Článek Petra Chaluše připomíná zásadní aspekt našeho školství. Jednou větou: „Existuje u nás stále více soukromých základních škol.“ Takový trend lze však interpretovat různými způsoby. Selhávají pouze veřejné školy, jak vlastně tvrdí autor? Nebo tady selhává něco jiného?

„Největší paradox je, že soukromé školy prodávají rodičům slušné chování k nim, humanistický přístupu k dítěti, demokratičnost atmosféry školy, pozitivní myšlení a podporu talentu dítěte. Jak to, že stát jim není schopen právě v takových směrech konkurovat?“ ptá se Chaluš.

Opravdu můžeme s čistým svědomím říci, že žádná veřejná škola nenabízí slušné chování a humanistický přístup k dětem? A naopak, můžeme s čistým svědomím říci, že všechny soukromé školy všechno tohle skutečně nejen nabízí, ale i prakticky činí? Není za tím slušným chováním a humanistickým přístupen jen podlézavost soukromé školy vůči dobře platícím zákazníků?