Po letech vyjednávání je konečně schválena a podepsána novela Zákona o vysokých školách. V účinnost vejde nejspíš již v červenci. Co bude znamenat novela pro školy v oné oblasti, která v ní prošla největší změnou, tedy v oblasti akreditací?

Studenti dnes studují obory, kterých existuje nepřeberně v řádu tisíců, a sdružují se do stovek studijních programů. Pokud chce škola vyučovat nějaký obor, musí požádat státní Akreditační komisi o akreditaci příslušného studijního programu a v něm o akreditaci daného oboru. Žádost obsahuje veškeré informace, které komise potřebuje pro posouzení, zda škola je, či není schopna obor vyučovat.

Materiál je to proto často více než stostránkový, obsahující vše od profilu absolventa, soupisu, co musí student absolvovat za kurzy, až po materiální a personální zabezpečení, tedy výkaz, že obor budou učit kompetentní lidé v adekvátním zázemí.

Takto sepsaná žádost musí poté projít schválením: projednává se na Akademickém senátu i na Vědecké radě fakulty, pak na úrovni celé školy a teprve pak o ní jedná Akreditační komise. Poté je třeba vypsat přijímačky a přijmout studenty. Nezřídka se tak stává, že od záměru vypsat studijní obor k přijetí prvních studentů uplyne rok nebo dva.

A ačkoli Akreditační komise v posledních šesti letech zásadně zlepšila úroveň svého rozhodování, je i tak často kritizována. Jedni ji vidí jako příliš konzervativní, druzí jako bazírující na formalitách. Další ji obviňují z měření různým metrem různým školám a z prosazování politických zájmů.

Tyto důvody vedly k tomu, že se proces zgruntu mění. Místo oborů budou studenti nadále studovat přímo studijní programy, které se budou sdružovat do „oblastí vzdělávání“. To, že studenti budou studovat přímo studijní programy, je víceméně pouze změna v názvosloví — zatímco nyní jsou obory řekněme Tibetanistika nebo Fonetika a oba spadají do programu Filologie, nyní budou existovat dva stejně nazvané programy.

Sdružení programů do oblastí — v našem případě do oblasti Filologie — je ale změna podstatná: místo stovek programů jsou oblasti vzdělávání pevně dané zákonem a je jich pouze 37.

Kromě zpřehlednění přináší tato změna i jednu novou možnost. Ačkoli totiž novela bez větších změn zachovává i akreditace jednotlivých programů, nově bude moci zažádat o takzvanou institucionální akreditaci oblasti vzdělávání. Tato akreditace umožní něco, v co mnozí vkládají velké naděje: nežádat o jednotlivé akreditace státní Národní akreditační úřad pro vysoké školství — nástupce Akreditační komise —, ale rozhodovat si v akreditované oblasti vzdělávání sama, rychleji, s větší volností a menším papírováním.

Tato svoboda není bez zodpovědnosti. Aby škola institucionální akreditaci získala, musí doložit, že v dané oblasti dokáže rozhodovat stejně dobře jako Akreditační úřad. Tedy že dokáže posoudit, který program je smysluplný, stejně jako to, zda ho dokáže zabezpečit.

Akreditační komisi nahradí její nástupce, Národní akreditační úřad pro vysoké školství. Ten má být větší, operovat s lepším zázemím a především samostatně. Zatímco nyní jsou totiž rozhodnutí Akreditační komise pouze podklady pro Ministerstvo školství, Akreditační úřad již rozhoduje sám.

Lidé, kteří podezírali Akreditační komisi z podjatosti, si od toho slibují nejen samostatnost, ale především nezávislost a nestrannost.

Realita plná rizik

Zda novela splní naděje, které do ní lidé vkládají, odpoví až praxe. Už nyní je ale jasné, že přechod nebude jednoduchý. Především, proces akreditací je neustálý: je nutné akreditace periodicky prodlužovat a často i pozměňovat, už jen proto, že klíčoví pedagogové odcházejí a přicházejí.

Transformace se může potenciálně odehrát již v červenci, dá se ale očekávat, že nově ustavený úřad nebude schopen do jedoucího vlaku ihned naskočit. Akreditační proces proto nejspíš zamrzne — pesimisté očekávají až tři roky, optimisté alespoň rok.

Prodlužování stávajících programů se dá vyřešit automaticky prodloužením „na stanovenou dobu, nejméně však na dobu tří let“, nikdo nechce, aby jen kvůli transformaci studenti neměli, kde studovat. Změny stávajících a akreditace nových programů se ale zastaví, přestože některé jsou plánovány již dlouho, například nový model učitelství pro nepedagogické fakulty se domlouval celostátně dva roky a nyní hrozí, že se nestihne zavést.

Pokud by si tedy někdo od novely sliboval okamžité zlepšení, bude zklamán. V horizontu nejbližších let novela povede především k fixaci toho, co je.

Totéž platí pro institucionální akreditace — než se ustaví Akreditační úřad a bojem se vyzkouší, co nový systém obnáší, bude to chvíli trvat. A nezačne se školami, jako jsou Masarykova či Karlova univerzita. Mluvilo se dokonce o tom, že udělení institucionálních akreditací velkým univerzitám bude běh až na šest let.

Pokud bude udělení institucionálních akreditací skutečně trvat tak dlouho, odhalí se však úskalí jejich zmíněného automatického prodloužení. Školy přirozeně ztratí motivaci tyto programy v mezičase reakreditovat.

Pokud se tedy nestihne do tří let udělit institucionální akreditace většině velkých škol a doby automatického prodloužení jednotlivých programů nebudou nějak chytře rozprostřeny, za tři roky hrozí školám i úřadu zahlcení žádostmi.

Přinesou institucionální akreditace alespoň slibovanou volnost? I zde hrozí, že nikoli. Akreditační standardy stále nejsou ve finální podobě, nicméně z dosavadních materiálů si lze udělat celkem jednoznačný dojem: chceme sice dát školám větší volnost, ale v zásadě jim zas nevěříme natolik, abychom to reálně udělali.

A tak je téměř jisté, že institucionální akreditace bude znamenat jen tolik, že ty materiály, které nyní posuzovala Akreditační komise, bude potřeba vypracovávat stále, jen je nebude třeba odesílat k posouzení Akreditačnímu úřadu, jen namátkově nebo na vyžádání — a pak hrozí v případě nelibosti úřadu ztráta akreditace celé oblasti.

Kromě žádostí samých bude třeba i dokumentovat, jak probíhalo schvalování a jak je průběžně hodnocena a zajišťována kvalita programu, zmíníme-li jen věci plynoucí z novely. Jaké další podklady si vyžádají vnitřní akreditační procesy, lze jen velmi těžko odhadnout.

Je pravděpodobné, že místo zmenšení byrokracie a volnosti nastoupí byrokracie ještě mohutnější a ze strachu z výsledků reakreditace či kontroly snad i konzervativnější. A strach bude o to větší, že nově bude nositelem akreditace celá škola, nikoli fakulta. Takže pokud bude škola realizovat programy ve stejné oblasti na více fakultách, chybné či rizikové rozhodnutí jedné fakulty může ovlivnit celou školu.

Hrozba takových rozhodnutí pak bude o to větší, že vnitřní orgány jsou z povahy věci méně nezávislé, už jen proto, že do hry vstupují mezilidské vztahy. Autorita, kterou nyní má Akreditační komise, se bude v případě interního procesu jen těžko hledat.

Problémy však hrozí i u samotného Akreditačního úřadu. Ve snaze o jeho nezávislost se do novely dostalo takové ustanovení o střetu zájmů, že není jasné, kdo bude v jeho radě vůbec zasedat. Vyžadují se osobnosti, které jsou „všeobecně uznávanou odbornou autoritou“, ale krom pochopitelného vyloučení politických činitelů jsou vyloučeni i všichni akademičtí funkcionáři.

V případě předsednictva Akreditačního úřadu jde novela ještě dál, když vyřazuje všechny, kdo by byli s vysokou školou spjati pracovněprávně či majetkově.

Tato ustanovení jen prohlubují obavu o to, jak dlouho bude novému úřadu trvat, než bude opravdu kompetentně schopen vykonávat svou funkci.

Hodně bude také záležet na tom, zda pod nový úřad personálně přejde alespoň současný administrativní aparát Akreditační komise. Pokud ne, hrozí posun začátku fungování - vybudování úřadu od počátku může sice odstranit některé nedokonalosti zavedené praxe, zcela jistě s sebou ale přinese nedokonalosti nové, destabilizující už tak znejistěné prostředí.

Že existují lidé, kterým by přišlo vhod, kdyby se akreditační proces funkčně vrátil o deset let zpět, asi netřeba zdůrazňovat.

Jak rizikům předejít?

Ačkoli vysoké školy občas zvenčí vypadají jako nehybné, vevnitř se svým vlastním tempem stále vyvíjejí a mění. Každý zásah, který tento vývoj zpomalí či dokonce zastaví, jenom zhoršuje stav vysokého školství.

Některé fakulty nyní v panice honem předkládají co nejvíc žádostí, aby provedly plánované změny, dokud to jde, neboť co se nestihne do června, to hrozí, že prostě nebude.

Školám v tuto chvíli především chybí konkrétní informace. Skeptici se bojí, těšitelé se těší, nikdo nic neví, přitom účinnost novely je na spadnutí.

Pokud se má zabránit fámám — a třeba i vyvrátit všechny obavy obsažené v tomto článku —, je třeba co nejdříve vytvořit a zveřejnit plán, jakýsi jízdní řád, který bude jasně říkat, co bude s akreditacemi v nejbližších letech.

A je také nejvyšší čas přejít od obecných deklarací do roviny každodenní praxe. Jednak proto, aby se přechod co nejvíc zkrátil, ale také proto, aby bylo jasné, jak konkrétně bude vypadat praxe akreditačního procesu.

Naplní se naděje vkládané do institucionální akreditace, nebo spíše půjde jen o další nárůst byrokracie? Některé školy se k institucionální akreditaci přihlásily ve svých strategických dokumentech. Neudělaly chybu? Nebylo by jim lépe a nakonec i volněji, pokud by zůstaly u klasických akreditací jednotlivých programů?