Po letech vyjednávání je konečně schválena a podepsána novela Zákona o vysokých školách. V účinnost vejde nejspíš již v červenci. Co bude znamenat novela pro školy v oné oblasti, která v ní prošla největší změnou, tedy v oblasti akreditací?

Studenti dnes studují obory, kterých existuje nepřeberně v řádu tisíců, a sdružují se do stovek studijních programů. Pokud chce škola vyučovat nějaký obor, musí požádat státní Akreditační komisi o akreditaci příslušného studijního programu a v něm o akreditaci daného oboru. Žádost obsahuje veškeré informace, které komise potřebuje pro posouzení, zda škola je, či není schopna obor vyučovat.

Materiál je to proto často více než stostránkový, obsahující vše od profilu absolventa, soupisu, co musí student absolvovat za kurzy, až po materiální a personální zabezpečení, tedy výkaz, že obor budou učit kompetentní lidé v adekvátním zázemí.

Takto sepsaná žádost musí poté projít schválením: projednává se na Akademickém senátu i na Vědecké radě fakulty, pak na úrovni celé školy a teprve pak o ní jedná Akreditační komise. Poté je třeba vypsat přijímačky a přijmout studenty. Nezřídka se tak stává, že od záměru vypsat studijní obor k přijetí prvních studentů uplyne rok nebo dva.

A ačkoli Akreditační komise v posledních šesti letech zásadně zlepšila úroveň svého rozhodování, je i tak často kritizována. Jedni ji vidí jako příliš konzervativní, druzí jako bazírující na formalitách. Další ji obviňují z měření různým metrem různým školám a z prosazování politických zájmů.

Tyto důvody vedly k tomu, že se proces zgruntu mění. Místo oborů budou studenti nadále studovat přímo studijní programy, které se budou sdružovat do „oblastí vzdělávání“. To, že studenti budou studovat přímo studijní programy, je víceméně pouze změna v názvosloví — zatímco nyní jsou obory řekněme Tibetanistika nebo Fonetika a oba spadají do programu Filologie, nyní budou existovat dva stejně nazvané programy.

Sdružení programů do oblastí — v našem případě do oblasti Filologie — je ale změna podstatná: místo stovek programů jsou oblasti vzdělávání pevně dané zákonem a je jich pouze 37.

Kromě zpřehlednění přináší tato změna i jednu novou možnost. Ačkoli totiž novela bez větších změn zachovává i akreditace jednotlivých programů, nově bude moci zažádat o takzvanou institucionální akreditaci oblasti vzdělávání. Tato akreditace umožní něco, v co mnozí vkládají velké naděje: nežádat o jednotlivé akreditace státní Národní akreditační úřad pro vysoké školství — nástupce Akreditační komise —, ale rozhodovat si v akreditované oblasti vzdělávání sama, rychleji, s větší volností a menším papírováním.

Tato svoboda není bez zodpovědnosti. Aby škola institucionální akreditaci získala, musí doložit, že v dané oblasti dokáže rozhodovat stejně dobře jako Akreditační úřad. Tedy že dokáže posoudit, který program je smysluplný, stejně jako to, zda ho dokáže zabezpečit.

Akreditační komisi nahradí její nástupce, Národní akreditační úřad pro vysoké školství. Ten má být větší, operovat s lepším zázemím a především samostatně. Zatímco nyní jsou totiž rozhodnutí Akreditační komise pouze podklady pro Ministerstvo školství, Akreditační úřad již rozhoduje sám.

Lidé, kteří podezírali Akreditační komisi z podjatosti, si od toho slibují nejen samostatnost, ale především nezávislost a nestrannost.