Boháči jdou do nebe
Petr BittnerCo když systém, který nejštědřeji odměňuje bezohledné, začne apelovat na ohleduplnost? Vstupujeme do éry filantrokapitalismu, kde si lze koupit dobré jméno. Lékem našich problémů se má stát jejich příčina.
Dobročinné investice největších světových boháčů dosahují úrovně geopolitických hráčů. Podstatnou část mezinárodních politik tedy tvoří zcela subjektivní rozhodnutí, která vůbec neprojdou demokratickým procesem.
„Filantrokapitalismus“ je označení pro systém, jenž vyprodukoval superbohatou třídu mecenášů, kteří jednou rukou okrádají celý svět o prostředky nezbytné pro fungování veřejných systémů, aby druhou rukou jako alternativní redistribuční orgán rozdávali pouhé přebytky z tohoto lupu všude tam, kde sami uznají za vhodné. Za tuhle destabilizaci západních demokracií sklízí potlesk dojatých obětí.
Lidé, kteří jsou ochotní uznat takovou praxi jako legitimní, jsou obyvateli nového typu globální vesnice, kterou Slavoj Žižek nazývá „Porto Davos“. Vesnice je pomyslným splynutím dvou symbolických center globálního sociálního konfliktu: Davos je město, které hostí konference elitních světových ekonomů a finančníků, jejichž cílem je vymyslet vždy novou a neokoukanou kapotu stále stejně (a když ne stejně, tak lépe) šlapajícího vykořisťování. Porto Alegre hostí setkání antikapitalistických teoretiků a aktivistů alterglobalizačních hnutí, kteří se snaží toto vykořisťování učinit vždy znovu transparentním.
Porto Davos je místo, které ani jednu z konferencí nepotřebuje, protože sociální konflikt mezi jeho občany zakryla všeobecně přijímaná filantropie vyvolených. V Porto Davos zavládl komunismus bohatých.
A tak zatímco George Soros varuje před ničivými dopady svých vlastních finančních spekulací, lékem na zácpu se má stát sama její příčina, jak poukazuje Žižek, když připomíná americkou reklamu na „projímavou čokoládu“.
„Pračka špinavého svědomí“
Pozadí současné miliardářské filantropie poodkrývá studie Jense Martense a Karolin Seitzové z mezinárodní nevládky Global Policy Forum. Autoři ukazují, že v posledních letech roste objem prostředků darovaných na charitativní účely 137 dolarovými miliardáři ruku v ruce s tím, jak se zvyšuje nerovnost mezi nejchudšími a nejbohatšími.
Sedmadvacet největších nadací, z nichž 19 sídlí ve Spojených státech, operuje podle studie až s 360 miliardami dolarů.
Peter Buffet, syn magnáta Warrena Buffeta se nechal slyšet, že „filantropie je tu především proto, aby ze sebe miliardáři mohli mít lepší pocit“. Podle Buffeta jde o jakousi „pračku špinavého svědomí“, která nasazuje lidštější tvář predátorskému kapitalistovi a „současně udržuje stávající nerovnosti“, ze kterých může takový člověk dál těžit.
Studie poukazuje na to, že boom miliardářských nadací má stále větší vliv na globální rozvojovou agendu, ať už je řeč o zdravotnictví, potravinách, výživě nebo zemědělství. OSN tak musí v stále větší míře upravovat svoje rozvojové programy v závislosti na těžko čitelných hráčích ze světa miliardářské charity.
Mezi dalšími riziky expandujícího filantrokapitalismu zmiňují autoři fragmentaci a oslabování globální správy, destabilizaci finančních mechanismů redistribuce nebo netransparentnost masivní části účetnictví.
Studie ukazuje na propojení mezi nadací manželů Gatesových a největšími farmaceutickými korporacemi — řada zaměstnanců nadace působila ve společnostech jako Merck, Novartis nebo Bayer. Zemědělské granty nadace Gatesových se soustředí na Afriku, osmdesát procent z nich však putuje organizacím se základnou v Evropě nebo Spojených státech. Jejich investiční politika tak napomáhá expanzi „velkozemědělských“ modelů západních korporací do třetího světa.
Mark Zuckerberg je upgradovanou verzí Billa Gatese. Je hackerem nové generace, který v sobě ztělesňuje všechny revoluční ideály osmašedesátého. Zuckerberg je absolutní nomád, ještěrčí král, jenž klouže světem virtuálních financí. Daří se mu platit tak nízké daně, že kdyby se stejně „svobodně“ chovali všichni, veřejný sektor by přestal existovat a západ by se patrně proměnil v jednu velkou no-go zónu.
Vtip je samozřejmě v tom, že podobná daňová „optimalizace“ je dostupná jen vyvoleným, přičemž náklady na jejich prázdniny splácí všichni ostatní.
A tak se může stát, že zatímco Mark Zuckerberg okrade veřejné rozpočty o prostředky na zdravotnictví, školství nebo sociální bydlení, celý oloupený svět, který se na škody způsobené jeho daňovými úniky skládá, se mu současně uklání za jeho nezištnou úlitbu 99 procent z jeho 45miliardového akciového konta do sektoru, který uniká dani z kapitálových zisků.
Charita ze zlatých vrtulníků
Charita a loterie jsou dvěma stranami téže iluzorní mince: Loterie je spektáklem falešné naděje, při němž se statistická chyba náhodného úspěchu jediného šťastlivce stává motivem pro statisíce chudých, kteří se mu na jeho zázrak pokorně složí nákupem losů. Charita je pak srovnatelným spektáklem falešné morálky, při němž si jeden šťastlivec kupuje úctu darováním sumy o velikosti srovnatelné statistické chyby z postradatelného přebytku na svém účtu.
Jedna procentuální statistická chyba tedy dovede vzbudit v lidech víru v možnost vítězství, druhá finanční statistická chyba v nich se stejným úspěchem vzbuzuje respekt vůči bohatému dobrodinci. Iracionální afekt, který je příčinou takového paradoxního chování, odkazuje k prázdnému místu, v němž chybí racionální redistribuční mechanismus.
Dokud budou existovat daňové ráje, které umožňují nejbohatším ještě rychleji bohatnout, bude každé vyplnění usmoleného daňového přiznání patřit do stejného beznadějného světa, do něhož patří kupování výherních losů nebo obdivování nezištnosti, s jakou na nás dobrodinci jako Zuckerberg, Gates, Soros nebo Buffet shazují dolarovky ze svých zlatých charitativních vrtulníků.
Potřebujeme změnu v perspektivě. Ani miliardová charita nevykoupí ty, kteří těží z nespravedlnosti celého systému. Miliardářská filantropie je vždy zištná.
Jsem přesvědčený, že nás 99 procent má na víc, než nechat ze sebe donekonečna dělat blbce.
