoluci. Má pravdu, když podotýká, že v tom jdeme proti proudu. Vyspělý svět se skutečně z řady důvodů, mimo jiné proto, aby se příliš nezvětšovaly rozdíly mezi jednotlivými sociálními skupinami a nerostla společenská nestabilita, snaží o společné vzdělávání maxima dětí.

Často uváděným důvodem tohoto návratu do časů První republiky byl záměr alespoň takto zlepšit péči o mimořádně nadané děti, přesněji řečeno, vůbec jim nějakou péči věnovat. Než se vymyslí něco lepšího. Neoficiálně se pak dodávalo, že se o jejich obnovení osobně zasadil pan profesor Adam, první polistopadový ministr školství, sám absolvent a svědek kvality tamní výuky, který na ně tudíž nedal dopustit.

V tom měl jistě pravdu, potvrdí to snad každý, kdo se někdy s jejich absolventy setkal. Ale do devadesátých let vědy o vzdělávání přece pokročily jen minimálně, a návrat k předválečným vzdělávacím ideálům by navíc už ani neodpovídal požadavkům doby.