Za co bojují celebrity? Chtějí pomáhat, nebo si pouze vylepšují image? Tyto a další otázky si klade Ilan Kapoor ve své knize Humanitarismus celebrit: Ideologie globální charity. Věnuje se v ní třem propojeným tématům — celebritám, filantropům a nevládním organizacím — a podrobuje je ostré ideologické kritice. Jeho cílem je odhalit, co zůstává nevyřčeno, když celebrity bojují za lepší svět.

Dle ústřední Kapoorovy teze legitimizuje humanitarismus celebrit pozdní liberální kapitalismus s jeho globálními nerovnostmi. Celebrity, ale i filantropové a humanitární nevládní organizace, se zaměřují na nejnovější krize a symptomy namísto toho, aby se věnovali příčinám problémů spojených s fungováním současného globálního systému. Tímto se stávají jeho integrální součástí.

Zároveň díky své slávě participují na postdemokratické politice elit, jež je charakteristická tím, že se příslušné elity nemusejí nikomu zpovídat ze svých činů. Kapoor sem zařazuje technokraty, bohaté obchodníky, vědecké experty, ekonomy, velké nevládní organizace a celebrity. Nejen že mají exkluzivní přístup do koridorů moci v mezinárodních organizacích a jsou schopni ovlivnit i lídry z G8, také navrhují konkrétní řešení, která ovšem nemají žádnou demokratickou oporu.

Kapoor používá příklad Sharon Stonové, která v Davosu přislíbila deset tisíc dolarů na sítě proti komárům přenášejícím malárii. Celkový závazek milionu dolarů od všech dalších účastníků setkání však nakonec nebyl naplněn, a OSN pak musela dorovnávat rozdíl. Hlavním problémem zde je, že nikým nevolená celebrita má moc ovlivnit působení mezinárodní organizace směrem, který se jí zrovna líbí, což znamená méně zdrojů pro jiné oblasti.

V první kapitole se Kapoor specificky věnuje Bonu Voxovi, Bobovi Geldofovi, Madoně a Angelině Jolie, přičemž zároveň problematizuje působení celebrit obecně. I když odmítá, že by se zabýval motivacemi celebrit, úplně se mu nedaří uniknout této argumentaci a za působením celebrit vidí především jejich snahu o zisk.

Celebrity dle Kapoora zneužívají globální Jih pro vlastní propagaci. Prostřednictvím své humanitární práce jsou vnímány jakožto štědré a zajímající se o problémy druhých. Některé přitom využívají marketingové firmy, jež jim radí, která konkrétní humanitární záležitost nejlépe prodává. Tím se dostávají do médií, i když jim zrovna nevychází nové CD nebo film, odvádí pozornost od svých skandálů a v případě celebrit, jako je Madona, si zlepšují reputaci.

Humanitární práce zvyšuje celebritám zisky i další cestou — to když využívají nadace a zajišťují si tím daňové úlevy, nebo když za poplatek propůjčují své jméno. Od reputace daných celebrit se pak též odvíjejí jejich vlastní výdělky. V případě proslulého Live 8 koncertu statistky prodeje dobře ukazují, jak se umělcům, kteří tam vystoupili, zvýšila během několika týdnů po koncertu prodejnost alb.

Hvězdy jsou svojí činností propojeny s kapitalismem leckdy i úplně přímo a otevřeně — například když George Clooney dělá reklamu na Nescafé, nebo když Bono Vox vlastní síť luxusních hotelů. Kapoor píše také o symbolických ziscích, když například Jolie mluví o Africe, její příběh je ve skutečnosti o ní samé. Celebrity tak prostřednictvím problémů druhých propagují vlastní značku, která je součástí obrovské kapitalistické mašinérie. Nevadí, že řadu problémů, kvůli kterým se angažují, vůbec neovlivní — viz situace v Dárfúru nebo snížení zemědělských dotací a podpora vývozu v rozvinutém světě. Z celebrit se stávají hrdinové, i když ničeho nedosáhnou.

Kapoor problematizuje dále situace, kdy si jsou celebrity nějakým způsobem částečně vědomy své pozice. Například když Jolie bagatelizuje svůj příjem a dělá ze sebe průměrnou Američanku. Tím si však pouze získává publikum, protože většina obyvatel Spojených států nemá možnost pomáhat druhým tak, jako to dělá Jolie. Na to je potřeba vydělat v rámci kapitalismu množství peněz. Většinou si celebrity dělají ze sebe legraci, což Kapoor (následující Žižka) nazývá fetišistickým odmítnutím. Umožňuje jim to projevit jisté znepokojení v souvislosti s jejich privilegii, zároveň se však pak mohou věnovat dále vydělávání peněz.

Humanitární práce celebrit je taky úzce spjata s vnímáním národa, ze kterého pocházejí, jako štědrého. Tím posilují jak nacionalistické mýty, tak orientalizující diskurs pozitivního Já a negativního Druhého. Mezinárodní adopce, které jsou podporovány daňovými úlevami a jejichž počet značně narostl potom, co si celebrity začaly adoptovat děti z Afriky, jsou podle Kapoora přímo formou neokolonialismu. Připravují společnosti globálního Jihu o důležitý potenciál, přičemž slouží bohatým společnostem s nízkou porodností, a zároveň nijak netematizují skutečné problémy chudoby v zemích Jihu.

Paradox filantropů